Propadla jsem...

Ani nevím, jak se to stalo... u starostů v poličce jsem zahlédla obálku příjemně objemné knihy a náhle zatoužila osvěžit si zásobu anglických slovíček a přidat nějaké nové. Navíc už jsem dlouho nečetla zajímavou a dobrodružnou pohádku...
O dva týdny později se utápím na začátku čtvrtého dílu a nechce se mi skončit, jít spát, dělat cokoli jiného.

Vždycky jsem byla nebezpečně náchylná nechat se chytit do pasti dobře vyprávěného příběhu, nechat se odvanout do jiného světa, času, na jiné místo, odsunout svoji realitu a vyměnit ji za virtualitu.

Zdají se mi sny, směju se nahlas a při běžných činnostech v mysli stále přebírám zajímavé okamžiky, vystavění zápletky a živě si představuji situace. Případně si domýšlím další části příběhu, osudy těch, o kterých se tolik nepíše, nebo přemýšlím, proč autor hrdinu nikdy nenechá osprchovat...

Prostě jsem nemocná příběhem a stalo se mi to po dlouhé době znovu. Pamatuju si na své období Pána Prstenů, záchvat možná znásobený osamělým bydlením na koleji, nedovolila jsem sama sobě koupit si za jeden měsíc víc než jednu knihu, abych to čtení neměla tak rychle za sebou a hlavně abych občas i zašla do školy.

Tehdy jsem ale před čtením neviděla filmy. Tentokrát je to jinak - a motivace je jiná. Prostě se mi zdálo, že ve filmech toho spousta chybí, jsou sice úžasně promyšlené a vizuálně vymazlené, ale tak nějak tam není to pozadí, úplné vykreslení charakterů, zápletky zůstávají nedořešené, rozhovory zkratkovité a nakonec celý příběh tak nějak plochý, bez pochopení, proč se co děje.

První dva díly jsou víceméně věrné a taky jsem je s tímto přístupem četla, ale ten třetí, ten mě dostal. Je to úplně odlišný příběh od filmového, absolutně mě pohltil, konečně jsem se dozvěděla něco víc o hrdinech. Je to logické, člověk už je vpraven do cizího světa, orientuje se v jeho prostředí, alespoň víceméně, a může se soustředit na to, co se tam děje, koukat se kolem sebe a užívat si s hrdiny i chvíle, kdy se zrovna moc nemává hůlkami.

Takže, teď mi na stole leží další dva díly, třikrát tlustší než ty předchozí, plus dva tlusté slovníky, ve kterých hledám ty největší špeky. Jsem obklopená vším, co v tuto chvíli potřebuji ke štěstí, a jediné, co si přeju je, aby po mně nikdo nic nechtěl... abych nemusela zítra vstávat a pracovat, ale vstát a hned číst, případně, abych ani nemusela jít spát, a číst dokud nepadnu...


Co se mnou bude, až Harry skončí školu?????????????????????????????????

A designer knows he has achieved perfection not when there is nothing left to add, but when there is nothing left to take away.

Antoine de Saint Exupery

Textil!

Uhranula mi ikeácká metráž. Proč?










Možná je to tou prezentací... ale to se holt taky počítá.
Živě před sebou vidím polštářky, tašky, ubrusy,...
Taky bych chtěla umět tak inspirovat ostatní... možná by stačila vhodná příležitost. Neznáte někoho v Ikea, kdo by tam někomu mohl ukázat moje návrhy? :-))

Vzpomínka na umělecký zážitek

Hledala jsem inspiraci a zahlédla jsem nějaký obraz, který mi připomněl výstavu kdysi dávno... Už dlouho jsem si chtěla toho umělce vyhledat a teď se mi to konečně podařilo.

Záznam z deníku: Út 2.8. job + odpoledne s Mirčou a holkama návštěva McMichael - Canadian Art Collection. Je to taková "usedlost" v Kleinburgu, asi půl hodiny cesty od domu autem. Funguje jako veliká galerie, vystavuje se zde sbírka McMichaelů, obsahuje kanadské umělce, je tu i instalace nové vlny tradičních indiánských národů a Inuitů.
Poznámka tužkou: Jean Paul Lemieux (studená zima, osamělost)



Kdyby ty deníky nebyly... už nikdy bych ho nenašla. Jen pro upřesnění, bylo to v roce 2005, nedaleko Toronta (Ontario, Canada).
Na obrazech Jeana Paula Lemieuxe, významného kanadského malíře, mě zaujala prázdnota a přesto intenzivní naplnění a cítění prostoru. Vtipné je, že se většinou věnoval lidské figuře, ale mě nejvíce oslovily obrazy, na kterých jsou figury buď necelé, jen v siluetě, odvrácené... Někde jsem si přečetla jeho poznámku - zajímalo ho plynutí času, zachycení okamžiku, který mezi figurami proplouvá... Jeho styl je zajímavý, částečně odpovídá dobovým tendencím (studoval od r.1926), ale má vlastní styl, líbí se mi jeho pojetí obrazového prostoru, kompozice i barvy. Dokázal pomocí jednoduchých a plošně působících prostředků dosáhnout prostorovosti.

Pokurzovní

Týden po kurzu, o události, setkání a práci není nouze. Do objektivnějšího hodnocení kurzu se zatím moc nechce... užívám si pocit, že se to povedlo, s úsměvem poslouchám od nezasvěcených, jak jim nějaký účastník nadšeně popisoval zážitky. S děckama z OR na sebe na střediskové radě potutelně pokukujem.

A jsou tu i další důvody, proč se cítit fajn a v duchu se usmívat... Ještě, že tak.

Pracujte, jako byste nepotřebovali žádné peníze;
Milujte, jako by vás nikdy nikdo nezranil;
Tančete, jako by se nikdo nedíval;
Zpívejte, jako kdyby nikdo neposlouchal;
Žijte, jako kdyby byl Ráj na Zemi.

Oikosí prostorová sérka

Oikosí pastozní sérka