Jsem esteticky závislá. Nebo závisle estetická? Případně estét-závislák...
Jeden z mnoha příznaků mé nemoci je potřeba fotografovat. Někdo potřebuje psát, někdo malovat, někdo zpívat, nebo běhat, jíst, mlátit ostatní. Cokoli, bez čeho se prostě neobejdete.
Já potřebuju fotit (kromě mnoha dalších věcí, udržujících mě naživu a relativně šťastnou).
Ovšem není fotit jako fotit. V dnešní době digitalizace téměř všeho je chození s klasickým fotoaparátem (rozuměj na kinofilm) téměř podivínskou záležitostí. A co teprve procházka s Flexaretem! Dvouoká zrcadlovka na svitkový film s políčkem negativu o velikosti 6x6 cm je mým ochraňovaným miláčkem, na kterého teď nemám vůbec čas, případně peníze. Ale pořád si říkám, až udělám tohle, až budou prázdniny... Fotografie z těchto filmů nemám vyvolané několik let zpět.
Ale tyhle prázdniny už určitě! Na začátku července mě najdete pouze v podzemí, v naší fotokomoře. V červeném světle budu míchat prapodivné chemikálie a znovu se nechám fascinovat tím zázrakem, když na bílém papíře začnou pomalu vystupovat stíny lidí, budov, krajin... Zatímco ostatní budou snědí a z jejich kožních pórů ucítíte kokosový odér mléka po opalování, já budu načichlá vývojkou a mé prsty budou na koncích rozmokvané.
To bude božííí.
Žádné komentáře:
Okomentovat