Do Plzně ?!?!?!

V jakkoli virtuálně propojeném světě žijeme, cestovat fyzicky během jednoho dne na druhou stranu republiky a zpět je stále stejně náročné - fyzicky, psychicky i finančně. Včerejší avantýra v Plzni znamenala následující: ráno vstát neobvykle brzy, přesunout se busem do Prahy, počkat na Florenci na bus do Plzně, tam utíkat do centra, za hodinu jít zpět na bus oklikou přes náměstí (najít v Plzni bankomat spořky je téměř keškárna), přitom uvažovat, jestli by se tam člověk přece jen neodstěhoval s větší chutí, než si původně myslel - v každé hospodě, která je na každém rohu, točí plzeň:-). Přežít cestu do Prahy, po pravé ruce obdivovat Brdy, kde jsme ještě nebyli, na Florenci získat lístek na osmou do Brna, setkat se s Ášuš, řešit málo účastníků, a při půlhodinkové poradě obejít Florenc kolem dokola, přesunout se na Letnou do Junu, vyzkoušet tři trika, sbalit Šotíka a vrátit se do centra, zjistit, že ve Staré poště je zase plno, přesunout se Pod jindřišku, kopnout do sebe jedno plnocenné a vývar, usadit starostu a Blonďáka, prohodit pár slov, a pak utíkat zase na Florenc, sednout do busu vedle neuvěřitelně rozložité paní a přežít cestu domů (pomohla k tomu animovaná blbárna Happy Feet). Doma jen padnout do betle a v bezvědomí dočkat jitra.

Pokud by se tam člověk přestěhoval, musel by zapomenout na příliš časté návštěvy rodného štatlu a především těch, kteří se v něm zdržují.... a to je asi to nejhorší pomyšlení a největší mínus jinak úžasné příležitosti.

Hurá na Elbu!

Dneska jsem dostala nápad.
Na dovolenou.
Týden pro ty, co nutně potřebují k moři, ale chtějí si to užít aktivně a dostatečně dobrodružně, ale taky si odpočinout, protože už jsou v procesu a přehnaný adrenalin je neláká.

Takže: týdenní dovolená na Elbě made by us:
(s lehkým batůžkem, spacák, karimatka, triko a gatě, plavky, ručník a možná kus stanu) busem do Florencie, pozdrav Davidovi, přesun do Piombina, odtud trajektem na Elbu. Tam si půjčit skůtříky a vyrazit na pár dní toulačka po ostrově, válení u moře, vínečko na pláži nebo v místní vinárně, výstup na nejvyšší vrchol. Výměna skůtříků za kola, trocha makačky v sedle, spaní za keřem u pláže, stravování místní a bagetové. Na konci týdne zpět do Florencie, návštěva Uffizi a Mostu zlatníků, busem zpět do vlasti.

Tak co, kdo se přidá???

Reakce na pesimistickou

Pošty přišla s postřehem s knížky Nevyšlapanou cestou: Romantická láska je blud. Láska je rozhodnutí vůle.
Vlastně k této myšlence moje úvaha směřuje, jen nebyla důvodem napsání úvahy... Každopádně je to něco, na co jsem si po tom šokujícím zjištění přišla a co mi dalo naději.
Důvod.

Je to realistické a má to budoucnost.

Malá, ale velmi, velmi pesimistická

Pod vlivem okolností si užívám prázdniny a mám čas přemýšlet. Z mnoha souvislostí, které kolem mě už dlouho krouží, na mě zcela náhle a zákeřně vyskočil jeden fakt - nevěřím v romantickou lásku. Takovou tu, co nám líčí ve filmech, dokonce i těch, které označujeme za kvalitní, při které jsme šťastní, ať se děje cokoli, rozdáváme úsměvy a chováme se celkově divně (to ty hormony).

Nevím, co lidi kolem mě motivuje být spolu, hádat se a usmiřovat se, spát v jedné posteli, vařit si navzájem a čistit si zuby stejnou pastou.

Možná je spolu drží láska, ale bude to druh, který nevidím (možná proto, že ji neukazují).
Možná mám špatnou představu, zkreslenou okolím a tím, co se mi nikdy nestalo.
Možná mám smůlu a příliš zřídka se setkávám s těmi páry svých kamarádů, kteří si náklonnost v podobě, po které toužím i já, projevují.
Možná opravdu neexistuje a celý svůj život trávíme hledáním či čekáním něčeho, co nikdy nepřijde. (a když už, tak jen jednostranně)

Každopádně, na závěr musím konstatovat, že i když se mi nedaří uvěřit, že v té každodenní realitě se lidi opravdu mohou milovat, nedá mi to, a po lásce toužím.
Jsem asi mediálně správně zpracovaná...

Bohužel, toužit po něčem, čemu člověk nevěří, je dost vyčerpávající...

Praha pocukrovaná

Přesunutá porada odboru dala dobrý důvod k návštěvě zlaté matičky, tentokrát, po dlouhé dlouhé době v prodlouženém čase - s plánem vidět nějakou instalovanou kulturu.
Porada byla velmi plodná, možná kvůli tomu prostředí intelektuální čítárny, obřím hrnkům s heřmánkovým čajem a plnotučné šlehačce na horké čokoládě. Ještě než byl čas ke srazu, zabloudila jsem do tepla obřího palladia (kvůli záchodům) a dalo mi dost práce odtam vybloudit úplně jinou dírou. Nicméně, propojka do metra pod Náměstím Republiky mi tak intenzivně připomněla torontskou PATH, že se mi nezvykle silně zastesklo po nějakých cizokrajných dobrodružstvích.

Večer, absolutně vypustíc z hlavy antibiotika, jsem si Pod Jindřišskou věží nalila žaludek plzničkou a byla jsem spokojená jak želva... taky díky pokecu s Áš a následně Uff, u které jsem našla noční útočiště. Téměř dva týdny churavé izolace mi nastřádaly velkou slovní zásobu, která se ve dvě v noci špatně zastavovala...

Ráno jsem vyrazila do Umprum na výstavu Artělu, a to pěkně pěšky, oblíbenou trasou Prašný most, Hrad, obchůzka Víta s kochačkou u Zlaté brány, Nerudovkou dolů a na Janském vršku po schodech doprava, kolem hodně zajímavého obchůdku s originálními oděvy, stočení k ambasádě USA a výlez na Malostranské náměstí, přes Karlův most (s pietním pohledem na Mlýn na Kampě, kde bydlela Evi a kde se mi podařilo jednou přespat), obhlédnutí problematických kvádrů na Karlově mostě a pak rychle kolem Klementina do Umprum muzea. Po Artělu jsme s Áš šly ještě poobdivovat středověké oděvy v Klementinu a už byl čas to přímo přes Staromák vzít na Florenc.

Snad díky mrazivému ránu, nebo málo rušné turistické sezóně, se mi na nádvoří Hradu povedlo být na slušnou chvilku absolutně sama samotinká, stejně jako na Nerudovce... Tyhle okamžiky v Praze nejvíc miluju, je to, jako by město neznalo nápory turistických davů, ignorujících poezii starobylých budov a vysokých střech a úzkých ulic a především jejich přirozených obyvatelů, a lovících jen aranžované zážitky... Užít si prázdnou plochu od Plečnika, které dominuje vznešená a neotřesená gotika, ten prostor...

Výlet to byl prostě nadmíru příjemný, vzbudil ve mě takovou prázdninovou náladu... při loučení s městem už byly střechy i chodníky pocukrované a poslední dojmy jsou tedy velmi poetické.