Před heřmánkem smekni, před bezinkou klekni II.

Před heřmánkem smekni, před bezinkou klekni

Bezinka je naložena. Zbytek květů bude teď pár týdnů vonět na chodbě, když se bude sušit na čaj. Od soboty můžete chodit na šťávu:-)

Před rokem jsem sem dala recept, tak tu je znovu:
recept na bezinkovou šťávu (nebo spíš sirup, ředím tak 1:6):

Na 3 litry vody potřebujeme 30 květenství bezu (sklízí se ještě za žluta, v bílém stadiu to taky ještě jde, nikdy už v nahnědlém!), 1 citron nakrájený na tenká kolečka, 50-70 g kyseliny citronové (podle toho, jak moc máte rádi kyselé), 1 kg cukru (krystal).

Ve vodě ve velkém hrnci rozpustíme kyselinu a cukr a necháme krátce přejít varem. Do vhodné nádoby (objem min.3 litry) vložíme čisté květy (odstraníme mušky, pavoučky, poškozené části, tlusté stonky, listy) a citron. Roztok necháme lehce vychladnout a zalijeme jím květy a citron. Zakryjeme a dáme na tmavé a studené místo odležet min. na 24 hodin (může být i dvakrát tolik).

Čisté lahve (ze tří litrů to vyjde na čtyři lahve sedmičky), nejlépe vyvařené (stačí vypláchnout vařící vodou, je třeba použít silné lahve od vína, které vydrží), si připravíme spolu se špunty (korkové se dají koupit v drogerii nebo domácích potřebách), které taky vyvaříme a necháme vyschnout.
Šťávu z nádoby přelijeme přes velmi jemné sítko do jiné čisté nádoby. Místo sítka používám plátno, napnuté přes hrnec pomocí gumy. Na závěr v plátně vymačkám z vylouhovaných květů a citronu co nejvíce šťávy. Výsledný roztok rozléváme do lahví, špuntujeme a ukládáme na chladné tmavé místo (sklep, spíž).

Šťávu můžeme zajistit proti kvašení a kažení přidáním konzervačního prášku na ovoce, prodává se v potravinách někde vedle želírovacích přípravků. Píšou na něm, že se má přidávat do horkého roztoku, já ho přidala až úplně na závěr do studeného, tak uvidíme.

Malé město – maloměsto?

Být v rámci své země klasifikován jako malé město, přestože fakticky druhé největší, má své klady i zápory. Zápory spočívají v tom, že jste ve věčném stínu toho jediného většího, hlavního města. Máte pocit, že váš význam přesahuje ten, který vám přisuzují obyvatelé hlavního města, ale nemůžete s tím vůbec nic dělat. Vzhledem k rozloze, která je výrazně menší, jsou zde i výrazně menší možnosti (např. pracovní příležitosti včetně odborných praxí a stáží, protože drtivá většina státních institucí, mezinárodních organizací či firem všeho druhu zde nesídlí). Skvělá kombinace, pokud toto město není ani označováno za turisticky zajímavé.

Na druhé straně, malá rozloha a zdánlivá nedůležitost má také dost výhod. Celkově větší klid a pohoda, víc zeleně v centru, menší kriminalita, obecně zdravější prostředí, rychlejší doprava, atp. V minulém režimu mělo Brno ještě další zásadní výhodu – bylo daleko od Prahy, a tak se sem jeli ukrývat neposvěcení umělci, kteří nehodlali přestat tvořit. I na oficiálních scénách se tedy objevovaly počiny (výstavy, představení, koncerty, vzdělávací akce), které by byly v Praze a jejím rádiusu nepředstavitelné.

Dnes je situace v kultuře jiná. Vládní strany už kulturním aktivitám nevládnou a cestovat lze s omezením minimálním. Na rozdíl od důležitějšího hlavního města sem ale neteče tolik peněz a s návštěvníky odjinud jsme pořád na štíru, takže soukromé aktivity tu nekvetou. Peníze na svůj provoz dokáže sehnat spíše zavedená instituce, však víme, jak to s tím sponzoringem kultury u nás chodí (viz kauza malých divadel). Brno tedy stojí před složitějším úkolem než za minulé éry – jde o to dělat významné počiny, být přínosný a zajímavý, přenést se nad svou provinčnost. Právě malosti lze využít – třeba pro prezentaci mladých umělců, kteří by se ve velkém městě ztratili, případně by ani nedostali šanci.

Je fakt, že zas tak moc s Prahou srovnávat nemůžu. Když už se tam dostanu, mám co dělat, abych stihla vidět alespoň to nejdůležitější, často v těch nejvýznamnějších galeriích. Každopádně, výběr z toho množství je mnohem náročnější, obzvlášť v případě, kdy se vyplatí dlouhodoběji sledovat kvalitu výstav a podle ní se rozhodovat o další návštěvě (takhle jsem zvládla vyškrtnout jen NG).

