Naši se vrátili z dvoutýdenní dovolené v Řecku. Hm, řeknete si, co na tom... Jenže není dovolená jako dovolená.
Mí rodiče jsou nadšenými cyklisty typu terénního až horského, a k tomu si potrpí na kvalitní vínečko a pokud možno plný talíř chobotnic. Takže se nelze než divit, že jeli do Řecka až letos. Tatínek má ten dar, nalákat na jakoukoli šílenost velké množství lidí, takže se k jeho geniálnímu nápadu, přejet z Atén celý Peloponés na jih a zpět, přidalo dalších 11 lidí (ne že by to jeli na kole celé).
Mnojo, ale nejsou to žádné máčky, takže místo, aby si našli nějaký pěkný zájezd s cestovkou dobrodružného typu, zorganizovali si ho sami. Sehnali si krabice na kola (letadlo není žádná lokálka s hákama v předsíňce), vyskákali si povolení převozu 13 kol v jednom letadle (stejně jim to ale na Ruzyni vzít nechtěli), naplánovali trasu a sehnali vlakové spoje v Řecku, aby pak měsíc běhali po domě, vážili trička a kartáčky na zuby, vyzkoušeli osm způsobů skládání kola do krabice, koupili si nové brašny a nafukovací karimatky, a nakonec konečně vyrazili.
Musím říct, že mě jejich cestovní horečka zasáhla, takže jsem si těch 14 dnů klidu doma opravdu užila.
A teď jsou zpět. Černí jako bota (=opálení), vyslunění a vyvětraní, napití retsinou a naládovaní dary moře, promazaní olivovým olejem. Těším se na fotky, které taťka zpracovává, a jak se budu mýt tím mýdlem z olivového oleje, který mi dovezli.
Kudy chodí tudy trousí historky. Jak jeli vesnicemi, kde snad nikdy žádný Čech nevkročil, o tavernách, jejichž hygienická úroveň patří spíš do Asie než do EU, o tom, jak kvůli jedné suché opuncii všichni píchli duši aspoň na čtyřech místech.
A já si přeju, aby byli ještě dlouho takhle aktivní, a sobě a svým vrstevníkům, abychom, za třicet let, tohle taky dokázali.
Žádné komentáře:
Okomentovat