Co se dá dělat, poslední koncert byl ze všech nejvíc nejlepší. Prožila jsem ho s podobně naladěnými kamarády úplně pod pódiem, a Jamie Cullum prostě válel. Škoda těch pipek, co stály kolem nás, které oceňovaly jen to, že Jamie beatboxuje, buší do piana a občas na něj vleze a skočí dolů. Musím však dosvědčit, že všechna ta hudba mezitím byla super. Je to sice pop-jazz, ale ta jazzová část má pořád natolik navrch, že se dočkáte mnoha improvizací a úžasných sól. Asi se o tomto čísle dá dočíst někde v médiích, případně i mrknout na youtube, abyste si udělali obrázek o atmosféře.
Ale zpět na začátek.
Fanfara Tirana Meets Transglobal Underground - kdo zná Transglobals, tak si k tomu přičtěte temperamentní dechovku z Albánie. Tady nelze šlápnout vedle, každý milovník worldmusic si to užije.
The Bots - kluci, co začali hrát už před pár lety, když jim bylo ještě hodně málo -náct. Teď je staršímu bráchovi dvacet, ale energie asi budou mít ještě hodně dlouho na rozdávání. Pro mě nejpunkovější zážitek festivalu (možná i proto, že tam byl problém s nazvučením a občas to hrozně pískalo). Rozhodně doporučuji, mám ráda třeba tuhle.
Sigur Rós - jedna z nejhlavnějších hvězd festivalu. Znala jsem jen pár písní z alba Takk..., a co jsem kde četla, poslední album je více rockovější/kytarovější než ty předchozí. Pořád je to ale éterický, nezaměnitelný zvuk se zvláštním zpěvem, zajímavými světelnými efekty a povznesenou atmosféru v hledišti. Svým způsobem nejvíc seděli do postindustriálního prostředí Dolních Vítkovic.
Dokonalou tečkou za prvním dnem byli Tata Bojs, kteří jedou šňůru ke svému 25 výročí. Jejich hravost jsem obdivovala vždycky a znovu naživo to opět potvrdili. Byl to takový průřez od starších po nové skladby, hra s pódiem - v jejich případě jevištěm, výtvarně pojatým. Šly jsme druhý den s holkama i na besedu s nima na diskuzní scéně Reflexu, a hrozně nás to nadchlo, jeden z nejpozitivnějších zážitků festivalu (v oblasti mezilidských zážitků:).
Asaf Avidan - tak to byl zvláštní zážitek. Všimla jsem si, že se na sebe chlapi v hledišti na začátku ušklíbali, protože tenhle zpěvák zpívá hlasem Janis Joplin. Mě se to teda moc líbilo.
Diving For Sunken Treasure - divoká směs všech forem evropské hudby přetavená do námořnických písní. Zkuste tuhle, tuhle.
Damien Rice - další hvězda, kvůli které se přišlo. Moc fajn písničkář. Měl tam zajímavé intermezzo se slečnou z publika. Píseň.
Bonobo - jsem fanouškem už dlouho. Mají novou zpěvačku, ale vlastně jsem si mnohem víc užila ty skladby, které nezpívala, protože ty její čísla byla hrozně pomalá (ale hlas super, to se musí nechat). Zkuste tuhle, ale najděte si i další.
Woodkid - pro mě hlavní pecka, největší překvapení festivalu a definitivně něco, co uvízne v mých přehrávačích. Přesto, že jsem se na spoustu kapel připravovala předem a poslouchala, co se dalo, abych si mohla zodpovědně vybrat, na tohle jsem připravená nebyla. Když jsem ho viděla, pořád jsem čekala, kdy začne rapovat. On místo toho zpíval tak, že mi v některých okamžicích připomněl Antonyho z loňska. Jeho hudba je majestátní, velkolepá, úžasně je doplňovala světla a videoprojekce. Doporučuju všem, každý ať si udělá názor sám.
Glenn Kaiser - úžasný bluesrock, kde by se měli poučit všichni čeští rádoby country muzikanti. Glenn je pastorem, takže spousta písní měla podle toho slova, ale ten obal dokázal pěkně zmást. Nicméně ke konci vystoupení, když se snažil z davu dostat vyjádření ve smyslu Love is the power, bylo jen rozpačité ticho, a nemyslím si, že proto, že by mu nikdo nerozuměl - ve vzduchu hmatatelný důkaz toho, že Češi už nevěří NIČEMU.
