Možná ty pocity znáte.
Automatizované vykonávání denních rituálů. Za 10 minut už nevím, jestli jsem si ty zuby teda čistila, nebo ne. Skládám nádobí z myčky, přijde myšlenka, běžím ji zapsat, k nádobí se už nevrátím. Automatické úsměvy při konverzaci s kýmkoli. Mě je fakt jedno, co mi teď zrovna říkáte... Večer jdu na večírek, abych z toho aspoň občas vypadla, a stejně se nezmůžu na nic jiného, než sedět, poslouchat, co si ostatní povídají, koukat do prázdna a pojídat bezmyšlenkovitě cokoli, co je v dosahu ruky. Stejně nemám, co bych k tématu dodala - nečtu zprávy, časopisy se vrší na hromadě na později. Poslední beletrii jsem měla v rukou o prázdninách, zůstala nedočtená. Podlaha pokoje je pokrytá hromádkami knih, není možno vysávat. Aspoň se mi tu nekupí zasychající nádobí... Každý den pozoruji tmavé kruhy pod očima a přibývající vrásky. Až donedávna se mi vyhýbaly.
Teď před Vánocemi je situace stokrát horší, než by byla třeba o prázdninách: je mnohem víc večírků plných lidí, kteří vás rok neviděli a těšili se na vás, a vy jste se taky těšili. Doma je o něco víc nároků na to, jaké úkoly mají být splněny a kdy. Je třeba sehnat dárky, ale nezbývá fantazie na jejich vymýšlení. Nesnáším kupovat a darovat blbosti k ničemu.
Prožitek a zážitek je třeba fixovat reflexí, aby se z nich stala zkušenost (to vyplývá z teoretické části mé práce). Takže: ano, mohla bych pracovat jako vědecký pracovník, dokážu se vášnivě ponořit do tématu, nikdy nemám dost načteno, abych byla spokojená, baví mě srovnávat různé teorie, jsem nadšená, když se věci propojí a mě napadne něco originálního. NICMÉNĚ: nesměla bych mít žádné blízké, i když oni by asi časem sami odpadli, protože bych jim nevěnovala NIC, ani čas, ani pozornost. Buď bych umřela na hlad, nebo na obezitu. Něco by mě zajelo, nebo bych něco zajela já a pak by mě zavřeli (hm, to by bylo času na studium...). Prostě, můj ŽIVOT by stál za houby. Takže, na základě těchto poznatků opravuji předchozí tezi: Nemohla bych být vědeckým pracovníkem, protože mě to příliš pohlcuje, ždímá, vyčerpává.
Myslela jsem si, že se sem občas svěřím s nějakým úžasným poznatkem, který jsem někde vyčetla, ale bohužel.
Pro všechny ty, na které jsem letos neúmyslně zapomněla s dárkem nebo aspoň PFkem - berte to prosím sportovně. Od února jsem zase fit a přítomná v tomto světě (jestli to všechno stihnu). Možná udělám další narozeninový taneční večírek, anebo to vynahradím příští Vánoce.
Přeju všem krásné svátky, hlavně klid a dobré zdraví, a dobrý rok se scifi číslem 2013.
čtvrtek 20. prosince 2012
úterý 11. prosince 2012
čtvrtek 6. prosince 2012
středa 14. listopadu 2012
čtvrtek 25. října 2012
"We all fear death and question our place in the universe. The artist's job is not to succumb to despair, but to find an antidote for the emptiness of existence."
Gertrude Stein in Midnight in Paris
Gertrude Stein in Midnight in Paris
neděle 21. října 2012
Cibule
Dámy, nejvyšší čas řešit cibuloviny!
Minimálně je nakoupit. Včera v zahradnictví už neměli ani jednu, nakonec jsme pochodily až v Bauhausu.
Do záhonu zasadit okamžitě. Pokud chcete mít v zimě rozkvetlo doma, tedy cibuloviny narychlit v květináči, článek jak na to najdete zde.
Já letos utratila hodně za nové cibule, takže uvidíme, co z toho bude. Koupila jsem si tulipány, směs modřenců (místo klasických modrých fialové až bílé), směs hyacintů a narcisky Salome (bílé okvětní lístky a žlutý kalich uprostřed).
Tak hodně štěstí!
