A tak jsme v úterý po obědě využily příležitosti, a vyběhly z místní školy na průzkum do terénu. Cílem bylo pro většinu výpravy kafe, ale vzaly jsme to i přes ten kostel.
Teoreticky jsem se na návštěvu vůbec nepřipravila, i když dnes už vím, že je chrám Jména Panny Marie jedním z nejvýznamnějších poutních míst u nás a navíc je to nesmírně cenná stavba projektovaná Janem Blažejem Santinim.
Bylo mi líto, že nejsem schopná říct o chrámu nic zajímavého - vyčíst ze samotného prostoru se daly jen základní charakteristiky barokních staveb. Zajímavým prvkem je to, že půdorys je centrální, hlavním motivem je rovnoramenný kříž, vepsaný do kružnice, kterou vyplňují přidané apsidy. Výsledkem je mohutný centrální prostor, doplněný bočními propojenými prostory, kterými je možno plynule proplouvat... Celá stavba je prosvětlena důmyslně umístěnými okny, díky kterým se prostor směrem vzhůru odlehčuje a pohled končí svoji cestu v nejvyšší kupoli.
Pamatuju si doby, kdy jsem barok nenáviděla. Připadal mi pompézní, přeplácaný, křečovitý. Tehdy jsem milovala gotiku:-). Dnes se dívám na každý sloh do konce 19.století skoro stejně.
A u barokních staveb je obzvlášť fascinující sledovat ty souvislosti - ať už politické pozadí, nebo propojenost projektu s krajinou, která jej obklopuje. Ke kostelům, poutním místům či klášterům a zámkům téměř vždy patří nějaké další stavby, nehledě na úpravy terénu, příjezdové cesty, zahrady, parky. V závislosti na kvalitě projektu a míře realizovanosti pak můžeme jen zírat na tak zajímavá a komplexní řešení...
Pro ty, kdo nemají rádi baroko z podobných důvodů, jako já kdysi, mám jednu radu: Odmyslete si v interiéru pozlacené ozdůbky a prdelaté andělíčky a soustřeďte se na
prostor a světlo.
To je totiž esencí baroka - pravoúhlé prostory kombinované s konkávně zprohýbanými a oválnými, dynamicky tvarovaný půdorys, způsob osvětlení a měkká modelace světlem všech těch zprohýbaných stěn...
Třeba rádi zapomenete na funkcionalismus paneláků a necháte se unést poezií tvarů...
