"Mám v sobě hlubokou studnu. Je v ní Bůh. Někdy je dosažitelný, ale často se studna zanese kameny a sutinami a tehdy je Bůh pohřben. Je třeba znovu jej vyprostit. Představuju si, že existují lidé, kteří při modlitbě pozvedají zraky k nebi. Hledají Boha mimo sebe. A jiní zase sklánějí hlavu a skrývají tvář do dlaní - myslím, že takoví hledají Boha v sobě."
Etty Hillesum, 26. srpna 1941, úterý v poledne.
Přervaný život. Deníky Etty Hillesum 1941 - 1943. Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří, 2005.
Topím se v deníkových záznamech z druhé světové války. Nejtěžší příprava programu na kurz. Co z toho vybrat, když všechno je tak silné? Jak si mohu dovolit srovnávat náš současný život a tehdejší? A kam se proboha podělo to hluboké poznání, co lidi dělá lidmi, kterého tehdy dosáhlo takové množství lidí? Kam se podělo poselství o lidskosti, která jediná dává životu ještě nějaký smysl? Kde zmizela víra v dobro, bez kterého nelze ani přežít, natož žít dobře?
sobota 11. srpna 2012
středa 8. srpna 2012
neděle 5. srpna 2012
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)