Je těžké smiřovat se s průměrem, obzvlášť, jsme-li do něj sami zařazeni. Svět kolem nás nám vtlouká do hlavy, že pokud nejsme v něčem výjimeční, neznamenáme NIC. Neposouváme nic nikam, nezlepšujeme žádný obor, nefascinujeme nikoho svým vystavovaným uměním, jsme šeď.
Jak jsem k takovým úvahám dospěla? V dnešním fotografickém semináři. Probírali jsem se fotografickými sériemi, které studenti naší katedry poslali do fotografické soutěže. Moje byla mezi nimi. Učitel procházel jednu po druhé a říkal, co si o nich myslí, především tehdy, byl-li v učebně přítomen autor. S tím, jak se pomalu blížil k mým výtvorům, stoupala mi tepová frekvence tak, že jsem měla obavu z infarktu.
Děsím se veřejného hodnocení svých výtvorů, pravděpodobně proto, že se za ně neumím postavit. Nikdy si nemyslím, že jsou dobré, protože vím, že jsem práci na nich měla věnovat mnohem více energie. A nejde jen o fotografie.
Učiteli naštěstí trval docela dlouho rozbor série, nacházející se v galerii přede mnou, takže jsem hlubokým dýcháním rozehnala infarktovou hrozbu a byla schopna poslouchat, co říká k té mé. "Je to příjemné. Jako hudební laik tak sám vidím hudební motivy. Hezky jste využila hloubky ostrosti, kompozice jsou vyvážené. Vytkl bych technické provedení, zdá se mi, že je tam málo odstínů šedé, ale to už bych rýpal... V další sérii..."
To bylo všechno? Je to "příjemné"? Ano, nestrávila jsem focením a úpravou fotografií moc času, jen jeden den. A nemyslím si, že jsou úžasné.
Jeho konstatování mi však rozsvítilo cosi v hlavě.
Jsem průměrný fotograf a nikdy nebudu vynikající, vzbuzující bouřlivé reakce a dlouhé komentáře (Vždycky jsem si ve své bohaté fantazii představovala kdovíco ze mne jednou nebude. Že budu fotit to a to a třeba i získám zajímavé zakázky). Vzpomněla jsem si na svoji webovou galerii, ve které se dělím o fotky s těmi, kdo je chtějí vidět. No ano, některé akce zachytím lépe, některé ne. Jednou za čas se mi povede fotka, kterou mám chuť zvětšit a zarámovat, protože za to podle mě stojí.
Jsem průměrná, ale mým potřebám to odpovídá, nemám vlastně umělecké ambice, považuji fotografii za ojedinělou možnost optického sdělení mého vnímání světa. Je nejen v mém zájmu udržovat vlastní laťku a posunovat ji výše, stávat se lepším průměrem.
Proč je mi tedy pomyšlení na zařazení mé osoby do průměru tak nepříjemné? Asi opravdu jen ovlivněním okolního světa. Ale tato optika je scestná. Pokud by neexistoval průměr, kde by byl nadprůměr? S podobným jevem se setkáváme v dějinách umění, kde se člověk dozvídá pouze o výjimečných osobnostech daného směru, ale nic o běžných uměleckých tendencích té doby, do těch by pronikl až tehdy, kdy by se zaměřil detailně pouze na jednu epochu. A přitom by tam nalezl obrovské množství kvalitních děl, jenže nepřinášejících nic, co předznamenává následující vývojové tendence v umění, nevynikající, tedy by to byla díla průměrná.
Chvalme průměr, který udržuje nastavené hodnoty a tvoří odrazný můstek pro nadprůměrné výkony.
Žádné komentáře:
Okomentovat