Je těžké smiřovat se s průměrem, obzvlášť, jsme-li do něj sami zařazeni. Svět kolem nás nám vtlouká do hlavy, že pokud nejsme v něčem výjimeční, neznamenáme NIC. Neposouváme nic nikam, nezlepšujeme žádný obor, nefascinujeme nikoho svým vystavovaným uměním, jsme šeď.
Jak jsem k takovým úvahám dospěla? V dnešním fotografickém semináři. Probírali jsem se fotografickými sériemi, které studenti naší katedry poslali do fotografické soutěže. Moje byla mezi nimi. Učitel procházel jednu po druhé a říkal, co si o nich myslí, především tehdy, byl-li v učebně přítomen autor. S tím, jak se pomalu blížil k mým výtvorům, stoupala mi tepová frekvence tak, že jsem měla obavu z infarktu.
Děsím se veřejného hodnocení svých výtvorů, pravděpodobně proto, že se za ně neumím postavit. Nikdy si nemyslím, že jsou dobré, protože vím, že jsem práci na nich měla věnovat mnohem více energie. A nejde jen o fotografie.
Učiteli naštěstí trval docela dlouho rozbor série, nacházející se v galerii přede mnou, takže jsem hlubokým dýcháním rozehnala infarktovou hrozbu a byla schopna poslouchat, co říká k té mé. "Je to příjemné. Jako hudební laik tak sám vidím hudební motivy. Hezky jste využila hloubky ostrosti, kompozice jsou vyvážené. Vytkl bych technické provedení, zdá se mi, že je tam málo odstínů šedé, ale to už bych rýpal... V další sérii..."
To bylo všechno? Je to "příjemné"? Ano, nestrávila jsem focením a úpravou fotografií moc času, jen jeden den. A nemyslím si, že jsou úžasné.
Jeho konstatování mi však rozsvítilo cosi v hlavě.
Jsem průměrný fotograf a nikdy nebudu vynikající, vzbuzující bouřlivé reakce a dlouhé komentáře (Vždycky jsem si ve své bohaté fantazii představovala kdovíco ze mne jednou nebude. Že budu fotit to a to a třeba i získám zajímavé zakázky). Vzpomněla jsem si na svoji webovou galerii, ve které se dělím o fotky s těmi, kdo je chtějí vidět. No ano, některé akce zachytím lépe, některé ne. Jednou za čas se mi povede fotka, kterou mám chuť zvětšit a zarámovat, protože za to podle mě stojí.
Jsem průměrná, ale mým potřebám to odpovídá, nemám vlastně umělecké ambice, považuji fotografii za ojedinělou možnost optického sdělení mého vnímání světa. Je nejen v mém zájmu udržovat vlastní laťku a posunovat ji výše, stávat se lepším průměrem.
Proč je mi tedy pomyšlení na zařazení mé osoby do průměru tak nepříjemné? Asi opravdu jen ovlivněním okolního světa. Ale tato optika je scestná. Pokud by neexistoval průměr, kde by byl nadprůměr? S podobným jevem se setkáváme v dějinách umění, kde se člověk dozvídá pouze o výjimečných osobnostech daného směru, ale nic o běžných uměleckých tendencích té doby, do těch by pronikl až tehdy, kdy by se zaměřil detailně pouze na jednu epochu. A přitom by tam nalezl obrovské množství kvalitních děl, jenže nepřinášejících nic, co předznamenává následující vývojové tendence v umění, nevynikající, tedy by to byla díla průměrná.
Chvalme průměr, který udržuje nastavené hodnoty a tvoří odrazný můstek pro nadprůměrné výkony.
pondělí 21. dubna 2008
sobota 19. dubna 2008
Když prší
Když prší,
kvetou paraplíčka.
Když prší voda do ticha,
poslouchej déšť a zavři víčka.
Když prší,
kvetou paraplíčka
a každé někam pospíchá.
kvetou paraplíčka.
Když prší voda do ticha,
poslouchej déšť a zavři víčka.
