Mě čeká.
Studování je u konce, ne, že by vrátka byla zamčena, ale petlici jsem prozatím zajistila. Dlouhé studium mi neprospívá. Nemyslím tím ovšem studentský život - sezení na přednáškách, studium v knihovnách, kulturní akce všeho druhu, dumání na výstavách, diskuze v kavárnách, dlouhatánské prázdniny, neustále se rozšiřující obzory díky profesorům i spolužákům a kamarádům - to všechno vlastně miluju. Co mě na studiu nejvíc štve, je psaní semestrálních prací, které nemají žádný význam, pocení se na zkouškách, které jsou jen zeleným políčkem ve studijním systému, prostě neustálé dokazování někomu, že studuji.
Ovšem to, co je teď přede mnou, mě děsí. Nemyslím dokončení bakalářky a učení na státnice, asi jsem divná, ale na to se ohromně těším. Je to to nejsmysluplnější, co v poslední době na škole vidím.
Jde spíš o ztrátu postu studenta.
Vstup do světa, kde se za všechno platí - za to, že člověk svěřuje své peníze bance. Zdravotní pojištění už si platím pár měsíců, ale ještě jsem si nezvykla. Myslet na to, že bych měla střádat na důchod. Platit plné vstupy na výstavách a v buse do Prahy. Přispívat na domácnost. Šalinkarta za plnou cenu.
Vítejte v produktivním věku.
Žádné komentáře:
Okomentovat