Hochkar 22.12.

No právě

"What is more gratifying than to lie next to your partner in your own bed mornings, thoughts just beginning to take shape, sharp-edged early light coming through the window and warming a patch of floor where your shoes are mixed with hers from the night before? What is more fulfilling than waking to your own satisfying life with someone treasured next to you? What more could we ask for and not be ashamed?"

Jonathan Carroll, The Wooden Sea (zdroj)

Podzim v Brně

Jeseníky

další fotky z Jeseníků zde

na Kampě

"Základním konfuciánským principem bylo, že "je to člověk, kdo dělá pravdu velkou, a ne pravda, která dělá člověka velkým". Z tohoto důvodu byly "lidskost" nebo "lidská laskavost" vždy nadřazovány "spravedlnosti", neboť člověk samotný je větší než jakákoliv idea, kterou může vymyslet. Jsou doby, kdy lidské vášně jsou daleko spolehlivější než lidmi stanovené principy. Jelikož jsou protikladné principy nebo ideologie nesmiřitelné, války, které se vedou o principy, budou válkami vedoucími ke vzájemnému vyhlazování. Zato války vedené z prosté hrabivosti budou daleko méně destruktivní, neboť agresor bude dávat pozor, aby nezničil to, co chce ukořistit. Rozumní - tj. lidští - lidé budou vždy schopni učinit kompromis, ale lidé, kteří se dehumanizovali tím, že se stali slepými ctiteli ideje nebo ideálu, jsou fanatiky, jejichž oddanost abstrakci z nich udělala nepřátele života."

Alan W. Watts: Cesta Zenu. Votobia, Olomouc 1995. str. 43-44.

Razítka

Čísla mi chyběla, takže jsem si je dnes vyřezala (tak trochu příprava na Vánoce:-).

Čtveraté razítko vzniklo v ateliéru Razítka na letošním Oikose.

ve Světozoru

Lahodná jídla podzimu

Nehodlám ze sebe dělat foodblogerku:-), ale musím se podělit o ty dobroty, co se teď dají dělat.

pečená zelenina se rýžovými nudlemi:
 všechny možné druhy zeleniny
(mrkev, lilek, cuketa, rajčata, papriky, česnek, červená cibule,....)
 se nakrájí na stejně velké kusy, pokapou
 olivovým olejem, lehce osolí a opepří
a dají se péct na 15 minut do trouby,
následně ještě tak na 10 min přepnout na gril).

Al-green salát - polníček, paprika, bazalka, okurek

samozřejmě, houby. Žampiony stačí upravovat docela
krátce, třeba na jarní cibulce, s cuketou. ideáně na špagety.

Dýně zapečená s feta sýrem. Obkoukáno u Křečků.
 Dýně se asi 15 min napařuje, pak se naskládá do zapékací misky,
 pokape olivovým olejem, posype nadrobeným sýrem feta
 (nebo podobným) a dá se na 10 min zapéct pod gril.

Ve Spolku nabízí fresh z jablek a červené řepy.
 Jestli vás nevzpruží ta chuť, tak barva určitě.

Svatební šaty podrobněji

Fotky svatebních šatů pro Brusinku najdete zde. Fotila Beru.

Karpaty (po stopách Žítkovských bohyní)

Třídenní (a kousek) puťák po hřebeni Bílých Karpat (skoro pořád po hranici), ze severu (Bylnice) na jih (sedlo pod Velkou Javořinou). Vedra vystřídalo několik bouří a vichřice, které nás naštěstí chytly v pátek vpodvečer v penzionu Na Žítkové. V neděli bylo zase vedro.

Takže... Colours podruhé

Slíbila jsem Ev., že sepíšu report (podobně jako loni), aby věděla, co zkusit poslouchat. Je to samozřejmě přínosné i pro mě, abych se k tomu mohla vracet.

Co se dá dělat, poslední koncert byl ze všech nejvíc nejlepší. Prožila jsem ho s podobně naladěnými kamarády úplně pod pódiem, a Jamie Cullum prostě válel. Škoda těch pipek, co stály kolem nás, které oceňovaly jen to, že Jamie beatboxuje, buší do piana a občas na něj vleze a skočí dolů. Musím však dosvědčit, že všechna ta hudba mezitím byla super. Je to sice pop-jazz, ale ta jazzová část má pořád natolik navrch, že se dočkáte mnoha improvizací a úžasných sól. Asi se o tomto čísle dá dočíst někde v médiích, případně i mrknout na youtube, abyste si udělali obrázek o atmosféře.

