Vzpomínka na minulou zimu

Být sám sebou. Inspirace okolnostmi a Čapkem.

Každý z nás s tím má problém. V době zaměřené na image a "co si lidi pomyslí".

Může umělec nebýt sám sebou? Co pak tvoří? Vycházíme-li z premisy, že umění je vyjádření umělcových názorů nějakými prostředky, které dokážou zasáhnout okolí. Pokud není umělec sám sebou, může být umělecký?

K čemu je náš obraz, záměrně pokřivený tak, aby okolí vidělo to, co vidět chce? Ano, do jisté míry je autocenzura nutná vzhledem ke společenské únosnosti... ale co když je únosnost v pořádku? Co nás vede k tomu, abychom světu neukazovali svou pravou tvář, neříkali své vlastní názory, neskákali radostí, nesmáli se nahlas, neslzeli veřejně?
A druhý extrém... prosazování vlastních zájmů na úkor zájmů celého státu, spousty lidí.

Otázka svobody, hlavně té vnitřní. Nechám-li se omezovat tím, jakého mě chtějí ti druzí, nejsem svobodný, protože to nejsem JÁ. Jak ale být pravým já před ostatními, když se se svým já nedokážu vyrovnat sám? Je-li mi proti srsti mé pravé já, kdo tedy jsem?
Máme hodnotit schopnost být absolutně svobodný, nehledět na názor okolí, být sám sebou bez hranic, kladně nebo záporně?

Fakt zajímavé téma a miliony odlišných pohledů.

Industriál

Podlahy v továrně - průmyslová poezie užitných struktur ve hře světla a stínu...







Plus něco navíc...

Druhý dojem aneb Josef Čapek v Jízdárně

Chtěla jsem napsat dlouhý a hrozně učený článeček o tom, jak je ta výstava úžasná. Jasně si vzpomínám na chvilku, kdy jsme si to s Evi sdělily - seděly jsme dole na kafi a labužnicky si povzdechly.

Teď přemýšlím nad tím, že učené povídání si zájemci najdou jinde, a že vlastně nevím, proč se mi to tak líbilo. Také jsem hledala - a našla jednu recenzi, která mě pobouřila - autor tvrdil, že Čapek tak maximálně navozuje dojem pohody, věčné neděle a poetiky.
Musím se vymezit.
Myslím si, že Josef Čapek byl významná osobnost s nesmírným morálním, uměleckým a humanistickým kreditem, a všechno tohle dokázal do svého umění dostat, aniž by působil jako veliký rádobyspasitel. Věnoval se svým tématům, která dokáže přetlumočit každému, a vyjadřoval se prostředky, které vycházely z dobových avantgardních tendencí, ale pracoval s nimi svobodně a tak, jak to vyhovovalo jeho vyjadřování.
Autor recenze tvrdí, že Čapek obrušoval hrany avantgard - samozřejmě. Věděl moc dobře, že utopistické vize stojící za některými výtvarnými hnutími v té době jdou přímo proti společnosti a jejich realizace by byla osudná (futurismus, konstruktivismus jako podpora pro fašismus a komunismus), jak jsme se o tom mohli sami přesvědčit v době, kdy umělec sám odpykával trest za své názory, případně dlouho potom, co za své názory zemřel.

A tak tedy přemýšlím, proč se mi výstava tak líbila, abych našla ke zmíněné recenzi protiargumenty.
Možná proto, že na mě její jednoduchá koncepce fungovala a já si mohla uvědomit, jakými tématy, prostředky a hnutími autor prošel.
Možná proto, že jsem na ní strávila přes dvě hodiny a ani mi to nepřišlo, jak jsem byla zaujatá.
Možná proto, že jsem zažívala opravdové emoce - čistou radost na Oravě, hluboké pohnutí v koncentračním táboře, obdiv nad varováními před fašismem, smutné pobavení nad karikaturami, nostalgii nad Pejskem a kočičkou.

Líbí se mi, že autor dokáže vysoce uměleckými postupy a prostředky sdělit myšlenky běžnému obecenstvu. A navíc přes propast několika desetiletí. Jeho dílo i poselství v něm je stále aktuální.

Takže to nakonec je dlouhé, aspoň že ne učené.

První dojem

"Píti život, svůj život, jako pije velmi žíznivý. Velikými doušky, ten vnitřní tok života, hustý, bílý, jako těžká a sladká smetana, červený, ohnivý a hořký, jako je těžké pivo, tiše, lačně, zhluboka a dlouze. A bývá, že žíznivý upírá při pití jakoby u vděčnosti své oči vzhůru."

Josef Čapek, Kulhavý poutník 1936.

příběh sněhové vločky

padala v tichu k zemi
sněhová vločka

bělostný krystal
nebývalé krásy

jsem nesmrtelná hvězda
myslela si

dopadla tiše na chodník
kde se rozpustila

příběh hvězdy

padala v tichu k zemi
hvězda

jsem nesmrtelná
myslela si

nebyla to pravda

Viki Shock: Tiché dopoledne na zaprášené půdě. Clinamen 2006.

Šatníkové sbohem

Bylo to trochu jako loučení se se starými přáteli.
Myslí probíhaly vzpomínky na to, které triko se mnou zažilo co, kde jsem koupila tohlencto a jak jsem mohla získat tak úžasný svetr? Případně, proboha, jak jsem tohle někdy mohla nosit...

Všechno to skončilo ve velkých pytlech, pár dní se kolem toho váhavě chodilo a nakonec se to odvezlo na vlak... (kromě tří svetrů, které jsem na poslední chvíli vytáhla a schovala zpět do skříně... mám s nimi nové plány). Doufejme, že potřebnější alespoň něco užijí.

Teď jsou skříně trochu prázdnější, přehlednější. Doufám, že se zase příliš rychle nezaplní, na třízení nenošeného oblečení nemám náladu každý rok.