Když prší,
kvetou paraplíčka
a každé někam pospíchá.
Jiří Žáček
Jaro navzdory upřímným a tvrdým pokusům postupuje v opanování krajiny zvolna. Pozoruji otevřeným oknem, jak zahradu bičuje vytrvalý, studený déšť jarní bouřky. Voní mokrá hlína, ale ne tak, jako v létě, kdy vyprahlá syčí šokem ze střetu s vodou. Teď je vlhká stále, přijímá vodu s povděkem, jak má, jako elixír života. Až vysvitne slunce a paprsky ohřejí vše živé, propukne zuřivý růst, tak rychlý, že by se při troše trpělivosti dal pozorovat pouhým okem. V tom spočívá síla jara, v neporazitelné kombinaci vody a slunce, která probudí vše, co se probudit chce.
A tak, místo abych se zlobila na mokré sobotní odpoledne, s radostí vnímám přívaly vody. Příroda ji po suché zimě tolik potřebuje...
pátek 11. dubna 2008
Květy všude kam se podíváš... a bude hůř
Jaro vstoupilo do našich končin s razancí. Během posledního týdne vykvetly jabloně, meruňky a další peckovice, magnolie, petrklíče, modřence a dokonce i pampelišky. Alespoň na naší zahradě. Všechno krásně voní a teplo motivuje k tomu, nechat celý den otevřené okno.
Před dvěma týdny jsem pečlivě odzimovala a odplevelila svůj bylinkový záhonek. Pažitka se přímo vyhnala ven a vypadá velmi šťavnatě, máta roste všude kolem, jen ne v záhonku, meduňka se tváří, že letošní sklizeň bude obzvláště bohatá, šalvěj přežila zimu o mnoho lépe než loni, jen oregáno se tváří stejně rezavě. Při pohledu na nezkrotný polštář tymiánu se mi v kapse otevíraly nůžky, tak jsem ho celý oholila až k zemi... takže letos ho možná budeme muset koupit v pytlíku, ledaže by maminka dovezla nějaký řecký, až tam v létě bude.
Před týdnem jsem zasadila roketu z vlastních semen, takže jsem dost zvědavá, jestli vůbec vzejde. Vedle ní je pod tenkou vrstvou půdy zasazený kerblík ze semen kupovaných, s tím snad problém nebude.
Těším se, až mi balkón bude oplývat truhlíky a květináči s majoránkou a bazalkou. Na venkovní okenní parapet si pořídím do velkého truhlíku nějaké vysoké barevné květiny, abych mohla mít okno otevřené i přes noc, aniž by mi dovnitř lezly potulné kočky.
A o víkendu plánuju nájezd na mladé pampeliškové lupení. Mám nějaké nové recepty na salát...
Před dvěma týdny jsem pečlivě odzimovala a odplevelila svůj bylinkový záhonek. Pažitka se přímo vyhnala ven a vypadá velmi šťavnatě, máta roste všude kolem, jen ne v záhonku, meduňka se tváří, že letošní sklizeň bude obzvláště bohatá, šalvěj přežila zimu o mnoho lépe než loni, jen oregáno se tváří stejně rezavě. Při pohledu na nezkrotný polštář tymiánu se mi v kapse otevíraly nůžky, tak jsem ho celý oholila až k zemi... takže letos ho možná budeme muset koupit v pytlíku, ledaže by maminka dovezla nějaký řecký, až tam v létě bude.
Před týdnem jsem zasadila roketu z vlastních semen, takže jsem dost zvědavá, jestli vůbec vzejde. Vedle ní je pod tenkou vrstvou půdy zasazený kerblík ze semen kupovaných, s tím snad problém nebude.
Těším se, až mi balkón bude oplývat truhlíky a květináči s majoránkou a bazalkou. Na venkovní okenní parapet si pořídím do velkého truhlíku nějaké vysoké barevné květiny, abych mohla mít okno otevřené i přes noc, aniž by mi dovnitř lezly potulné kočky.