Ale zpět na začátek.
Fanfara Tirana Meets Transglobal Underground - kdo zná Transglobals, tak si k tomu přičtěte temperamentní dechovku z Albánie. Tady nelze šlápnout vedle, každý milovník worldmusic si to užije.

The Bots - kluci, co začali hrát už před pár lety, když jim bylo ještě hodně málo -náct. Teď je staršímu bráchovi dvacet, ale energie asi budou mít ještě hodně dlouho na rozdávání. Pro mě nejpunkovější zážitek festivalu (možná i proto, že tam byl problém s nazvučením a občas to hrozně pískalo). Rozhodně doporučuji, mám ráda třeba tuhle.

Sigur Rós - jedna z nejhlavnějších hvězd festivalu. Znala jsem jen pár písní z alba Takk..., a co jsem kde četla, poslední album je více rockovější/kytarovější než ty předchozí. Pořád je to ale éterický, nezaměnitelný zvuk se zvláštním zpěvem, zajímavými světelnými efekty a povznesenou atmosféru v hledišti. Svým způsobem nejvíc seděli do postindustriálního prostředí Dolních Vítkovic.

Dokonalou tečkou za prvním dnem byli Tata Bojs, kteří jedou šňůru ke svému 25 výročí. Jejich hravost jsem obdivovala vždycky a znovu naživo to opět potvrdili. Byl to takový průřez od starších po nové skladby, hra s pódiem - v jejich případě jevištěm, výtvarně pojatým. Šly jsme druhý den s holkama i na besedu s nima na diskuzní scéně Reflexu, a hrozně nás to nadchlo, jeden z nejpozitivnějších zážitků festivalu (v oblasti mezilidských zážitků:).

Asaf Avidan - tak to byl zvláštní zážitek. Všimla jsem si, že se na sebe chlapi v hledišti na začátku ušklíbali, protože tenhle zpěvák zpívá hlasem Janis Joplin. Mě se to teda moc líbilo.

Diving For Sunken Treasure - divoká směs všech forem evropské hudby přetavená do námořnických písní. Zkuste tuhle, tuhle.

Damien Rice - další hvězda, kvůli které se přišlo. Moc fajn písničkář. Měl tam zajímavé intermezzo se slečnou z publika. Píseň.

Bonobo - jsem fanouškem už dlouho. Mají novou zpěvačku, ale vlastně jsem si mnohem víc užila ty skladby, které nezpívala, protože ty její čísla byla hrozně pomalá (ale hlas super, to se musí nechat). Zkuste tuhle, ale najděte si i další.

Woodkid - pro mě hlavní pecka, největší překvapení festivalu a definitivně něco, co uvízne v mých přehrávačích. Přesto, že jsem se na spoustu kapel připravovala předem a poslouchala, co se dalo, abych si mohla zodpovědně vybrat, na tohle jsem připravená nebyla. Když jsem ho viděla, pořád jsem čekala, kdy začne rapovat. On místo toho zpíval tak, že mi v některých okamžicích připomněl Antonyho z loňska. Jeho hudba je majestátní, velkolepá, úžasně je doplňovala světla a videoprojekce. Doporučuju všem, každý ať si udělá názor sám.

Glenn Kaiser - úžasný bluesrock, kde by se měli poučit všichni čeští rádoby country muzikanti. Glenn je pastorem, takže spousta písní měla podle toho slova, ale ten obal dokázal pěkně zmást. Nicméně ke konci vystoupení, když se snažil z davu dostat vyjádření ve smyslu Love is the power, bylo jen rozpačité ticho, a nemyslím si, že proto, že by mu nikdo nerozuměl - ve vzduchu hmatatelný důkaz toho, že Češi už nevěří NIČEMU.

Dhafer Youssef - nejmystičtější zážitek festivalu. Tmavé prostředí Gongu, kombinace jazzu, súfijského zpěvu a dalších vlivů, tahle hudba se nedá popsat. Byly jsme dost vpředu na to, abychom viděly, jak si to muzikanti užívají, a to mě vždycky přesvědčí, že se to povedlo.

Movits - švédský hip hop swing :-)

Submotion Orchestra - nový přírůstek do mých oblíbených elektronicko-jazzových ansámblů.

17 Hippies - multigenerační kapela z Německa. Skvělá energie, propojení mnoha hudebních vlivů.

The Knife - nejdivnější zážitek festivalu. Začátek spíš hrůza (no, zkuste tisícihlavý dav rozeskákat, když jste ještě nic nepředvedli a nezahráli). Samotná hudba, doprovázená skupinou tanečníků, nebyla špatná, když se člověk do toho ponořil. Definitivně náročnější elektronický zážitek.

