Jak poznat, co je skutečné umění?

V poslední době, pod vlivem mnoha okolností, se často dostávám k otázce, jak poznat skutečné umění. Můj názor je založený na tom, že každý si své umění musí najít a definovat si je sám, především co se týče umění moderního – o tom se také nejčastěji vedou spory, protože o uměleckém statusu gotických madon tak nějak nikdo nepochybuje.

Ponořením do problematiky estetických teorií v průběhu věků jsem se však dostala k novému nápadu. Pomohl mi Aristoteles (jak vidíte, jsem v přípravách na státnice stále na počátku všeho, tedy v antice:-). Jeho teorii katarze zřejmě všichni museli umět k maturitě, přece jen ji ale osvěžím pomocí slov Jaroslava Volka:

„Teorie katarze, očištění, hluboce souvisí s tehdejšími představami řecké přírodovědy, s představami o lidském těle a s představami harmonie. Řekové si představovali, že člověk je zdravý tehdy, když v jeho těle je zachována rovnováha „tělesných šťáv“, jak říkali. (...) Jakmile nastane nerovnováha, převaha jedné nebo několika z nich, člověk onemocní. Aristoteles uplatnil v teorii umění myšlenku, že něco podobného platí i pro duševní sféru člověka: člověk je zcela duševně zdráv, je-li citově a mentálně vyrovnán, existuje-li soulad a rovnováha (viz kalokagathía) mezi jeho city, vášněmi atd. Ideálem aristotelovského pojetí není člověk bez vášní, studený jako mramor, nýbrž člověk, který má vášně a prudké city, ale dovede je ovládat a udržuje je v rovnováze. A nyní: nezdravé duševní výkyvy (nikoli však nezdravé ve smyslu klinické diagnózy psychiatrické) vznikají tím, že tato rovnováha je porušena. (...) Aristotelská katarze je kůrou v oblasti citové: umělecké dílo rozbouří nitro vnímatele, přivede jej „do varu“, v němž se „spotřebují“ přebytečné rezervy duševních energií. Vnímatel se zbaví přetlaku určitých citů a vrátí se mu duševní rovnováha; vyjde z této duševní lázně jakoby mravně a duchovně očištěn. (pomocí pocitu strachu a soucitu v případě tragédií, pozn.el)“

Zajímavá myšlenka, obzvláště spojíme-li si ji s širším kontextem – divili jste se někdy, proč jsou řecké antické tragédie plné násilí, bratro- a otco-vražd, spiknutí, incestů? Vzhledem k tomu, jak tvrdý tehdy musel být život, co jiného by duši antického Řeka přivedlo k opravdové katarzi?

Podle Volka se tato teorie dá uplatnit i na další historická období, a vezmeme-li to až do současnosti, s moderním městským člověkem permanentně vystaveným útokům reklam a stresu v pracovním i osobním životě (zaviněném především ztrátou jistot v hodnotách, ale o tom jindy), nelze se již divit hororům a thrillerům v kinech, obrazům malovaným krví či rezavým šroubům ve sklenici v prostoru galerie... Přesto, že většina lidí tvrdí, že od umění očekává krásu a uspokojení touhy po příjemném, je třeba je jednou za čas vystavit katarzi – díky ní snad vybijí svůj vztek při rozhorlené diskuzi nad kávou, zavrhující dotyčného umělce, avšak druhý den s láskou obejmou svou manželku nebo se usmějí na zákazníka...

Teorie katarze je samozřejmě opět, tak jako moje teorie o osobním posuzování uměleckosti díla, dosti subjektivní a navíc nepříliš odlišná. Přesto si myslím, že bychom u některých děl mohli dojít společného souhlasu. Kdy naposledy jste se po návštěvě divadla/kina/galerie/koncertu/četbě knihy cítili opravdově duševně očištění? Co bylo příčinou tohoto očištění? Příběh, scéna, herecké výkony, vypravěčské mistrovství autora, barvy, tvary?

Jsem vyznavačem postoje moderních umělců – divák musí na účinku uměleckého díla aktivně spolupracovat. Studiem uměleckého díla, zamyšlením se nad ním, nad jeho formou i obsahem, sám vytváří význam díla, prožívá jeho existenci. Pouze v případě, že se vnímatel upřímně snaží dílo pochopit, má právo ho zavrhnout (chápu, že abstraktní expresionismus je náročný na pochopení... ale zkoušeli jsme to někdy vůbec?). Ano, tento přístup vyžaduje od konzumenta nejen konzumaci, ale daleko větší časovou dotaci pro umění v týdenním rozvrhu:-). Ale myslím, že právě námaha vynaložená na pochopení díla i v jeho širších souvislostech stojí za ten úžasný zážitek, který si potom odnášíme... (a kromě toho, přiznejte si, kolik času jste schopni se v kině dívat na přihlouplý film, který vám všechno naservíruje i s oblohou? Strávíte stejný počet hodin v galerii? Nebo s knihou?)

Co jsem tím vším chtěla říci... už vím. Navrhuji si při uměleckých zážitcích na teorii katarze vzpomenout. Třeba se naše pocity a vyplavení emocí mohou stát známkou kvality uměleckého díla...