A o víkendu plánuju nájezd na mladé pampeliškové lupení. Mám nějaké nové recepty na salát...
Hudebně-ženské/žensky-hudební období
Trvá to už nějakou dobu. Obvykle se z mých sluchátek lynou tyto interpretky:
- Joss Stone
- Macy Grey
- Norah Jones
- Skye
- The Bird and the Bee
- Regina Spector
- Lenka Dusilová
- soundtrack z filmu Juno
Asi to zabalím?
"Na diváka fotografie má působiti dojmem zcela specifickým, jehož hlavní psychologickou složkou jest překvapení. Tato sensačnost fotografie leží v novém neobvyklém zrakovém chápání objektu (...) Každá dobrá fotografie musí však přinésti diváku něco nového (ať v názoru na věc či v kompozici) jinak nestojí za to, aby byla dělána."
Eugen Wiškovský, O obrazové fotografii, Foto 1929
středa 9. dubna 2008
Rozdílnost optiky
Nehodlám rozvíjet své názory na kvalitu fotografické optiky. K této oblasti přistupuji pragmatickým citem - fotím tím, co mám, a co se mi osvědčilo, to používám nejčastěji.
Spíš bych chtěla formulovat svoji teorii o rozdílnosti vnímání světa a komponování obrazu s různými přístroji v ruce a před okem.
Pro focení mám k dispozici čtyři aparáty, začnu-li od nejstaršího, je to Flexaret (dvouoká zrcadlovka na svitkový film), Nikon (zrcadlovka na kinofilm, základní objektiv 50), Olympus Camedia (chytřejší digitální automat) a Nikon D70 (digitální zrcadlovka s univerzálním objektivem). Ne vždy mám k dispozici každý (tzn. nevlastním osobně úplně všechny:-).
Nicméně pozorovala jsem na svých obrázcích, jak se mění jejich atmosféra a snad i kvalita v závislosti na zvoleném aparátu.
Nejvíc se mi líbí fotky ze starého Nikona. Záklaďácký objektiv je nejkvalitnějším, který doma máme, má nádhernou kresbu a úžasnou světelnost. A snad i to, že foťák je lehký a dobře se s ním manipuluje, že v hledáčku vidím všechno tak, jak to bude na fotce, ovlivňuje výsledek.
S Flexaretou (pro mě je to ona) se koukám na svět jinak. Za prvé černobíle, za druhé čtveratě, za třetí zrcadlově:-). Čtverec mě fascinuje, je pro mě kompozičně stále zajímavý a nevšední.
U obou těchto starých aparátů je důležitým faktem také to, že objektivy nemají zoom. Což znamená, že člověk před exponováním hodně chodí, plazí se, leze do výšek, prostě vydá více energie při komponování snímku. A protože každé políčko něco stojí, taky se před exponováním zamyslí.
Olympus používám pouze pod nátlakem, nejčastěji k běžnému dokumentování. V jeho hledáčcích není nic vidět, takže si cvičím intuici. Nicméně i s ním se dá udělat hezká fotka.
S "Denisou"(D70) se stále seznamuji. Začala jsem na ni montovat ten starý objektiv, což vede k zajímavým výsledkům, nicméně digitální políčka (=zadarmo) mě často vedou k nepřemýšlení a zbytečnému plácání.
Tak, to jsou mé postřehy. Někdy mám pocit, že je třeba s sebou tahat všechny aparáty, protože na každý záběr se hodí jiný "pohled". Dalo by se to vyřešit více hodinami strávenými ve fotošopu, což mě ale vůbec neuspokojuje. Pořád ještě považuji fotografii za opticky estetickou alchymii a věřím, že snímek se tvoří před stisknutím spouště.
Spíš bych chtěla formulovat svoji teorii o rozdílnosti vnímání světa a komponování obrazu s různými přístroji v ruce a před okem.