The xx - dream pop je skvělý popis. Kdyby se u toho netvářili, že každou chvíli umřou žalem (působili spíš jako emaři). Ale hudba se mi vlastně moc líbila.

Balkan Beat Box - jsou chvíle, kdy o sobě člověk zjistí něco nového. V průběhu těchhle čtyř dnů jsem si uvědomila, že čím jsem starší, tím snesu tvrdší (hudbu). Občas o nějaké kapele napsali nebo řekli, že takový nářez tu ještě nebyl, a mě pak přišlo, že byl. Každopádně, Balkan Beat Box byl moc fajn, ale vydržely jsme jen na začátek. Konec třetího dne už toho bylo příliš, hlavně fyzicky, a uskákat nebo aspoň ustát ještě hodinu, na to jsme už neměly. Tady od nich jedna "ne tak drsná", tady jedna nářezová a tady ještě jedna.

Květy - jak vidno, teprve druhá česká kapela. Byli moc fajn, zážitek kazilo to, že na plac, kde mělo být hlediště, pařilo neúprosné odpolední slunce (takže diváci byli strategicky rozmístění v tom stínu, který byl k dispozici, a hlediště bylo poloprázdné). Já bych tuhle kapelu zařadila do tmy a chládku, aby vynikla.

Botanica - tak trochu swing, punk a podobně.

Maria Peszek - horké jméno z Polska. Znělo to dobře, jistě má mnoho co říct, podle toho, co jsme se o ní dočetla. Ale strašně mě iritovalo, že jí nerozumím, takže jsem tam dlouho nevydržela.

Mno, a pak už jen Rokia Traoré, moderní hlas Afriky, Tomahawk jako poskládaná superskupina,  která byla nazvučená s cílem přihluchnout obecenstvo, takže jsme to sledovali jen zdálky. Další lákavé jméno Devendra Banhart (o kterém jste jistě četli v Respektu), jsme strávili právě čekáním v prvních řadách pod pódiem na Jamieho Culluma, takže nám unikl, čímž se kruh uzavírá a report končí.

Závěrem:

• Letos to bylo po hudební stránce takové smutnější, než loni, melancholičtější, divnější a elektroničtější. Oproti loňsku, kdy to byla pecka, to letos prostě bylo dobré. Příště třeba zas:-)
• pokud si člověk chce koncert opravdu naplno užít, je třeba jít do "kotle", kde jsou stejně naladění lidi, nekecají do hudby, nekomentujou apod. Na okraji davu nebo dokonce ve frontě na jídlo nebo záchod nebude zážitek nikdy stejný, i když všechno slyšíte stejně dobře.
• záchodů bylo víc než loni, ale taky bylo víc návštěvníků. Ale bylo to lepší.
• Povrchy jsou taky o něco lepší, hlavně ty u hlavní stage. Co se týče areálu, je furt skvělý a dokonce vylepšený, akorát zbourali pár baráků, to mi na začátku trochu zmátlo orientaci :-).
• Kemp přesunuli přes výpadovku na zalesněný plac. Jednoznačné plus, hlavně letos při tom náporu slunka. Jen těch sprch zase bylo příliš, příliš málo. Stála jsem frontu půl hodiny i v sobotu v šest ráno.
• a jen tak mimochodem, kdyby se vám do ruky dostalo číslo 30 Reflexu, tak mě najdete na straně 69 na fotce Jana Šibíka, v tom davu :-) 
• Jo a na moje fotky si chvilku počkáme. Jsou zase na filmu.

Taška

Zbytky potahových textilií umí udělat parádu i jako tašky...

Hedvábí

Dala jsem se po mnoha letech zase na malování hedvábí (díky Kec, která potřebovala dotvořit koupené šaty). V hlavě se mi nakupily nápady, spíš jakési experimenty "co by, kdyby", a tak jsem nakoupila několik malých šátečků a začala to zkoušet. Některé věci vycházely úžasně, takže mě to chytlo a pokračuju. Přemýšlím, jestli je dát na fler, protože doma je skladovat nepotřebuju, ale nevím, jestli by se líbily i někomu jinému než mně (tím chci říct, že mě zajímá váš názor:-).

Místo dortu

k narozeninám pro bráchu - pokus z kuchařky Easy Baking (Marks and Spencer) - Blueberry Clafoutis. Chuťově výborné, příště nezapomenout vymazat a vysypat formu!

