Možná ty pocity znáte.
Automatizované vykonávání denních rituálů. Za 10 minut už nevím, jestli jsem si ty zuby teda čistila, nebo ne. Skládám nádobí z myčky, přijde myšlenka, běžím ji zapsat, k nádobí se už nevrátím. Automatické úsměvy při konverzaci s kýmkoli. Mě je fakt jedno, co mi teď zrovna říkáte... Večer jdu na večírek, abych z toho aspoň občas vypadla, a stejně se nezmůžu na nic jiného, než sedět, poslouchat, co si ostatní povídají, koukat do prázdna a pojídat bezmyšlenkovitě cokoli, co je v dosahu ruky. Stejně nemám, co bych k tématu dodala - nečtu zprávy, časopisy se vrší na hromadě na později. Poslední beletrii jsem měla v rukou o prázdninách, zůstala nedočtená. Podlaha pokoje je pokrytá hromádkami knih, není možno vysávat. Aspoň se mi tu nekupí zasychající nádobí... Každý den pozoruji tmavé kruhy pod očima a přibývající vrásky. Až donedávna se mi vyhýbaly.

Teď před Vánocemi je situace stokrát horší, než by byla třeba o prázdninách: je mnohem víc večírků plných lidí, kteří vás rok neviděli a těšili se na vás, a vy jste se taky těšili. Doma je o něco víc nároků na to, jaké úkoly mají být splněny a kdy. Je třeba sehnat dárky, ale nezbývá fantazie na jejich vymýšlení. Nesnáším kupovat a darovat blbosti k ničemu.

Prožitek a zážitek je třeba fixovat reflexí, aby se z nich stala zkušenost (to vyplývá z teoretické části mé práce). Takže: ano, mohla bych pracovat jako vědecký pracovník, dokážu se vášnivě ponořit do tématu, nikdy nemám dost načteno, abych byla spokojená, baví mě srovnávat různé teorie, jsem nadšená, když se věci propojí a mě napadne něco originálního. NICMÉNĚ: nesměla bych mít žádné blízké, i když oni by asi časem sami odpadli, protože bych jim nevěnovala NIC, ani čas, ani pozornost. Buď bych umřela na hlad, nebo na obezitu. Něco by mě zajelo, nebo bych něco zajela já a pak by mě zavřeli (hm, to by bylo času na studium...). Prostě, můj ŽIVOT by stál za houby. Takže, na základě těchto poznatků opravuji předchozí tezi: Nemohla bych být vědeckým pracovníkem, protože mě to příliš pohlcuje, ždímá, vyčerpává.

Myslela jsem si, že se sem občas svěřím s nějakým úžasným poznatkem, který jsem někde vyčetla, ale bohužel.

Pro všechny ty, na které jsem letos neúmyslně zapomněla s dárkem nebo aspoň PFkem - berte to prosím sportovně. Od února jsem zase fit a přítomná v tomto světě (jestli to všechno stihnu). Možná udělám další narozeninový taneční večírek, anebo to vynahradím příští Vánoce.

Přeju všem krásné svátky, hlavně klid a dobré zdraví, a dobrý rok se scifi číslem 2013.

Vždycky mě fascinuje, jak sníh v zimě promění krajinu v černobílé obrazy...

zdroj