Pro focení mám k dispozici čtyři aparáty, začnu-li od nejstaršího, je to Flexaret (dvouoká zrcadlovka na svitkový film), Nikon (zrcadlovka na kinofilm, základní objektiv 50), Olympus Camedia (chytřejší digitální automat) a Nikon D70 (digitální zrcadlovka s univerzálním objektivem). Ne vždy mám k dispozici každý (tzn. nevlastním osobně úplně všechny:-).
Nicméně pozorovala jsem na svých obrázcích, jak se mění jejich atmosféra a snad i kvalita v závislosti na zvoleném aparátu.
Nejvíc se mi líbí fotky ze starého Nikona. Záklaďácký objektiv je nejkvalitnějším, který doma máme, má nádhernou kresbu a úžasnou světelnost. A snad i to, že foťák je lehký a dobře se s ním manipuluje, že v hledáčku vidím všechno tak, jak to bude na fotce, ovlivňuje výsledek.
S Flexaretou (pro mě je to ona) se koukám na svět jinak. Za prvé černobíle, za druhé čtveratě, za třetí zrcadlově:-). Čtverec mě fascinuje, je pro mě kompozičně stále zajímavý a nevšední.
U obou těchto starých aparátů je důležitým faktem také to, že objektivy nemají zoom. Což znamená, že člověk před exponováním hodně chodí, plazí se, leze do výšek, prostě vydá více energie při komponování snímku. A protože každé políčko něco stojí, taky se před exponováním zamyslí.
Olympus používám pouze pod nátlakem, nejčastěji k běžnému dokumentování. V jeho hledáčcích není nic vidět, takže si cvičím intuici. Nicméně i s ním se dá udělat hezká fotka.
S "Denisou"(D70) se stále seznamuji. Začala jsem na ni montovat ten starý objektiv, což vede k zajímavým výsledkům, nicméně digitální políčka (=zadarmo) mě často vedou k nepřemýšlení a zbytečnému plácání.
Tak, to jsou mé postřehy. Někdy mám pocit, že je třeba s sebou tahat všechny aparáty, protože na každý záběr se hodí jiný "pohled". Dalo by se to vyřešit více hodinami strávenými ve fotošopu, což mě ale vůbec neuspokojuje. Pořád ještě považuji fotografii za opticky estetickou alchymii a věřím, že snímek se tvoří před stisknutím spouště.
Diletantství v proměnách času
Diletantem byl ještě před pár desítkami let nazýván ten, kdo se velmi dobře vyznal v nějaké oblasti, která nespadala do jeho profese.
Například pan náměstek, vedl-li kroužek fotografů amatérů ve svém obecním městě, přispíval svými články o technice či technologii fotografie do celostátního časopisu, vedl kurzy pro mladé amatéry, mohl být nazýván diletantem a byla to pocta. Znamenalo to, že ačkoli není fotografem profesionálem a nikdy jím nebude, je v této oblasti tak vzdělaný, že by se za profesionála téměř mohl považovat. Dokázal kromě své profese proniknout ještě do jiné oblasti tak hluboko...
Někteří diletanti dokázali v některých oblastech více, než profesionálové.
Škoda, že časem došlo k devalvaci tohoto slova, tak příhodného. Jak teď nazýváme podobného člověka? Nadšencem? "Je fakt dobrej"? "Vyzná se"?
Nic nevystihuje to, co chceme opravdu vyjádřit, ale slovem diletant bychom dnes každého hluboce urazili.
Například pan náměstek, vedl-li kroužek fotografů amatérů ve svém obecním městě, přispíval svými články o technice či technologii fotografie do celostátního časopisu, vedl kurzy pro mladé amatéry, mohl být nazýván diletantem a byla to pocta. Znamenalo to, že ačkoli není fotografem profesionálem a nikdy jím nebude, je v této oblasti tak vzdělaný, že by se za profesionála téměř mohl považovat. Dokázal kromě své profese proniknout ještě do jiné oblasti tak hluboko...
Někteří diletanti dokázali v některých oblastech více, než profesionálové.
Škoda, že časem došlo k devalvaci tohoto slova, tak příhodného. Jak teď nazýváme podobného člověka? Nadšencem? "Je fakt dobrej"? "Vyzná se"?