Minimálně je nakoupit. Včera v zahradnictví už neměli ani jednu, nakonec jsme pochodily až v Bauhausu.
Do záhonu zasadit okamžitě. Pokud chcete mít v zimě rozkvetlo doma, tedy cibuloviny narychlit v květináči, článek jak na to najdete zde.
Já letos utratila hodně za nové cibule, takže uvidíme, co z toho bude. Koupila jsem si tulipány, směs modřenců (místo klasických modrých fialové až bílé), směs hyacintů a narcisky Salome (bílé okvětní lístky a žlutý kalich uprostřed).
Tak hodně štěstí!
neděle 7. října 2012
neděle 30. září 2012
A Single Man
Muži ještě nosili perfektně padnoucí obleky při každé příležitosti. Kombinace košile, kravaty, kapesníku, vesty, obleku, byla promyšlená a důležitá. A všichni se oblékli společensky, když se sešli k večeři a na drink. A ženy měly ty úžasné účesy a líčení...
Colin Firth a Julianne Moore to zahráli moc dobře. A Tom Ford to všechno hezky zkomponoval.
obrázky zde
Colin Firth a Julianne Moore to zahráli moc dobře. A Tom Ford to všechno hezky zkomponoval.
obrázky zde
pondělí 24. září 2012
Slovinsko
 |
| Ljubljanská katedrála |
 |
| Plečnik |
 |
| Skautská základna u Bohinjského jezera. |
 |
| Bohinjské jezero |
Další fotky zde.
středa 19. září 2012
Svatební šaty
Někdo si stěžoval, že neviděl ty loňské. Jsou tu.
Mimochodem, kdyby někdo chtěl vědět, jaké šaty bych chtěla já (ne že by to bylo na pořadu dne) - nikdy jsem o tom vlastně nepřemýšlela, protože dobře vím, že tuto volbu ovlivňuje asi tak 100+1 věcí (koho si beru, kde svatba bude, kdy bude, jak v tu chvíli vypadám atp.). No ale tenhle obrázek mám v jedné knížce založený už mnoho let a když jsem na něj teď náhodou narazila, napadlo mě, že takové šaty by se mi líbily... (pokud by nebyly proti všem těm věcem, o kterých jsem psala v předchozí závorce). Takže tak.
(Pokud by svatba neměla být nikdy, tak si takové ušiju jen tak. Hezkých šatů není nikdy dost)
Jil Sander, kolekce jaro-léto 1992. Fotograf Nick Knight.
Mimochodem, kdyby někdo chtěl vědět, jaké šaty bych chtěla já (ne že by to bylo na pořadu dne) - nikdy jsem o tom vlastně nepřemýšlela, protože dobře vím, že tuto volbu ovlivňuje asi tak 100+1 věcí (koho si beru, kde svatba bude, kdy bude, jak v tu chvíli vypadám atp.). No ale tenhle obrázek mám v jedné knížce založený už mnoho let a když jsem na něj teď náhodou narazila, napadlo mě, že takové šaty by se mi líbily... (pokud by nebyly proti všem těm věcem, o kterých jsem psala v předchozí závorce). Takže tak.
(Pokud by svatba neměla být nikdy, tak si takové ušiju jen tak. Hezkých šatů není nikdy dost)
Jil Sander, kolekce jaro-léto 1992. Fotograf Nick Knight.
Svatební šaty Numero 5
Pro Myš a Kukačku
Více fotek od Vaška zde.
Šaty: živůtek princesového střihu bez rukávů, s kulatým výstřihem, sukně dvoukolová vícevrstevnatá, délka ke kolenům (vrstvy z organzy a směsi hedvábí a bavlny, barva smetanová, mírně do žluta). Spodnička bavlněná s tylovými volány ve světlé holubičí modři (jako boty), s kapsou.
Přes ramena pletené rukávky od franzee, kytice, ozdoba do vlasů a brože-ptáčci od kamarádek, boty Vagabond (mimochodem, 3. nevěsta z 5!).
