Gotika, renesance, baroko... z učebnice

Během učení na poslední zkoušku jsem narazila na dvě charakteristiky renesance a baroka, které se mi moc zalíbily. Chtěla bych mít takovou odbornou slovní zásobu, umět popsat z placu jednotlivé znaky slohu, obzvlášť, je-li budova v daném slohu bezprostředně přítomna...

Následující vybrané odstavce jsou z učebnice Dějiny výtvarné kultury (2.díl) od Bohumíra Mráze. Učili jsme se z ní už na střední, ale dodnes v ní nacházím spoustu nových a zajímavých informací, a na rozdíl od tehdejší doby, dnes velmi oceňuji stručné nastínění politické situace v časovém období, odpovídajícím konkrétnímu slohu.
Rozhodně všechny díly doporučuji těm, kteří se do dějin výtvarných umění chtějí ponořit hlouběji, nedoporučuji ale těm, co se chtějí jen kochat reprodukcemi děl a fotkami staveb - k tomu jsou jiné publikace.

Renesance:

Renesanční stavby se od gotických lišily především novým pojetím stavební hmoty a prostoru. Renesanční antropocentrismus (středem světa je člověk) vyžadoval, aby architektura působila dojmem konstrukční jistoty, statického klidu a rovnováhy, a tím posilovala lidské sebevědomí; proto renesanční stavba měla být tvarově určitá, jasně půdorysně i pohledově vymezená a tektonická (měla vyjadřovat vyváženost sil nesených a nesoucích). Renesanční architekti uplatňovali na svých stavbách lidské měřítko, horizontální členění, princip rytmického opakování a prosvětlenost prostoru.

Proti gotice a jejím konstruktivním prostředkům (lomený oblouk, žebrová klenba, opěrný systém) dávala renesance přednost valené klenbě, často opatřené lunetami, klenbě klášterní, neckovité nebo zrcadlové, a kupoli (hranaté a melounové). Tlaky nesly prosté svislé podpěry (sloup, pilíř), členěné na patku, dřík a hlavici; zeď byla opět zdůrazněna ve své přirozené hmotnosti a členěna vně i uvnitř stavby horizontálně i vertikálně, přičemž se využívalo antických příkladů (rustika, antické kladí, inkrustace).

Barok:

Hlavní znaky baroku vyniknou v konfrontaci s renesančním uměním, jehož je barokní sloh dialektickým protikladem; barok je totiž opakem renesanční touhy po uzavřené formě, harmonii, klidu a rovnováze. Proti renesanční harmonii stojí barokní disharmonie, proti statičnosti dynamismus, proti racionalismu iracionalismus, proti vyrovnanosti nadsázka, proti přirozenosti nadpřirozenost.

Prostor barokního chrámu (radikálního nebo iluzionistického směru) je založen na průniku geometrických obrazců a stereometrických těles, vzájemně svázaných rytmem ploch a linií, takže působí iracionálním dojmem; teprve zaměřený půdorys stavby nám odhalí její racionální geometrický základ. Výstavba stěn chrámu vně i uvnitř je výrazem barokního dynamismu a atektoničnosti, jež usilují přemoci stavební hmotu a učinit ji poddajným materiálem pro vyjádření subjektivních uměleckých záměrů. Stěny jsou zprohýbané, zbavené plošnosti, jejich vlnící se rytmus zdůrazňují pilastry, sloupy, římsy a ostatní architektonické články, postavené k sobě pod různými úhly. Často bývá vnějšek stavby členěn jinak než vnitřek (barokní dualismus). Kupole na elipsovém základě s lucernou ve vrcholu otevírá iluzionistickou freskou divákův pohled do nadpřirozeného prostoru. Barokní chrám má celým svým založením, utvářením stěn a složitých kleneb, bohatstvím plastické a malířské výzdoby, zvýrazněním tvarů zlatem, polychromií a osvětlením vyvolat v divákovi iluzi křesťanského nebe.

Mráz, Bohumír. Dějiny výtvarné kultury. Díl druhý. Praha, Idea servis, 1997.