Nic nevystihuje to, co chceme opravdu vyjádřit, ale slovem diletant bychom dnes každého hluboce urazili.
Srdeční záležitost
Jsem esteticky závislá. Nebo závisle estetická? Případně estét-závislák...
Jeden z mnoha příznaků mé nemoci je potřeba fotografovat. Někdo potřebuje psát, někdo malovat, někdo zpívat, nebo běhat, jíst, mlátit ostatní. Cokoli, bez čeho se prostě neobejdete.
Já potřebuju fotit (kromě mnoha dalších věcí, udržujících mě naživu a relativně šťastnou).
Ovšem není fotit jako fotit. V dnešní době digitalizace téměř všeho je chození s klasickým fotoaparátem (rozuměj na kinofilm) téměř podivínskou záležitostí. A co teprve procházka s Flexaretem! Dvouoká zrcadlovka na svitkový film s políčkem negativu o velikosti 6x6 cm je mým ochraňovaným miláčkem, na kterého teď nemám vůbec čas, případně peníze. Ale pořád si říkám, až udělám tohle, až budou prázdniny... Fotografie z těchto filmů nemám vyvolané několik let zpět.
Ale tyhle prázdniny už určitě! Na začátku července mě najdete pouze v podzemí, v naší fotokomoře. V červeném světle budu míchat prapodivné chemikálie a znovu se nechám fascinovat tím zázrakem, když na bílém papíře začnou pomalu vystupovat stíny lidí, budov, krajin... Zatímco ostatní budou snědí a z jejich kožních pórů ucítíte kokosový odér mléka po opalování, já budu načichlá vývojkou a mé prsty budou na koncích rozmokvané.
To bude božííí.
Jeden z mnoha příznaků mé nemoci je potřeba fotografovat. Někdo potřebuje psát, někdo malovat, někdo zpívat, nebo běhat, jíst, mlátit ostatní. Cokoli, bez čeho se prostě neobejdete.
Já potřebuju fotit (kromě mnoha dalších věcí, udržujících mě naživu a relativně šťastnou).
Ovšem není fotit jako fotit. V dnešní době digitalizace téměř všeho je chození s klasickým fotoaparátem (rozuměj na kinofilm) téměř podivínskou záležitostí. A co teprve procházka s Flexaretem! Dvouoká zrcadlovka na svitkový film s políčkem negativu o velikosti 6x6 cm je mým ochraňovaným miláčkem, na kterého teď nemám vůbec čas, případně peníze. Ale pořád si říkám, až udělám tohle, až budou prázdniny... Fotografie z těchto filmů nemám vyvolané několik let zpět.
Ale tyhle prázdniny už určitě! Na začátku července mě najdete pouze v podzemí, v naší fotokomoře. V červeném světle budu míchat prapodivné chemikálie a znovu se nechám fascinovat tím zázrakem, když na bílém papíře začnou pomalu vystupovat stíny lidí, budov, krajin... Zatímco ostatní budou snědí a z jejich kožních pórů ucítíte kokosový odér mléka po opalování, já budu načichlá vývojkou a mé prsty budou na koncích rozmokvané.
To bude božííí.
úterý 8. dubna 2008
Cizincem ve vlastním životě
Taky se vám někdy přihodí okamžik, kdy se podíváte kolem sebe nebo na sebe nebo na to, co děláte, jako cizí člověk? Jako někdo, kdo jde náhodou kolem a pozoruje vás?
Co si o vás asi myslí?
Takové okamžiky jsou pro nazírání na sebe asi dost zajímavé a také důležité. Možná je to i specifický druh zpětné vazby, jsme-li schopni vnímat se s odstupem.
Samozřejmě se to nestává na přání... alespoň ne mně. Občas se prostě sejdou zvláštní podněty v jeden okamžik, který nás rozdvojí a máme možnost pozorovat.
