Taky se vám někdy přihodí okamžik, kdy se podíváte kolem sebe nebo na sebe nebo na to, co děláte, jako cizí člověk? Jako někdo, kdo jde náhodou kolem a pozoruje vás?
Co si o vás asi myslí?
Takové okamžiky jsou pro nazírání na sebe asi dost zajímavé a také důležité. Možná je to i specifický druh zpětné vazby, jsme-li schopni vnímat se s odstupem.
Samozřejmě se to nestává na přání... alespoň ne mně. Občas se prostě sejdou zvláštní podněty v jeden okamžik, který nás rozdvojí a máme možnost pozorovat.
Stalo se mi to dnes po četbě stati od Karla Teigeho. Zvedla jsem oči od stránek a ještě myšlenkami jinde jsem přelétla svůj pokoj. Pozdě odpoledne už mi sem dopadá pár paprsků slunce, které se odráží od sytě žlutých stěn a noří pokoj do zlatavé atmosféry. A v tom okamžiku se ze mne stal cizinec. Pomyslela jsem si, jaká osoba bydlí v takovém prostředí? Co si o ní můžu myslet jen na základě věcí, kterými se obklopuje? Mé oči se dotkly obrázků, knih ve sloupcích, vnímaly barvy a struktury...
Můj cizinec nedošel k žádnému závěru, na to byla jeho existence příliš krátká. Nicméně myšlenka, co by si o mně mohl myslet po návštěvě mého hnízdečka náhodný kolemjdoucí, mě zaujala.
Pominu-li pracovní nepořádek, nepochybuji, že o nás vypovídá spousta věcí, kterými se v soukromí obklopujeme. Máme tam knihy? Jaké? Jaká alba se povalují vedle přehrávače? Co je na obrázcích, které nám visí na zdi nebo jsou zastrčené za dřevěnou lištou obložení? Jakými barvami se obklopujeme?
Řekla bych, že se ten člověk dozví i to, co bychom sami do světa nevykřikovali...
Žádné komentáře:
Okomentovat