Ačkoli jsem příznivcem názoru Alberta Schweitzera, který v knize, ve které popisuje vlastní příběh, líčí studium na německé univerzitě na přelomu 19.a 20.století jako samostatně řízenou výzkumnou činnost, nepřerušovanou „otravnými“ zkouškovými obdobími, sebereflexe na konci studia mě přivádí k trochu jinak směřovaným myšlenkám.
Vzpomínám na zkouškové, teď uprostřed toho posledního, jako na čas, který jsem měla vždy čistě jen pro sebe – přednášky skončily, jelo se na hory nebo jinam na odpočinek, a současně začala „konečně“ fáze studia – výmluva na zkouškové a hodně učení náhle fungovala doma, v oddíle, v brigádě... Konečně byl čas ponořit se do všech těch doporučených knih a čerpat „moudrost věků“.
Jediné, co absolutní ponoření do moře vědomostí a úžasných zážitků na jeho hladině i v jeho hlubinách kazilo, byly zápočty a zkoušky...
Já vím, že od toho to zkouškové je, aby se zjistilo, jestli ti studenti opravdu studují... představme si ale „ideálního studenta“- takového, který studuje proto, že chce VĚDĚT a ZNÁT, mít přehled, dumat a zkoumat. Takového, jehož motivací k sezení v knihovně nejsou kredity a po jejich získání akademický titul, ale který je motivován samotným faktem, že tu ty vědomosti jsou a on má MOŽNOST je čerpat.
Takového studenta samotný fakt zkoušky vlastně odvádí od studia – musí se totiž soustředit nikoli na prohlubování znalostí v otázkách, které ho zaujaly, ale v otázkách zadaných učitelem, které jdou až příliš často :-) proti jeho zájmům... V takovém případě jsou vlastně zkoušky kontraproduktivní a studenta zdržují na jeho cestě za poznáním.
A nyní si představme, že bychom i po skončení studia, dejme tomu jednou za rok, celý produktivní život, měli příležitost zkouškového období (ideálně bez těch zkoušek). Ano, myslím tím, že v rámci zaměstnání (nikoli v době dovolené), by nastal každý rok čas, kdy by měl člověk možnost studovat, ponořit se do řešení otázek, které během roku nashromáždil, konzultovat své odpovědi s chytřejšími učiteli a dalšími „studenty“, měl možnost číst a přemýšlet, psát, malovat, hrát a sochat v případě studia umění, počítat a konstruovat a podobně v technických oborech, dlít v laboratořích a oratořích, zkoumat sbírky a archivy, cestovat a studovat jazyky a kultury. A nemusel by se nutně zabývat svou životní profesí, ale čímkoli, co by ho zajímalo...
Nepřemýšlejme o dopadech na ekonomiku... (ostatně, potřebujeme ji pořád zrychlovat?), jen si představme takovou možnost. Jaký by to mělo dopad na společnost? Na vzdělanost vrstev, vůbec postoj ke vzdělání, vědám?
Je to sci-fi, já vím. To asi tím vlivem filosofických a estetických koncepcí od antiky dále... a jejich naprostou nekompatibilitou s realitou současného života.
Žádné komentáře:
Okomentovat