Stalo se mi to dnes po četbě stati od Karla Teigeho. Zvedla jsem oči od stránek a ještě myšlenkami jinde jsem přelétla svůj pokoj. Pozdě odpoledne už mi sem dopadá pár paprsků slunce, které se odráží od sytě žlutých stěn a noří pokoj do zlatavé atmosféry. A v tom okamžiku se ze mne stal cizinec. Pomyslela jsem si, jaká osoba bydlí v takovém prostředí? Co si o ní můžu myslet jen na základě věcí, kterými se obklopuje? Mé oči se dotkly obrázků, knih ve sloupcích, vnímaly barvy a struktury...
Můj cizinec nedošel k žádnému závěru, na to byla jeho existence příliš krátká. Nicméně myšlenka, co by si o mně mohl myslet po návštěvě mého hnízdečka náhodný kolemjdoucí, mě zaujala.
Pominu-li pracovní nepořádek, nepochybuji, že o nás vypovídá spousta věcí, kterými se v soukromí obklopujeme. Máme tam knihy? Jaké? Jaká alba se povalují vedle přehrávače? Co je na obrázcích, které nám visí na zdi nebo jsou zastrčené za dřevěnou lištou obložení? Jakými barvami se obklopujeme?
Řekla bych, že se ten člověk dozví i to, co bychom sami do světa nevykřikovali...
Co si o vás asi myslí?
Takové okamžiky jsou pro nazírání na sebe asi dost zajímavé a také důležité. Možná je to i specifický druh zpětné vazby, jsme-li schopni vnímat se s odstupem.
Samozřejmě se to nestává na přání... alespoň ne mně. Občas se prostě sejdou zvláštní podněty v jeden okamžik, který nás rozdvojí a máme možnost pozorovat.
Stalo se mi to dnes po četbě stati od Karla Teigeho. Zvedla jsem oči od stránek a ještě myšlenkami jinde jsem přelétla svůj pokoj. Pozdě odpoledne už mi sem dopadá pár paprsků slunce, které se odráží od sytě žlutých stěn a noří pokoj do zlatavé atmosféry. A v tom okamžiku se ze mne stal cizinec. Pomyslela jsem si, jaká osoba bydlí v takovém prostředí? Co si o ní můžu myslet jen na základě věcí, kterými se obklopuje? Mé oči se dotkly obrázků, knih ve sloupcích, vnímaly barvy a struktury...
Můj cizinec nedošel k žádnému závěru, na to byla jeho existence příliš krátká. Nicméně myšlenka, co by si o mně mohl myslet po návštěvě mého hnízdečka náhodný kolemjdoucí, mě zaujala.
Pominu-li pracovní nepořádek, nepochybuji, že o nás vypovídá spousta věcí, kterými se v soukromí obklopujeme. Máme tam knihy? Jaké? Jaká alba se povalují vedle přehrávače? Co je na obrázcích, které nám visí na zdi nebo jsou zastrčené za dřevěnou lištou obložení? Jakými barvami se obklopujeme?
Řekla bych, že se ten člověk dozví i to, co bychom sami do světa nevykřikovali...
pondělí 7. dubna 2008
Šlapu vodu...
... uprostřed moře a hledám, kde uvidím břeh, aspoň srpeček příslibu pevné země pod nohama, abych věděla, kterým směrem se vydat.
Nemám ráda, když se neorientuji. A v posledních týdnech plavu více než kdy jindy v informacích, neschopna odhadnout, co všechno do závěrečné práce patří a co ne. Situaci komplikuje hejno žraloků, piraněk a delfínů, ztěžujících soustředění tak, že občas zapomenu i na to šlapání vody. To se pak člověk pořádně naloká hořké mořské vody a motivován zvýšeným tlakem udělá i pár temp naslepo. Pak se zase zastaví a rozhlíží, proč mu aspoň chobotnice neporadí?
V sobotu nabídl odpočinek kolemjedoucí člun. Chytila jsem se bortu a poklábosila s posádkou o věcech na tisíce námořnických mil vzdálených od hloubky, která byla v tu chvíli pode mnou. Pak odpluli. Dobrou náladu udržel ještě pozdně večerní rozhovor s delfínem, který mě ocasní ploutví párkrát propleskl.