Až budu mít profi fotky, podělím se.
pondělí 10. září 2012
Dovolená v Chorvatsku
Slyšela jsem už dost vtipů a narážek na českou řízkovou dovolenou v Chorvatsku, ale musím říct, že jsem jim nikdy moc nerozuměla. Když jsme tam jezdili ještě s našima, vždycky týden někde na horách v Itálii nebo Slovinsku, a pak týden u moře, přišlo mi to hodně dobrodružné a k řízkům na pláži to mělo hodně, hodně daleko.
Teprve včera jsem ty narážky pochopila (inu, člověk se učí celý život).
Takže takhle to vypadá? Hotely podél pobřeží, malinké škaredé pláže s navezenými oblázky, ohraničená místa pro koupání, špinavá mrtvá voda, hlava na hlavě, otravní prodejci všech nezbytností na světě, adrenalinové vodní sporty, děti od zmrzliny, školy v přírodě, sedm dní v kuse. Jediné vzrůšo, když kolem projede loď s turisty a přijdou nějaké větší vlnky.
Moje asociace na dovolenou v Chorvatsku "po našem": opuštěné kamenité pláže, někdy i oblázky, tyrkysová voda, ryby, sasanky, krabi, ježci, šnorchlování, prozkoumávání nepřístupných míst pobřeží na nafukovacím člunu, prázdný nekonečný modrý horizont, každá noc někde jinde (v jiném keři), cestičky mezi kamenitými zídkami a trnitými keři a uschlými travinami, shánění pitné vody, nákupy u místních, rybářské vesničky, první olivy a suché místní víno, služby ve vaření na vařiči a mytí nádobí mořskou vodou, západy slunce nad horizontem přímo před stanem, pokusy o lovení ryb na vlasec, dlouhé diskuze o focení, sbírání kamínků a mušliček, čtení a psaní knih, sůl ve spacáku, meloun k svačině, příboj na útesech.
Není Chorvatsko jako Chorvatsko...
Teprve včera jsem ty narážky pochopila (inu, člověk se učí celý život).
Takže takhle to vypadá? Hotely podél pobřeží, malinké škaredé pláže s navezenými oblázky, ohraničená místa pro koupání, špinavá mrtvá voda, hlava na hlavě, otravní prodejci všech nezbytností na světě, adrenalinové vodní sporty, děti od zmrzliny, školy v přírodě, sedm dní v kuse. Jediné vzrůšo, když kolem projede loď s turisty a přijdou nějaké větší vlnky.
Moje asociace na dovolenou v Chorvatsku "po našem": opuštěné kamenité pláže, někdy i oblázky, tyrkysová voda, ryby, sasanky, krabi, ježci, šnorchlování, prozkoumávání nepřístupných míst pobřeží na nafukovacím člunu, prázdný nekonečný modrý horizont, každá noc někde jinde (v jiném keři), cestičky mezi kamenitými zídkami a trnitými keři a uschlými travinami, shánění pitné vody, nákupy u místních, rybářské vesničky, první olivy a suché místní víno, služby ve vaření na vařiči a mytí nádobí mořskou vodou, západy slunce nad horizontem přímo před stanem, pokusy o lovení ryb na vlasec, dlouhé diskuze o focení, sbírání kamínků a mušliček, čtení a psaní knih, sůl ve spacáku, meloun k svačině, příboj na útesech.
Není Chorvatsko jako Chorvatsko...
pondělí 3. září 2012
Takže Colours
Trochu s odstupem, ale pořád aktuální. Co mi zůstalo v hlavě, či v přehrávači?
Nejhlouběji vrytým zážitkem jsou Kronos Quartet s dvěma dalšími umělci. Několikrát jsem někde četla, že to bylo na festivalový večer příliš náročné číslo, ale já jsem organizátorům moc vděčná, protože si myslím, že právě kvůli takovýmto zážitkům se na Colours jezdí. Odlehčených hvězd tam bylo taky dost, možná až moc.
Kronos Quartet předvedli úžasnou show, která nebyla pro každého, to je fakt, ale posluchač a divák, který svou pozornost tomuto představení věnoval, investoval dobře.
Dalším hlubokým zážitkem, i když úplně jiným než byli Kronos, byl Antony and the Johnsons. Škoda, že nám zážitek z velice zvláštní hudby a ještě zvláštnějšího hlasu kazila banda pubertálních opilých pitomců, před kterými nebylo moc kam utéct.
