Vzpomínka na minulou zimu

Být sám sebou. Inspirace okolnostmi a Čapkem.

Každý z nás s tím má problém. V době zaměřené na image a "co si lidi pomyslí".

Může umělec nebýt sám sebou? Co pak tvoří? Vycházíme-li z premisy, že umění je vyjádření umělcových názorů nějakými prostředky, které dokážou zasáhnout okolí. Pokud není umělec sám sebou, může být umělecký?

K čemu je náš obraz, záměrně pokřivený tak, aby okolí vidělo to, co vidět chce? Ano, do jisté míry je autocenzura nutná vzhledem ke společenské únosnosti... ale co když je únosnost v pořádku? Co nás vede k tomu, abychom světu neukazovali svou pravou tvář, neříkali své vlastní názory, neskákali radostí, nesmáli se nahlas, neslzeli veřejně?
A druhý extrém... prosazování vlastních zájmů na úkor zájmů celého státu, spousty lidí.

Otázka svobody, hlavně té vnitřní. Nechám-li se omezovat tím, jakého mě chtějí ti druzí, nejsem svobodný, protože to nejsem JÁ. Jak ale být pravým já před ostatními, když se se svým já nedokážu vyrovnat sám? Je-li mi proti srsti mé pravé já, kdo tedy jsem?
Máme hodnotit schopnost být absolutně svobodný, nehledět na názor okolí, být sám sebou bez hranic, kladně nebo záporně?

Fakt zajímavé téma a miliony odlišných pohledů.

Industriál

Podlahy v továrně - průmyslová poezie užitných struktur ve hře světla a stínu...







Plus něco navíc...

Druhý dojem aneb Josef Čapek v Jízdárně

Chtěla jsem napsat dlouhý a hrozně učený článeček o tom, jak je ta výstava úžasná. Jasně si vzpomínám na chvilku, kdy jsme si to s Evi sdělily - seděly jsme dole na kafi a labužnicky si povzdechly.

Teď přemýšlím nad tím, že učené povídání si zájemci najdou jinde, a že vlastně nevím, proč se mi to tak líbilo. Také jsem hledala - a našla jednu recenzi, která mě pobouřila - autor tvrdil, že Čapek tak maximálně navozuje dojem pohody, věčné neděle a poetiky.
Musím se vymezit.
Myslím si, že Josef Čapek byl významná osobnost s nesmírným morálním, uměleckým a humanistickým kreditem, a všechno tohle dokázal do svého umění dostat, aniž by působil jako veliký rádobyspasitel. Věnoval se svým tématům, která dokáže přetlumočit každému, a vyjadřoval se prostředky, které vycházely z dobových avantgardních tendencí, ale pracoval s nimi svobodně a tak, jak to vyhovovalo jeho vyjadřování.
Autor recenze tvrdí, že Čapek obrušoval hrany avantgard - samozřejmě. Věděl moc dobře, že utopistické vize stojící za některými výtvarnými hnutími v té době jdou přímo proti společnosti a jejich realizace by byla osudná (futurismus, konstruktivismus jako podpora pro fašismus a komunismus), jak jsme se o tom mohli sami přesvědčit v době, kdy umělec sám odpykával trest za své názory, případně dlouho potom, co za své názory zemřel.

A tak tedy přemýšlím, proč se mi výstava tak líbila, abych našla ke zmíněné recenzi protiargumenty.
Možná proto, že na mě její jednoduchá koncepce fungovala a já si mohla uvědomit, jakými tématy, prostředky a hnutími autor prošel.
Možná proto, že jsem na ní strávila přes dvě hodiny a ani mi to nepřišlo, jak jsem byla zaujatá.
Možná proto, že jsem zažívala opravdové emoce - čistou radost na Oravě, hluboké pohnutí v koncentračním táboře, obdiv nad varováními před fašismem, smutné pobavení nad karikaturami, nostalgii nad Pejskem a kočičkou.

Líbí se mi, že autor dokáže vysoce uměleckými postupy a prostředky sdělit myšlenky běžnému obecenstvu. A navíc přes propast několika desetiletí. Jeho dílo i poselství v něm je stále aktuální.

Takže to nakonec je dlouhé, aspoň že ne učené.

První dojem

"Píti život, svůj život, jako pije velmi žíznivý. Velikými doušky, ten vnitřní tok života, hustý, bílý, jako těžká a sladká smetana, červený, ohnivý a hořký, jako je těžké pivo, tiše, lačně, zhluboka a dlouze. A bývá, že žíznivý upírá při pití jakoby u vděčnosti své oči vzhůru."