V hlavě mi přeskočilo pár spojení a druhý den jsem začala jednat, vysílajíc pleskáním dlaní naplocho na hladinu alarmující zprávu tomu, kdo mě čeká na tom břehu. Ozval se, sice s alternativnějším návrhem na využití temp, než jsem čekala, ale psychicky to pomohlo. Zachytila jsem směr jeho vysílání a učinila pár zkušebních temp jeho směrem. Začít se musí pomaličku, aby nepřišly křeče...
A jak dokládá tato spousta řádků, technická vybavenost a připravenost by snad byla. Teď ještě doplnit obsahovou stránku, rozvrhnout dobře síly a plavem vpřed!
Nemám ráda, když se neorientuji. A v posledních týdnech plavu více než kdy jindy v informacích, neschopna odhadnout, co všechno do závěrečné práce patří a co ne. Situaci komplikuje hejno žraloků, piraněk a delfínů, ztěžujících soustředění tak, že občas zapomenu i na to šlapání vody. To se pak člověk pořádně naloká hořké mořské vody a motivován zvýšeným tlakem udělá i pár temp naslepo. Pak se zase zastaví a rozhlíží, proč mu aspoň chobotnice neporadí?
V sobotu nabídl odpočinek kolemjedoucí člun. Chytila jsem se bortu a poklábosila s posádkou o věcech na tisíce námořnických mil vzdálených od hloubky, která byla v tu chvíli pode mnou. Pak odpluli. Dobrou náladu udržel ještě pozdně večerní rozhovor s delfínem, který mě ocasní ploutví párkrát propleskl.
V hlavě mi přeskočilo pár spojení a druhý den jsem začala jednat, vysílajíc pleskáním dlaní naplocho na hladinu alarmující zprávu tomu, kdo mě čeká na tom břehu. Ozval se, sice s alternativnějším návrhem na využití temp, než jsem čekala, ale psychicky to pomohlo. Zachytila jsem směr jeho vysílání a učinila pár zkušebních temp jeho směrem. Začít se musí pomaličku, aby nepřišly křeče...
A jak dokládá tato spousta řádků, technická vybavenost a připravenost by snad byla. Teď ještě doplnit obsahovou stránku, rozvrhnout dobře síly a plavem vpřed!
neděle 6. dubna 2008
Kouřit či nekouřit?
Otázka aktuální už věky. Pro některé z nás existuje jasná odpověď, kterou nezměníme. Někteří jsou přesvědčeni o opaku a vytrvale nás produkty svého rozhodnutí obtěžují.
Co o kouření psali "už" v roce 1932?
A proč mám pocit, že se od té doby nic nezměnilo?
Co o kouření psali "už" v roce 1932?
A proč mám pocit, že se od té doby nic nezměnilo?
pátek 4. dubna 2008
Gogo
Gogo je můj nový hrdina. Seznámila jsem se s ním dnes dopoledne v MZK.
Mezi sedmdesátiletými hustě potištěnými stránkami kdysi jistě populárního časopisu Světozor na mě vykoukly výrazné, ostrou linkou a přesnou zkratkou charakteristické kresbičky. Většina z nich se dotýkala aktuálních politických, sociálních a společenských témat.
Původně jsem šla cíleně za jedním článkem, nakonec jsem si ale do paměti foťáku uložila i tyto stránky. Postupně se o ně budu dělit, první ochutnávku jste dostali v předchozím záznamu.
Tvrdá černá linka mi trochu připomněla tvůrčí začátky Adolfa Borna, jehož Bornografie na motivy vztahů žen a mužů, případně nevěst a ženichů či manželek a manželů mi přijde geniální.
Člověk se zasměje, ale současně ho mrazí - a to platí i pro Goga.
Tentokrát na téma módy...