Dhafer Youssef - nejmystičtější zážitek festivalu. Tmavé prostředí Gongu, kombinace jazzu, súfijského zpěvu a dalších vlivů, tahle hudba se nedá popsat. Byly jsme dost vpředu na to, abychom viděly, jak si to muzikanti užívají, a to mě vždycky přesvědčí, že se to povedlo.
Movits - švédský hip hop swing :-)
Submotion Orchestra - nový přírůstek do mých oblíbených elektronicko-jazzových ansámblů.
17 Hippies - multigenerační kapela z Německa. Skvělá energie, propojení mnoha hudebních vlivů.
The Knife - nejdivnější zážitek festivalu. Začátek spíš hrůza (no, zkuste tisícihlavý dav rozeskákat, když jste ještě nic nepředvedli a nezahráli). Samotná hudba, doprovázená skupinou tanečníků, nebyla špatná, když se člověk do toho ponořil. Definitivně náročnější elektronický zážitek.
The xx - dream pop je skvělý popis. Kdyby se u toho netvářili, že každou chvíli umřou žalem (působili spíš jako emaři). Ale hudba se mi vlastně moc líbila.
Balkan Beat Box - jsou chvíle, kdy o sobě člověk zjistí něco nového. V průběhu těchhle čtyř dnů jsem si uvědomila, že čím jsem starší, tím snesu tvrdší (hudbu). Občas o nějaké kapele napsali nebo řekli, že takový nářez tu ještě nebyl, a mě pak přišlo, že byl. Každopádně, Balkan Beat Box byl moc fajn, ale vydržely jsme jen na začátek. Konec třetího dne už toho bylo příliš, hlavně fyzicky, a uskákat nebo aspoň ustát ještě hodinu, na to jsme už neměly. Tady od nich jedna "ne tak drsná", tady jedna nářezová a tady ještě jedna.
Květy - jak vidno, teprve druhá česká kapela. Byli moc fajn, zážitek kazilo to, že na plac, kde mělo být hlediště, pařilo neúprosné odpolední slunce (takže diváci byli strategicky rozmístění v tom stínu, který byl k dispozici, a hlediště bylo poloprázdné). Já bych tuhle kapelu zařadila do tmy a chládku, aby vynikla.
Botanica - tak trochu swing, punk a podobně.
Maria Peszek - horké jméno z Polska. Znělo to dobře, jistě má mnoho co říct, podle toho, co jsme se o ní dočetla. Ale strašně mě iritovalo, že jí nerozumím, takže jsem tam dlouho nevydržela.
Mno, a pak už jen Rokia Traoré, moderní hlas Afriky, Tomahawk jako poskládaná superskupina, která byla nazvučená s cílem přihluchnout obecenstvo, takže jsme to sledovali jen zdálky. Další lákavé jméno Devendra Banhart (o kterém jste jistě četli v Respektu), jsme strávili právě čekáním v prvních řadách pod pódiem na Jamieho Culluma, takže nám unikl, čímž se kruh uzavírá a report končí.
Závěrem:
- Letos to bylo po hudební stránce takové smutnější, než loni, melancholičtější, divnější a elektroničtější. Oproti loňsku, kdy to byla pecka, to letos prostě bylo dobré. Příště třeba zas:-)
- pokud si člověk chce koncert opravdu naplno užít, je třeba jít do "kotle", kde jsou stejně naladění lidi, nekecají do hudby, nekomentujou apod. Na okraji davu nebo dokonce ve frontě na jídlo nebo záchod nebude zážitek nikdy stejný, i když všechno slyšíte stejně dobře.
- záchodů bylo víc než loni, ale taky bylo víc návštěvníků. Ale bylo to lepší.
- Povrchy jsou taky o něco lepší, hlavně ty u hlavní stage. Co se týče areálu, je furt skvělý a dokonce vylepšený, akorát zbourali pár baráků, to mi na začátku trochu zmátlo orientaci :-).
- Kemp přesunuli přes výpadovku na zalesněný plac. Jednoznačné plus, hlavně letos při tom náporu slunka. Jen těch sprch zase bylo příliš, příliš málo. Stála jsem frontu půl hodiny i v sobotu v šest ráno.
- a jen tak mimochodem, kdyby se vám do ruky dostalo číslo 30 Reflexu, tak mě najdete na straně 69 na fotce Jana Šibíka, v tom davu :-)
- Jo a na moje fotky si chvilku počkáme. Jsou zase na filmu.