Večírky na zahradě

Aneb zahrada je požehnáním obyvatel města. Kam jinam by se vlezla celá rodina i s bazénkem pro děti?

Z dílny

Hm, to zní téměř vznešeně. Každopádně, poslední dobou docela šiju, a nejen pro sebe.
A sem to nepíšu proto, že ještě pořád nemám dokončenou instalaci svého počítače. Je až překvapivé, jaká je to komplikace pro normální fungování.

K feminismu srozumitelně

Díky Šíkovi za zajímavý odkaz pod článkem na blogu Křižovatky.

Historická zkušenost nám ukazuje, jak nebezpečné může být a kam až může vést věčné rozdělování na „my“ a „oni“. Feminismu však o nic takového nejde, nesnaží se vyvolat válku mezi muži a ženami, ale zdůraznit individuální vlastnosti, schopnosti a životní plány žen a mužů na úkor přetrvávajících představ, které vznikly v naprosto odlišném historickém kontextu. Feminismus je kritickým myšlenkovým směrem, kterému rozhodně nejde o to všechno, co dosud existovalo, odmítnout, zničit a překopat, ale kriticky reflektovat skutečnosti, které považujeme za „samozřejmé“ ve světle vývoje společnosti. Snaží se nacházet cesty k tomu, aby lidé bez ohledu na své pohlaví mohli svobodně rozhodovat o svém životě, svých plánech, svých tělech, svém životním stylu, aby mohli uplatnit své talenty napříč různými obory lidské činnosti. 

zdroj: Mýtus genderového feminismu aneb Kdo vlastně rozpoutává válku pohlaví?

šaty Numero Seis

  

První fotky z víkendové události. Jistě bude fotek víc a podrobnějších, tahle je pro nedočkavce.

Jakub Polanka

Móda je pro Polanku především nástrojem k vyjádření emocí. "Oděv je médium, kterým se dá vyjádřit úplně všechno - podobně jako třeba poezií. Tím, co si vezmete na sebe, sdělujete ostatním váš sociální status, váš názor, ale i to, jestli jste milá, nebo krutá." Vkusným oblečením podle něj člověk ukazuje respekt ke svému okolí, ale móda není to samé jako styl. "Nemusíte mít na sobě pořád nové trendové věci, jde spíš o to umět to konzistentně kombinovat."

Přitom z rozhovorů, které Polanka dává českým časopisům, získá člověk - na rozdíl od osobního setkání - snadno dojem, že české ženy bezmála nenávidí. "Vypadají tak nějak ubitě, přitom by stačilo, aby se narovnaly. Chybí jim sebedůvěra a nejsou přirozené. Proč musí mít pořád miliardy melírů a speciální střihy, když stačí mít zdravé umyté vlasy?" citují ho novináři. Při zmínce na toto téma se upřímně rozčílí. "Média v rozhovorech vždycky nechají jen ta negativa, asi proto, že jsou zajímavější, a už ne to, že také říkám, že Češky jsou moc krásné a charismatické - jen si musí uvědomit, že jsou jedinečné, a ne se pořád schovávat mezi tou ruskou přezdobeností a podivnou německou strohostí, které v ulicích vládnou."

A jeho kritice neuniká ani tuzemská pánská móda. "Každý druhý muž tu nosí trekové kalhoty a boty bez ohledu na to, v jaké části dne je nebo kam chodí do práce. Chlapi tu prostě neradi chodí nakupovat." Častá chyba, na kterou prý u Čechů naráží, je tendence nosit věci větší, než je třeba. "I když muž nemá dokonalou postavu, ale má správnou, dobře střiženou velikost, bude vypadat dobře - třeba u košil si chlapi neuvědomují, že v užším rukávu bude i muž při těle vypadat štíhlejší." Vzápětí připouští, že i toto se trochu mění - hlavně mladí lidé už se nebojí experimentovat, oblečení pro ně není jen zájmem, ale také nutností - jezdí víc po světě a sjíždějí internet a okukují, co se nosí třeba v Berlíně, Londýně a New Yorku. "Je asi jen otázka času, než se tu nový přístup k oblékání víc prosadí."


Jakub Polanka: Hedvábí z garáže. Bel/mondo, květen 2013.

http://www.jakubpolanka.com/

(chodil na textilce v Brně o pár tříd výš na oděvu, pamatuju jeho vítězství ve Smirnoff Fashion Awards v Praze a tamní přehlídku :-)

Jarní únava?