Půdorys učení

Knihy jsou zpět v policích a v knihovnách, poznámky z přednášek našly nový domov v krásné tyrkysové krabici.
Nezbývá než s úlevou vzpomínat.
A protože jsem shledala, že můj systém rozložení materiálů pro přehlednost po polovině plochy pokoje vypadá alespoň na pohled zajímavě, zdokumentovala jsem ho:

Systém nade vše:

1. materiály zařaditelné do jednotlivých okruhů otázek
2. všeobecné přehledy a obrazové materiály k dějinám výtvarných umění
3. Mráz
4. obecně nejpoužívanější literatura
5. poznámky z přednášek, přípravy k předchozím zkouškám
6. filosofie
7. estetika
8. uměnovědná periodika
   
9. poznámky z přednášek, nespadajících do státnicových otázek
10. příprava ke státnici, výpisky
11. okruhy k SZk
12. aktuální časová osa (pro přehled o dění mezi obory, politice a pod.)

a takhle to vypadalo bez těch žlutých rámečků:

Ve vaně

Nevím, jak to máte vy, ale já to mám jako Marek Eben a Archimédés – nejplodnější úvahy ke mně přichází prostřednictvím proudění životadárné síly na záda (přeloženo do češtiny- ve vaně při večerní očistě). Bohužel, po závěru kohoutku nadchází ještě dlouhá řada sice mechanických, přesto však dostatečně vyrušujících úkonů, díky nimž v okamžiku, kdy je konečně příležitost plodné myšlenky zaznamenat a případně i rozvinout, už žádné myšlenky nejsou (asi zůstanou v ručníku nebo je vyplivnu s pastou.... nevím).

Tentokrát se tak nestalo a tak využívám vzácné příležitosti a rozvinu úvahu, která mi vytanula při pohledu na chromovaný kohoutek.... Tedy, dostala jsem se do situace, kdy si živě představuju, na co by se mě asi tak zkoušková komise mohla zeptat. Tentokrát to byla otázka (poté, co jsme je ve své bohaté fantazii ohromila svými hlubokými znalostmi ve všech oblastech, na které se mě zeptali:), co bych na studovaném oboru změnila co se týče systému studia a co mi chybělo za předměty.

Tedy správně by tento příspěvek mohl mít název třeba „Jak bych to učila já“.

Co bych tedy změnila ve vyučování Sdružených uměnovědných studií na Ústavu hudební vědy FF MU?

• Vymyslela bych více praktických předmětů – povinných seminářů, kde by se v menších skupinách diskutovaly jak témata přednášek (z teorie a dějin hudby, divadla, filmu, výtvarných umění) tak aktuální témata z kulturního dění a kulturní politiky.
• Praktickým seminářem bych studenty systematicky vzdělávala v argumentaci a rétorice, a také v uplatňování vlastních myšlenkových postupů a prosazování z toho vyplývajících názorů.
• Povinný semestr nebo dva bych věnovala uvedení do křesťanské liturgie a symboliky, výkladu života Ježíše Krista z církevního pohledu a pohledu současné vědy, a rychlokurzu ke čtení Bible (aha, tím se dostávám k důvodu, jak mě vlastně tohle celé napadlo... nebyla jsem si ve vaně schopná vzpomenout na jména 12 apoštolů). - Ať si myslí kdo chce co chce, umění našeho kulturního okruhu je na křesťanství s velké části založeno a drtivá většina mých spolužáků nezná nic, co sahá za děj Jesus Christ Superstar (God bless Tim Rice and Andrew Lloyd Webber)... a já na tom asi nejsem o moc lépe.
• Více přednášek a návštěv muzeí a galerií s tématikou umění od r.1950 a jeho teoretickou reflexí.
• Více podobných exkurzí po uměleckých památkách, jako jsem absolvovala loni v květnu – tři dny po jihozápadních Čechách. S tak fundovanými pedagogy je to prostě zážitek.
• Vyměnila bych pedagoga předmětu Úvod do estetiky. Estetiku vnímám jako úhelný kámen uměnověd a přitom o ní nemám ani páru (přesně dva týdny před státnicí). Ale to bych řekla komisi jen tehdy, když by tam dotyčná osoba zrovna nebyla:-)

Tak teď už si na další podněty nevzpomenu, ale určitě by ještě byly. Třeba něco k povinné praxi... Budu muset ovšem taky napsat, co na studiu oceňuju. A to taky nebude krátká úvaha...

Naštěstí.

Zkouškové období i v produktivním věku ?!

Ačkoli jsem příznivcem názoru Alberta Schweitzera, který v knize, ve které popisuje vlastní příběh, líčí studium na německé univerzitě na přelomu 19.a 20.století jako samostatně řízenou výzkumnou činnost, nepřerušovanou „otravnými“ zkouškovými obdobími, sebereflexe na konci studia mě přivádí k trochu jinak směřovaným myšlenkám.
Vzpomínám na zkouškové, teď uprostřed toho posledního, jako na čas, který jsem měla vždy čistě jen pro sebe – přednášky skončily, jelo se na hory nebo jinam na odpočinek, a současně začala „konečně“ fáze studia – výmluva na zkouškové a hodně učení náhle fungovala doma, v oddíle, v brigádě... Konečně byl čas ponořit se do všech těch doporučených knih a čerpat „moudrost věků“.

