Každý z nás s tím má problém. V době zaměřené na image a "co si lidi pomyslí".
Může umělec nebýt sám sebou? Co pak tvoří? Vycházíme-li z premisy, že umění je vyjádření umělcových názorů nějakými prostředky, které dokážou zasáhnout okolí. Pokud není umělec sám sebou, může být umělecký?
K čemu je náš obraz, záměrně pokřivený tak, aby okolí vidělo to, co vidět chce? Ano, do jisté míry je autocenzura nutná vzhledem ke společenské únosnosti... ale co když je únosnost v pořádku? Co nás vede k tomu, abychom světu neukazovali svou pravou tvář, neříkali své vlastní názory, neskákali radostí, nesmáli se nahlas, neslzeli veřejně?
A druhý extrém... prosazování vlastních zájmů na úkor zájmů celého státu, spousty lidí.
Otázka svobody, hlavně té vnitřní. Nechám-li se omezovat tím, jakého mě chtějí ti druzí, nejsem svobodný, protože to nejsem JÁ. Jak ale být pravým já před ostatními, když se se svým já nedokážu vyrovnat sám? Je-li mi proti srsti mé pravé já, kdo tedy jsem?
Máme hodnotit schopnost být absolutně svobodný, nehledět na názor okolí, být sám sebou bez hranic, kladně nebo záporně?
Fakt zajímavé téma a miliony odlišných pohledů.
Žádné komentáře:
Okomentovat