Jeden příjemný podvečer vytvořila Zaz, které fandím už delší dobu a na festivalu plně splnila mé představy. Moc jsem si ji užila, líbila se mi její interakce s publikem, i když tak obrovským. Jen bych holčině doporučila doučit se angličtinu:-).
Super úlet byly Katzenjammer, čtyři mířené střely a jejich skvělá živá show. Takovýmhle ženským temperamentem bych taky ráda hýřila.
Neuvěřitelný večer nám připravila čerstvá hvězda Janelle Monáe. Skvělý tanec a osobně se mi moc líbí její hlas. Ze začátku to vypadalo, že si jen odzpívá svoje a odejde bez kontaktu s publikem, ale pak se konečně rozjela a nakonec přiměla tisícihlavý dav, aby si sedl na bobek a stoupl si, až dá ona pokyn. Bylo to poslední představení festivalu a slušná pecka na závěr. Rozhodně doporučuji její klipy (třeba tenhle a tenhle.).
Parov Stelar už jsem taky znala, ale jejich vystoupení se mi taky líbilo. Skvělá trsačka, a navíc se mi líbí název škatulky: elektro-swing.
Dan Bárta s Illustratosphere odvedli dobrou práci. Bobbyho McFerrina jsme si nechaly dobrovolně utéct a ani jsme toho nelitovaly. A asi už si všichni přečetli, že chudera Alanis byla hodně špatně nazvučená.
Z čerstvých objevů pak mám poznamenaný Hjaltalín, který se nám na poslech zalíbil.
A dalších pár tipů: Rufus Wainwright and His Band; Mogwai; Sea and Air; Eweret and the Two Dragons; klezmerovití Shtetl Superstars; neuvěřitelní Staff Benda Bilili; zajímavý písničkář Fink. A vlastně drtivá většina dalších, které najdete na promakaném webu festivalu. Bohužel se člověk nedostane na všechno, co by chtěl vidět, i když běhá, co mu síly stačí.
A jinak?
Nemůžu srovnávat s loňskými ročníky, ale areál festivalu mě NADCHL, to bylo něco pro mé industriální choutky! Šly jsme na prohlídku zpřístupněné vysoké pece a to je teda pecka. Vyfotila jsem tam celý film a moc se těším na fotky, až se dostanu k nějakému skeneru. Zjednodušeně řečeno, jednotlivé stage byly rozstrkány po různých koutech celého areálu Dolních Vítkovic, takže člověk se dostal skoro všude, kde se dostat dá (ale dost se u toho nachodil:-).
Jediné, co se dá vytknout, ale nejsou to věci, se kterými se nedá nic dělat: příliš hrubé povrchy, málo místa v kempu, málo WC, a příliš mnoho kuřáků VŠUDE.
Bylo to skvělé, a doufám, že ne naposled.
Nejhlouběji vrytým zážitkem jsou Kronos Quartet s dvěma dalšími umělci. Několikrát jsem někde četla, že to bylo na festivalový večer příliš náročné číslo, ale já jsem organizátorům moc vděčná, protože si myslím, že právě kvůli takovýmto zážitkům se na Colours jezdí. Odlehčených hvězd tam bylo taky dost, možná až moc.
Kronos Quartet předvedli úžasnou show, která nebyla pro každého, to je fakt, ale posluchač a divák, který svou pozornost tomuto představení věnoval, investoval dobře.
Dalším hlubokým zážitkem, i když úplně jiným než byli Kronos, byl Antony and the Johnsons. Škoda, že nám zážitek z velice zvláštní hudby a ještě zvláštnějšího hlasu kazila banda pubertálních opilých pitomců, před kterými nebylo moc kam utéct.
Jeden příjemný podvečer vytvořila Zaz, které fandím už delší dobu a na festivalu plně splnila mé představy. Moc jsem si ji užila, líbila se mi její interakce s publikem, i když tak obrovským. Jen bych holčině doporučila doučit se angličtinu:-).
Super úlet byly Katzenjammer, čtyři mířené střely a jejich skvělá živá show. Takovýmhle ženským temperamentem bych taky ráda hýřila.