Jediné, co absolutní ponoření do moře vědomostí a úžasných zážitků na jeho hladině i v jeho hlubinách kazilo, byly zápočty a zkoušky...

Já vím, že od toho to zkouškové je, aby se zjistilo, jestli ti studenti opravdu studují... představme si ale „ideálního studenta“- takového, který studuje proto, že chce VĚDĚT a ZNÁT, mít přehled, dumat a zkoumat. Takového, jehož motivací k sezení v knihovně nejsou kredity a po jejich získání akademický titul, ale který je motivován samotným faktem, že tu ty vědomosti jsou a on má MOŽNOST je čerpat.

Takového studenta samotný fakt zkoušky vlastně odvádí od studia – musí se totiž soustředit nikoli na prohlubování znalostí v otázkách, které ho zaujaly, ale v otázkách zadaných učitelem, které jdou až příliš často :-) proti jeho zájmům... V takovém případě jsou vlastně zkoušky kontraproduktivní a studenta zdržují na jeho cestě za poznáním.

A nyní si představme, že bychom i po skončení studia, dejme tomu jednou za rok, celý produktivní život, měli příležitost zkouškového období (ideálně bez těch zkoušek). Ano, myslím tím, že v rámci zaměstnání (nikoli v době dovolené), by nastal každý rok čas, kdy by měl člověk možnost studovat, ponořit se do řešení otázek, které během roku nashromáždil, konzultovat své odpovědi s chytřejšími učiteli a dalšími „studenty“, měl možnost číst a přemýšlet, psát, malovat, hrát a sochat v případě studia umění, počítat a konstruovat a podobně v technických oborech, dlít v laboratořích a oratořích, zkoumat sbírky a archivy, cestovat a studovat jazyky a kultury. A nemusel by se nutně zabývat svou životní profesí, ale čímkoli, co by ho zajímalo...

Nepřemýšlejme o dopadech na ekonomiku... (ostatně, potřebujeme ji pořád zrychlovat?), jen si představme takovou možnost. Jaký by to mělo dopad na společnost? Na vzdělanost vrstev, vůbec postoj ke vzdělání, vědám?

Je to sci-fi, já vím. To asi tím vlivem filosofických a estetických koncepcí od antiky dále... a jejich naprostou nekompatibilitou s realitou současného života.

IIIInteriorssssss

"I would have one flat like this, please..."

Jak poznat, co je skutečné umění?

V poslední době, pod vlivem mnoha okolností, se často dostávám k otázce, jak poznat skutečné umění. Můj názor je založený na tom, že každý si své umění musí najít a definovat si je sám, především co se týče umění moderního – o tom se také nejčastěji vedou spory, protože o uměleckém statusu gotických madon tak nějak nikdo nepochybuje.

Ponořením do problematiky estetických teorií v průběhu věků jsem se však dostala k novému nápadu. Pomohl mi Aristoteles (jak vidíte, jsem v přípravách na státnice stále na počátku všeho, tedy v antice:-). Jeho teorii katarze zřejmě všichni museli umět k maturitě, přece jen ji ale osvěžím pomocí slov Jaroslava Volka:

„Teorie katarze, očištění, hluboce souvisí s tehdejšími představami řecké přírodovědy, s představami o lidském těle a s představami harmonie. Řekové si představovali, že člověk je zdravý tehdy, když v jeho těle je zachována rovnováha „tělesných šťáv“, jak říkali. (...) Jakmile nastane nerovnováha, převaha jedné nebo několika z nich, člověk onemocní. Aristoteles uplatnil v teorii umění myšlenku, že něco podobného platí i pro duševní sféru člověka: člověk je zcela duševně zdráv, je-li citově a mentálně vyrovnán, existuje-li soulad a rovnováha (viz kalokagathía) mezi jeho city, vášněmi atd. Ideálem aristotelovského pojetí není člověk bez vášní, studený jako mramor, nýbrž člověk, který má vášně a prudké city, ale dovede je ovládat a udržuje je v rovnováze. A nyní: nezdravé duševní výkyvy (nikoli však nezdravé ve smyslu klinické diagnózy psychiatrické) vznikají tím, že tato rovnováha je porušena. (...) Aristotelská katarze je kůrou v oblasti citové: umělecké dílo rozbouří nitro vnímatele, přivede jej „do varu“, v němž se „spotřebují“ přebytečné rezervy duševních energií. Vnímatel se zbaví přetlaku určitých citů a vrátí se mu duševní rovnováha; vyjde z této duševní lázně jakoby mravně a duchovně očištěn. (pomocí pocitu strachu a soucitu v případě tragédií, pozn.el)“

Zajímavá myšlenka, obzvláště spojíme-li si ji s širším kontextem – divili jste se někdy, proč jsou řecké antické tragédie plné násilí, bratro- a otco-vražd, spiknutí, incestů? Vzhledem k tomu, jak tvrdý tehdy musel být život, co jiného by duši antického Řeka přivedlo k opravdové katarzi?