A taky je možné, že jsem patriot a na akce v Brně se dívám příliš růžovými brýlemi. Nedávno jsem četla, že žádná česká instituce se nemůže srovnávat s těmi zahraničními, konkrétně Albertinou, a že na dobrou výstavu musí jet chudák Čech za hranice. Proti tomu se musím ohradit – dobré výstavy tu jsou, samozřejmě ne formátu Rembrandta a jeho doby nebo od Manetta k Picassovi, na to ještě nemáme. Ale podobně srovnávací výstavní akce probíhají a retrospektivy významných umělců také (musím se mrknout na autora článku, určitě to byl pražák a za kulturou do menších měst moc nejezdí :-). A dobré instituce, s jasnou výstavní strategií, zajímavou tváří, bohatými doprovodnými akcemi a velkými příbuznými projekty tu jsou taky. Jako příklad bych, samozřejmě, uvedla třeba Dům umění města Brna, jehož hlavní budova je sice v rekonstrukci a tudíž mimo hru, ale druhá budova pokračuje v nastavené laťce a na letní období připravili kromě velkého projektu Sochy v ulicích také alternativní výstavní projekty Kontejnery umění v kontejnerech právě kolem rekonstruované budovy na Malinovského náměstí.

Jak tak koukám na upoutávky akcí v blízké budoucnosti, které jsou součástí průvodce včerejší Muzejní noci, začínám se těšit na summer in the city...

Vzpomínka mihla se...

Na webu Oikosu mám v „profilu“ napsáno „chce zase na Korsiku“. Člověk velmi často přiživuje něco, o čem už ani neví, proč to žije...

Dnes večer jsem si vzpomněla. Mamka žehlila a já byla jejím bezdrátovým dálkovým ovladačem se skutečným ovladačem v ruce. Po několika minutách brousení po našem skromném digitálním televizním výběru jsem zakotvila pro zvědavost v Korsickém případu. V hlavní roli Jean Reno, hmmm...?

Třeskutá honičková podívaná, téměř kriminální skoro komedie o tom, jak pařížský detektiv hledá jednoho z hlavním banditů mezi svéráznými obyvateli tohoto ostrova s opravdu zajímavou historií (aniž by věděl, že onen je bandita:-). Jo, pozor, na Korsice není mafie (teda asi je, ale) - ti, co se tam řeší jsou vlastně zbojníci, bandité. Společné s mafiány mají mnoho, včetně výpalného pro nezvané hosty, ale jejich motivace je založena spíš na rodinných důvodech, přeloženo – krevní mstě (hm, to o těch italských asi platí taky... tak teda nevím). O jejím skutečném rozměru v dnešní době bych nechala promluvit někoho povolanějšího. Sami jsme viděli... během třítýdenního cestování ostrovem před mnoha lety jsme neplánovaně projeli kolem posledního vybouchlého zábavního podniku (už nevím, jestli to byl bar nebo hotel ve velkém stylu)- v tomto případě, ostatně jako dost často, nebyl nikdo zraněn, a bylo to „jen“ varování přistěhovalcům z pevniny, že tu o ně nikdo nestojí.

Nicméně, střídající se záběry na obrazovce mi vyvolaly zasuté obrázky z hlavy.

Rozstřílené cedule jsou velmi ohrané (a jsou běžné i na Sardinii, jak tvrdí naši, kteří se právě vrátili), rozstřílené vraky aut v nejnečekanějších místech o něco méně. Korsičani jsou asi moc pohostinní, ale pouze, když mluvíte francouzsky nebo korsicky. My se pokoušeli o angličtinu a pochodili jen jednou. Zajímavé skóre, alespoň v těch turističtěji rušnějších místech. Pokoušeli jsme se naučit základní slova (mlíko, bageta), ale nejlíp vždycky pochodil Šotek . Napochodoval do obchodu, divoce zagestikuloval, zřetelně česky vyslovil MLÍKO a BAGETU a vždycky dostal, co chtěl. Taky se tam jezdí velmi velmi úzkými uličkami a silnicemi nad srázy úplně bez svodidel, přičemž místní to zkušeně hasí nadzvukovou rychlostí otlučenými miniauty či na motorkách, zatímco bělostní skopčáci se tam mačkají s obytňáky, nebo, ještě lépe, autobusy. Ale co, nějak se vyhnem, i kdybychom museli pět kiláků couvat.

Nejvíce fascinujícím, a především tím pravým důvodem pro touhu po návratu zpět je ale korsická příroda. Nikdy nikde jsem na tak malé ploše neviděla tak rozmanitý terén a rostlinstvo.

Toužíte po poušti? Doporučujeme sever ostrova, vlevo od poloostrova.

Opuštěné bílé pláže se zřícenými strážnými věžemi a krávami za každým šutrem? Rozhodně sever ostrova, případně poloostrov nad Bastií.

Rozeklaná skalnatá horiska, jejichž údolími žene vítr chuchvalce šedivé mlhy, najdete v prostředku ostrova.