Mezi sedmdesátiletými hustě potištěnými stránkami kdysi jistě populárního časopisu Světozor na mě vykoukly výrazné, ostrou linkou a přesnou zkratkou charakteristické kresbičky. Většina z nich se dotýkala aktuálních politických, sociálních a společenských témat.
Původně jsem šla cíleně za jedním článkem, nakonec jsem si ale do paměti foťáku uložila i tyto stránky. Postupně se o ně budu dělit, první ochutnávku jste dostali v předchozím záznamu.
Tvrdá černá linka mi trochu připomněla tvůrčí začátky Adolfa Borna, jehož Bornografie na motivy vztahů žen a mužů, případně nevěst a ženichů či manželek a manželů mi přijde geniální.
Člověk se zasměje, ale současně ho mrazí - a to platí i pro Goga.
Tentokrát na téma módy...
Jarní volání
Láska kvete v každém věku, a na jaře obzvlášť.
Tento obrázek je opět z časopisu Světozor, ročník 1936.
Výklad ponechám na vás.
Tento obrázek je opět z časopisu Světozor, ročník 1936.
Výklad ponechám na vás.
Olympiáda v Berlíně 1936
Blížící se "svátek sportu", který už dávno není oslavou kultury těla a ducha, ale svátkem konzumu, rozhazování a prázdných mírových fází, vyvolává diskuze všude možně. Během dnešního listování časopisem Světozor, ročníkem 1936, jsem narazila na velmi zajímavý postřeh k Olympiádě před sedmdesáti lety. Na rozdíl od mnoha ostatních se ta Berlínská zapsala do dějin spíše politicky a ví o ní i ti, co se narodili o desítky let později.
(po kliknutí se obrázek zvětší)
Nějak se začít musí
Jaro je tady, což většinu lidí potěší, některé rozesmutní. Zima jim připadala nevýrazná - málo studená, bílá a nelítostná. Jak máme cítit znovuzrození, když jsme necítili smrt?
Každopádně, jarní sluníčko a voňavý vánek pohrávající si s barevnými tečkami květů v zelené trávě potěší i ty největší mrzouty - alespoň ty, co znám já. Tento víkend nás čeká první přespání "téměřvenku". Snad tam nezmrznem. Měla bych se jít sbalit.
Přemýšlím nad důvody, proč si vést blok.
Možná potřeba občas vypustit do světa pár myšlenek, které hnízdí tam někde vzadu a není příležitost se o ně podělit.
Možná potřeba podělit se i o cizí myšlenky, nebo o zajímavosti, na které narážíme každý den. Pozorování světa a vyjadřování názoru na to, co se děje a neděje - snad je to jedna ze základních lidských potřeb v přecivilizovaném světě, kde nám své názory cpou často daleko hloupějšími způsoby ostatní.
Nicméně, na těhle řádcích je budu ostatním cpát já.
Těžko říct, zda moje aktivita přežije tohle jaro. Proto ten název. Ale předpokládám, že svěží jaro potěší i na podzim nebo v zimě. A za rok se zase šikne.
Každopádně, jarní sluníčko a voňavý vánek pohrávající si s barevnými tečkami květů v zelené trávě potěší i ty největší mrzouty - alespoň ty, co znám já. Tento víkend nás čeká první přespání "téměřvenku". Snad tam nezmrznem. Měla bych se jít sbalit.
Přemýšlím nad důvody, proč si vést blok.
Možná potřeba občas vypustit do světa pár myšlenek, které hnízdí tam někde vzadu a není příležitost se o ně podělit.
Možná potřeba podělit se i o cizí myšlenky, nebo o zajímavosti, na které narážíme každý den. Pozorování světa a vyjadřování názoru na to, co se děje a neděje - snad je to jedna ze základních lidských potřeb v přecivilizovaném světě, kde nám své názory cpou často daleko hloupějšími způsoby ostatní.
Nicméně, na těhle řádcích je budu ostatním cpát já.
Těžko říct, zda moje aktivita přežije tohle jaro. Proto ten název. Ale předpokládám, že svěží jaro potěší i na podzim nebo v zimě. A za rok se zase šikne.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)