Neuvěřitelný večer nám připravila čerstvá hvězda Janelle Monáe. Skvělý tanec a osobně se mi moc líbí její hlas. Ze začátku to vypadalo, že si jen odzpívá svoje a odejde bez kontaktu s publikem, ale pak se konečně rozjela a nakonec přiměla tisícihlavý dav, aby si sedl na bobek a stoupl si, až dá ona pokyn. Bylo to poslední představení festivalu a slušná pecka na závěr. Rozhodně doporučuji její klipy (třeba tenhle a tenhle.).
Parov Stelar už jsem taky znala, ale jejich vystoupení se mi taky líbilo. Skvělá trsačka, a navíc se mi líbí název škatulky: elektro-swing.
Dan Bárta s Illustratosphere odvedli dobrou práci. Bobbyho McFerrina jsme si nechaly dobrovolně utéct a ani jsme toho nelitovaly. A asi už si všichni přečetli, že chudera Alanis byla hodně špatně nazvučená.
Z čerstvých objevů pak mám poznamenaný Hjaltalín, který se nám na poslech zalíbil.
A dalších pár tipů: Rufus Wainwright and His Band; Mogwai; Sea and Air; Eweret and the Two Dragons; klezmerovití Shtetl Superstars; neuvěřitelní Staff Benda Bilili; zajímavý písničkář Fink. A vlastně drtivá většina dalších, které najdete na promakaném webu festivalu. Bohužel se člověk nedostane na všechno, co by chtěl vidět, i když běhá, co mu síly stačí.
A jinak?
Nemůžu srovnávat s loňskými ročníky, ale areál festivalu mě NADCHL, to bylo něco pro mé industriální choutky! Šly jsme na prohlídku zpřístupněné vysoké pece a to je teda pecka. Vyfotila jsem tam celý film a moc se těším na fotky, až se dostanu k nějakému skeneru. Zjednodušeně řečeno, jednotlivé stage byly rozstrkány po různých koutech celého areálu Dolních Vítkovic, takže člověk se dostal skoro všude, kde se dostat dá (ale dost se u toho nachodil:-).
Jediné, co se dá vytknout, ale nejsou to věci, se kterými se nedá nic dělat: příliš hrubé povrchy, málo místa v kempu, málo WC, a příliš mnoho kuřáků VŠUDE.
Bylo to skvělé, a doufám, že ne naposled.
sobota 11. srpna 2012
Těžké chvíle v době letní
"Mám v sobě hlubokou studnu. Je v ní Bůh. Někdy je dosažitelný, ale často se studna zanese kameny a sutinami a tehdy je Bůh pohřben. Je třeba znovu jej vyprostit. Představuju si, že existují lidé, kteří při modlitbě pozvedají zraky k nebi. Hledají Boha mimo sebe. A jiní zase sklánějí hlavu a skrývají tvář do dlaní - myslím, že takoví hledají Boha v sobě."
Etty Hillesum, 26. srpna 1941, úterý v poledne.
Přervaný život. Deníky Etty Hillesum 1941 - 1943. Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří, 2005.
Topím se v deníkových záznamech z druhé světové války. Nejtěžší příprava programu na kurz. Co z toho vybrat, když všechno je tak silné? Jak si mohu dovolit srovnávat náš současný život a tehdejší? A kam se proboha podělo to hluboké poznání, co lidi dělá lidmi, kterého tehdy dosáhlo takové množství lidí? Kam se podělo poselství o lidskosti, která jediná dává životu ještě nějaký smysl? Kde zmizela víra v dobro, bez kterého nelze ani přežít, natož žít dobře?
Etty Hillesum, 26. srpna 1941, úterý v poledne.
Přervaný život. Deníky Etty Hillesum 1941 - 1943. Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří, 2005.
Topím se v deníkových záznamech z druhé světové války. Nejtěžší příprava programu na kurz. Co z toho vybrat, když všechno je tak silné? Jak si mohu dovolit srovnávat náš současný život a tehdejší? A kam se proboha podělo to hluboké poznání, co lidi dělá lidmi, kterého tehdy dosáhlo takové množství lidí? Kam se podělo poselství o lidskosti, která jediná dává životu ještě nějaký smysl? Kde zmizela víra v dobro, bez kterého nelze ani přežít, natož žít dobře?
středa 8. srpna 2012
neděle 5. srpna 2012
středa 11. července 2012
neděle 1. července 2012
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)