Výstup na Monte Cinto je spíš opičí dráhou a honbou za nejbližším mužíkem, nakonec skončíte na tom nejméně nápadném (a atraktivním) kopečku v okolí. Když vzpomenu na půldenní sestup, zabolí mě kolena.

Jestli toužíte po vodopádech a ohlazených šutrech s mohutnými, větrem tvarovanými borovicemi, a druhý den toužíte brouzdat se po kolena v moři a sbírat kamínky, jeden den večeřet v restauraci na terásce pitoreskně splácaného městečka místní speciality (co takhle dršťková z divočáka s dršťkama přes celou lžíci?) a druhý den kuchtit nudle na opuštěném ostrohu pod majákem, mít stále poškrábané nohy od macchie, užít si každý kopeček zmrzliny a tři týdny zjišťovat, jak se objedná ledová káva, po setmění na vyhřátém šutru nad zálivem popíjet víno ze sudu nedalekého vinaře, prochodit podrážky skalnatým terénem i na promenádách mezi dámami, v každé kapse mít písek a sůl, pokud milujete Středozemí, ale nechcete přijít o sportovní zážitky, chcete se kochat modrými obzory, ztrácet se v zelených lesích jedlých kaštanů a korkových dubů, na každém kroku zakopávat o krávy, kozy a divoká prasata, pohladit každou kočku a zatoulaného psa a udělat si to přesně takové, jaké chcete – jeďte na Korsiku. A sežeňte si k tomu pár stejně střelených lidí, na jejichž nadšení byste se vsadili (ale to ze mě mluví vzpomínkový optimismus).

Ano, ještě stále tam chci, a dnes víc než kdy dřív!

více fotek v galerii...

Těším se na

noční kulturní smršť ze soboty na neděli.

Hm... asi Obrok, ne?

S jakkoli velkou nechutí jsem se balila na Obrok, odjížděla jsem domů příjemně naladěná. Když se zamyslím nad tím, čím to bylo, vracím se k otázce, kterou jsme řešili na RP09 a kterou vznesla Beru s Pajou na jejich vapráckém programu o velkých akcích:
Jaký mají velké akce smysl?

V rámci tohoto programu některé skupinky účastníků vymyslely úctyhodně dlouhé seznamy. Kdybychom se ale zamysleli nad každým jednotlivým bodem a poctivě jej zvážili, seznam by se výrazně zkrátil.

• Jak velkou možnost vzdělat dvacet lidí mám za hodinový program?

• Kolik účastníků se skutečně seznámí s někým novým, kolik kmenů skutečně naváže spolupráci s jiným kmenem, jak dlouho tyto nové známosti opravdu trvají?

• Kolik účastníků si večer sedne s jinými a sdílí své zkušenosti – ohledně řešení problémů v kmenech, programů pro kmen, s vedením kmene, inspiruje se k činnosti?

Můj osobní seznam je krátký – snad vlivem zkušeností i skepse:

Především je to místo setkání. Lidí, kteří se normálně nevídají, protože nemají příležitost (a vyrábět takovéhle příležitosti je pro jak známo vytížené skauty úkol navíc, na který obvykle nedojde). Byli spolu na kurzu, kdysi spolu pracovali na projektu... Je to místo porad těch, kteří něco řeší. Může to být místo nových myšlenek a nápadů.

Je to skvělá příležitost se medializovat, protože 1400 párů očí z jedné komunity není málo. Někdo toho využívá pro prospěch dobré věci, někdo exhibuje...

Programově bych vyzdvihla možnost realizovat něco, co v malém počtu nejde – nějakou davovku – hru v lese nebo ve městě apod.

Pro servis tým je to neopakovatelná příležitost vyzkoušet si organizaci obrovské akce, kterou jinde nedostanou – třeba jen proto, že v tom nemají vlastní peníze, a když se něco nepovede, „ti nahoře“ to za něj zalepí. Dá se to vzít i z té kladné stránky – realizují se tu dobré nápady chytrých lidí. Bohužel dost často je servis tým útočištěm doma zneuznaných „géniů“, pro které je účast na organizaci dalším zářezem v pažbě, frčkou na kroji, schodem nahoru, o kousek povyrostlým egem, předpokládaným povýšením v očích ostatních (třeba opačného pohlaví), ...

Možná na takové akci dojde u účastníka k uvědomění si sounáležitosti s komunitou. Může ho inspirovat nějaký program k vlastní aktivitě, k proniknutí do hloubky nějakého nastřeleného problému. Pokud to podmínky, náhoda a naladění účastníka dovolí.

Nejvíce je to ale prostor pro zábavu, realizaci nabídky a poptávky. Účastník se nemusí moc snažit, stačí mít vůli být baven a zabaven. V podstatě zadarmo.

Takže přemýšlím, proč jsem po tom všem tak v pohodě. Asi je to těmi setkáními. V téhle organizaci je tolik zajímavých a skvělých lidí !!!

:-))