Josef Čapek, Kulhavý poutník 1936.

příběh sněhové vločky

padala v tichu k zemi
sněhová vločka

bělostný krystal
nebývalé krásy

jsem nesmrtelná hvězda
myslela si

dopadla tiše na chodník
kde se rozpustila

příběh hvězdy

padala v tichu k zemi
hvězda

jsem nesmrtelná
myslela si

nebyla to pravda

Viki Shock: Tiché dopoledne na zaprášené půdě. Clinamen 2006.

Šatníkové sbohem

Bylo to trochu jako loučení se se starými přáteli.
Myslí probíhaly vzpomínky na to, které triko se mnou zažilo co, kde jsem koupila tohlencto a jak jsem mohla získat tak úžasný svetr? Případně, proboha, jak jsem tohle někdy mohla nosit...

Všechno to skončilo ve velkých pytlech, pár dní se kolem toho váhavě chodilo a nakonec se to odvezlo na vlak... (kromě tří svetrů, které jsem na poslední chvíli vytáhla a schovala zpět do skříně... mám s nimi nové plány). Doufejme, že potřebnější alespoň něco užijí.

Teď jsou skříně trochu prázdnější, přehlednější. Doufám, že se zase příliš rychle nezaplní, na třízení nenošeného oblečení nemám náladu každý rok.

Hotovo!

Můj první "velkej job". Ve čtvrtek jsme ho zapili a od pátku tam chodí lidi na to, na co mají zrovna chuť. Ideální po procházce v Lužánkách - s kočárkem, pesanem nebo rukou někoho milého.

K dokonalosti to má daleko, ale na začátečníka snad slušný výkon. Dejte vědět, co se vám tam líbí a co ne - třeba budu mít šanci to někde jinde udělat líp. A běžte tam na kafe a dezert - obojí mají úžasné.

Brácha v médiích :-)

Kromě toho, že v článku mluví, je i na obrázku!8)

I have no special talents. I am only passionately curios.
Albert Einstein

"For it is upon personal happiness that society ultimately and collectively depends."

Herbert Read: To Hell with Culture, 1963.

Podzim na zahradě

Vlastně trochu divný kytky

Barák

Fáro

Máš-li čas na mluvení
Čti knihy
Máš-li čas na čtení
Jdi do hor, pouští a k moři
Máš-li čas na chození
Tanči a zpívej
Máš-li čas na tančení
Tiše seď, Šťastlivý Blázne.

Kjóto 1996

Nanao Sakaki: Nanao

Bring on the round women

Dnes již mnohaletá diskuze o anorektických modelkách a módních trendech, které podporují problémy s příjmem potravy či spokojenosti s vlastním tělem u překvapivě vysoké části populace jde znovu na přetřes.

Německý módní magazín Brigitte odstartoval projekt „Ohne Models“, díky kterému se na jeho stránkách od ledna příštího roku budou objevovat pouze reálné ženy. Kdokoli se může přihlásit a stát se „modelkou“, prezentovat módní trendy apod.

Tato aktivita je jednou z mnoha, ve většině případů však zůstává u prohlášení a výzev (podobně jako v politice). Např. šéfredaktorka časopisu British Vogue Alexandra Shulman vyzvala velké módní domy, aby trend modelek „nulové velikosti“ ukončily.

Největší skandál v tomto ohledu zřejmě vyvolala prohlášení předního návrháře Karla Lagerfelda (Chanel), který mimo jiné tvrdí, že jediný, komu vychrtlé modelky vadí, jsou tlusté ženské, sedící se sušenkami u televize, které nemají rády, když jim jejich nadměrnou váhu někdo připomíná. Rozhodně doporučuji shrnující článek jeho těžko uvěřitelných výroků na britském Guardianu.

Propadla jsem...

Ani nevím, jak se to stalo... u starostů v poličce jsem zahlédla obálku příjemně objemné knihy a náhle zatoužila osvěžit si zásobu anglických slovíček a přidat nějaké nové. Navíc už jsem dlouho nečetla zajímavou a dobrodružnou pohádku...
O dva týdny později se utápím na začátku čtvrtého dílu a nechce se mi skončit, jít spát, dělat cokoli jiného.

Vždycky jsem byla nebezpečně náchylná nechat se chytit do pasti dobře vyprávěného příběhu, nechat se odvanout do jiného světa, času, na jiné místo, odsunout svoji realitu a vyměnit ji za virtualitu.