Nechte ji doma a vyražte za kultůrou.
Několik výstav, které nás postaví na nohy a ještě bychom je mohli stihnout:

Praha
František Drtikol u Sudka na Úvoze. Do 21.4. (tato neděle!)
Karel Malich v Jízdárně Pražského hradu. Vřelé doporučení. Do 8.5. (první abstraktní)
Jonas Mekas v Doxu. Do 22.4.
Radek Kratina v Domě u Kamenného zvonu. Do 19.5. (druhá abstraktní)
Signály z neznáma v Doxu. Do 20.5. Tam určitě půjdem!
Hugo Demartini ve Veletržáku. Do 28.7., stíháme:-) (třetí abstraktní)

Brno
Rytmy+Pohyb+ Světlo v Morgalu. Do 19.5. Jdeme tento pátek po 16. hod s Beru.
Tomáš Císařovský ve Wannieck Gallery. Do 19.5. To ještě stíháme.
Rudolf Koopitz v Morgalu. Do 7.7., pohoda, necháme si na léto:-).

Malich

a taky trochu Federico Diaz. Aneb, jak zásadně může ovlivnit vyznění uměleckých děl jejich instalace - vřele doporučuji k návštěvě!

!!! pozor, kdo chce být překvapen, až do instalace vstoupí, ať tohle dál nečte - spoilers! :-)

Tichá, postupně se stupňující - ze tmy do světla - hra s prostorem, atmosférou, barvou/nebarvou. Hmota versus duch. Orientace, pohyb, stín. To by bylo k působivé instalaci Diáze.

Co se týče samotného Malicha, nebyla jsem vůbec připravená. Ve škole jsme se o něm asi neučili, těžko říct, kdo se v tom současném umění má občas vyznat? Takže výprava naslepo, žádné čtení životopisu, hledání obrázků a vzpomínání, kde jsem to už viděla.
Tajnosnubným vchodem kolem zdi jsme vstoupily do temného prostoru. Nejdřív orientace - pozor, ať na něco nešlápnem. Stíny se prolínaly s reálnými objekty a člověk stál na popiscích. Pak se zrak zvedl a následoval prostor. A postupně si začal uvědomovat, co v prostoru najde, co musí hledat, kam to vede. Můj dojem byl chrámový - jakoby člověk vstoupil do promyšleného barokního prostoru, kde při prvním dojmu je temno, ale pohybem tím správným směrem se vše postupně prosvětluje, jakoby někdo pohyboval spínačem s postupným stmíváním a roztmíváním. Pohled upřený do dálky, objev univerzálního, magicky osvětleného kruhu, který působí jako ultramoderní oltář náboženství Světla.
Mezi tím plují ve vzduchu smotky, zámotky, hnízda, kokony... drátěné objekty. Osvětleny vrhají grafické stíny na podlahu.
Pocit chrámového prostoru umocňují boční panely, rozdělující prostor na jednu hlavní a dvě boční lodě. Plující objekty plní hlavní loď, panely a boční lodě tvoří prostor pro nástěnné i pozemní plastiky. Často v příkrém kontrastu s něžnými odlehčenými smotky drátů, jsou uzemněné, připevněné a z masivních materiálů, z geometricky přísných objektů.
A pak jsou tam ještě kresby-malby. Speciálně umístěné:-). Z pastelů křičí barvy. Tohle mi viset doma, nezlobím se.

Mám ráda umění, které inspiruje, mám ráda výstavy, kde se může fotit. Pohled skrze hledáček může, obzvlášť pak u abstrakce, pomoci proniknout k dílům. Člověk si uvědomuje kompozice, barvy, materiály, světla a stíny, povrchy. Sám z uměleckého díla tvoří, převádí do plochy své dojmy a postřehy, svůj pohled na vnímaná díla.

Až se vrátíte z výstavy, dejte vědět, jak jste to viděli vy.
Foceno mobilem. Více fotek zde.

Info: http://www.karelmalich.cz/
Na ČT 24

Pinterest

Tak jsem mu nakonec podlehla. Co mě zaujalo, můžete sledovat zde.

A kdybyste někde v obchodě viděli něco takovéhoto, tak mi dejte určitě vědět. Zdroj.

Vajíčka

Inspirována jakýmsi obrázkem kdesi, pojala jsem letošní barvení vajíček trochu experimentálně. Co kdyby přece jen někdo přišel, že jo.
Výsledkem je kolekce akvarelových, více či méně zapitých, pruhovaných a flekatých vajec.