Podle Volka se tato teorie dá uplatnit i na další historická období, a vezmeme-li to až do současnosti, s moderním městským člověkem permanentně vystaveným útokům reklam a stresu v pracovním i osobním životě (zaviněném především ztrátou jistot v hodnotách, ale o tom jindy), nelze se již divit hororům a thrillerům v kinech, obrazům malovaným krví či rezavým šroubům ve sklenici v prostoru galerie... Přesto, že většina lidí tvrdí, že od umění očekává krásu a uspokojení touhy po příjemném, je třeba je jednou za čas vystavit katarzi – díky ní snad vybijí svůj vztek při rozhorlené diskuzi nad kávou, zavrhující dotyčného umělce, avšak druhý den s láskou obejmou svou manželku nebo se usmějí na zákazníka...

Teorie katarze je samozřejmě opět, tak jako moje teorie o osobním posuzování uměleckosti díla, dosti subjektivní a navíc nepříliš odlišná. Přesto si myslím, že bychom u některých děl mohli dojít společného souhlasu. Kdy naposledy jste se po návštěvě divadla/kina/galerie/koncertu/četbě knihy cítili opravdově duševně očištění? Co bylo příčinou tohoto očištění? Příběh, scéna, herecké výkony, vypravěčské mistrovství autora, barvy, tvary?

Jsem vyznavačem postoje moderních umělců – divák musí na účinku uměleckého díla aktivně spolupracovat. Studiem uměleckého díla, zamyšlením se nad ním, nad jeho formou i obsahem, sám vytváří význam díla, prožívá jeho existenci. Pouze v případě, že se vnímatel upřímně snaží dílo pochopit, má právo ho zavrhnout (chápu, že abstraktní expresionismus je náročný na pochopení... ale zkoušeli jsme to někdy vůbec?). Ano, tento přístup vyžaduje od konzumenta nejen konzumaci, ale daleko větší časovou dotaci pro umění v týdenním rozvrhu:-). Ale myslím, že právě námaha vynaložená na pochopení díla i v jeho širších souvislostech stojí za ten úžasný zážitek, který si potom odnášíme... (a kromě toho, přiznejte si, kolik času jste schopni se v kině dívat na přihlouplý film, který vám všechno naservíruje i s oblohou? Strávíte stejný počet hodin v galerii? Nebo s knihou?)

Co jsem tím vším chtěla říci... už vím. Navrhuji si při uměleckých zážitcích na teorii katarze vzpomenout. Třeba se naše pocity a vyplavení emocí mohou stát známkou kvality uměleckého díla...

Krásné svátky...

Filozofovat znamená vlastně nežít a žít znamená nefilozofovat.

- Johann Gottlieb Fichte (německý filozof 2.pol.18.stol.)

Až bude nejhůř před státnicovou komisí, vytáhnu tenhle argument... Možná pak pochopí, že jsem se o Vánocích nemohla učit. Musela jsem totiž prožít rodinné svátky, užít si atmosféru tajemna a radosti a vyrobit aspoň pár dárků.

A hned potom odjet na týden na Vysočinu a prožít intenzivní oldskautský pobyt, zahrnující

• přežití v divočině (hledání hájenky, hluboké mrazy, půldenní přípravu dřeva a neustálé přikládání do kamen),
• mnohahodinové zpěvné a kytarové maratony,
• permanentně spontánní program,
• hektolitry bílého a červeného,
• diskutování, překračující hranice možných asociací a daleko přesahující moje doufání v zajímavá témata.

Tímto výčet ovšem nekončí - je třeba zmínit celodenní degustační výpravy do okolí (Kadovánek je prý stále ve formě), frisbee trénink v rukavicích na posněžené pastvině, dlouhé spánkové časy a v neposlední řadě neodolatelně kouzelnou madam Vysočinu, obléknutou do třpytivé slavnostní róby a nejkrásnějších diamantů pro potěšení všech otevřených zrakových orgánů.

Závěrem je to, že jsem si úžasně odpočinula. Díky všem zúčastněným a přírodě.