Zdají se mi sny, směju se nahlas a při běžných činnostech v mysli stále přebírám zajímavé okamžiky, vystavění zápletky a živě si představuji situace. Případně si domýšlím další části příběhu, osudy těch, o kterých se tolik nepíše, nebo přemýšlím, proč autor hrdinu nikdy nenechá osprchovat...

Prostě jsem nemocná příběhem a stalo se mi to po dlouhé době znovu. Pamatuju si na své období Pána Prstenů, záchvat možná znásobený osamělým bydlením na koleji, nedovolila jsem sama sobě koupit si za jeden měsíc víc než jednu knihu, abych to čtení neměla tak rychle za sebou a hlavně abych občas i zašla do školy.

Tehdy jsem ale před čtením neviděla filmy. Tentokrát je to jinak - a motivace je jiná. Prostě se mi zdálo, že ve filmech toho spousta chybí, jsou sice úžasně promyšlené a vizuálně vymazlené, ale tak nějak tam není to pozadí, úplné vykreslení charakterů, zápletky zůstávají nedořešené, rozhovory zkratkovité a nakonec celý příběh tak nějak plochý, bez pochopení, proč se co děje.

První dva díly jsou víceméně věrné a taky jsem je s tímto přístupem četla, ale ten třetí, ten mě dostal. Je to úplně odlišný příběh od filmového, absolutně mě pohltil, konečně jsem se dozvěděla něco víc o hrdinech. Je to logické, člověk už je vpraven do cizího světa, orientuje se v jeho prostředí, alespoň víceméně, a může se soustředit na to, co se tam děje, koukat se kolem sebe a užívat si s hrdiny i chvíle, kdy se zrovna moc nemává hůlkami.

Takže, teď mi na stole leží další dva díly, třikrát tlustší než ty předchozí, plus dva tlusté slovníky, ve kterých hledám ty největší špeky. Jsem obklopená vším, co v tuto chvíli potřebuji ke štěstí, a jediné, co si přeju je, aby po mně nikdo nic nechtěl... abych nemusela zítra vstávat a pracovat, ale vstát a hned číst, případně, abych ani nemusela jít spát, a číst dokud nepadnu...


Co se mnou bude, až Harry skončí školu?????????????????????????????????

A designer knows he has achieved perfection not when there is nothing left to add, but when there is nothing left to take away.

Antoine de Saint Exupery

Textil!

Uhranula mi ikeácká metráž. Proč?










Možná je to tou prezentací... ale to se holt taky počítá.
Živě před sebou vidím polštářky, tašky, ubrusy,...
Taky bych chtěla umět tak inspirovat ostatní... možná by stačila vhodná příležitost. Neznáte někoho v Ikea, kdo by tam někomu mohl ukázat moje návrhy? :-))

Vzpomínka na umělecký zážitek

Hledala jsem inspiraci a zahlédla jsem nějaký obraz, který mi připomněl výstavu kdysi dávno... Už dlouho jsem si chtěla toho umělce vyhledat a teď se mi to konečně podařilo.

Záznam z deníku: Út 2.8. job + odpoledne s Mirčou a holkama návštěva McMichael - Canadian Art Collection. Je to taková "usedlost" v Kleinburgu, asi půl hodiny cesty od domu autem. Funguje jako veliká galerie, vystavuje se zde sbírka McMichaelů, obsahuje kanadské umělce, je tu i instalace nové vlny tradičních indiánských národů a Inuitů.
Poznámka tužkou: Jean Paul Lemieux (studená zima, osamělost)



Kdyby ty deníky nebyly... už nikdy bych ho nenašla. Jen pro upřesnění, bylo to v roce 2005, nedaleko Toronta (Ontario, Canada).
Na obrazech Jeana Paula Lemieuxe, významného kanadského malíře, mě zaujala prázdnota a přesto intenzivní naplnění a cítění prostoru. Vtipné je, že se většinou věnoval lidské figuře, ale mě nejvíce oslovily obrazy, na kterých jsou figury buď necelé, jen v siluetě, odvrácené... Někde jsem si přečetla jeho poznámku - zajímalo ho plynutí času, zachycení okamžiku, který mezi figurami proplouvá... Jeho styl je zajímavý, částečně odpovídá dobovým tendencím (studoval od r.1926), ale má vlastní styl, líbí se mi jeho pojetí obrazového prostoru, kompozice i barvy. Dokázal pomocí jednoduchých a plošně působících prostředků dosáhnout prostorovosti.