Malé město – maloměsto?

Být v rámci své země klasifikován jako malé město, přestože fakticky druhé největší, má své klady i zápory. Zápory spočívají v tom, že jste ve věčném stínu toho jediného většího, hlavního města. Máte pocit, že váš význam přesahuje ten, který vám přisuzují obyvatelé hlavního města, ale nemůžete s tím vůbec nic dělat. Vzhledem k rozloze, která je výrazně menší, jsou zde i výrazně menší možnosti (např. pracovní příležitosti včetně odborných praxí a stáží, protože drtivá většina státních institucí, mezinárodních organizací či firem všeho druhu zde nesídlí). Skvělá kombinace, pokud toto město není ani označováno za turisticky zajímavé.

Na druhé straně, malá rozloha a zdánlivá nedůležitost má také dost výhod. Celkově větší klid a pohoda, víc zeleně v centru, menší kriminalita, obecně zdravější prostředí, rychlejší doprava, atp. V minulém režimu mělo Brno ještě další zásadní výhodu – bylo daleko od Prahy, a tak se sem jeli ukrývat neposvěcení umělci, kteří nehodlali přestat tvořit. I na oficiálních scénách se tedy objevovaly počiny (výstavy, představení, koncerty, vzdělávací akce), které by byly v Praze a jejím rádiusu nepředstavitelné.

Dnes je situace v kultuře jiná. Vládní strany už kulturním aktivitám nevládnou a cestovat lze s omezením minimálním. Na rozdíl od důležitějšího hlavního města sem ale neteče tolik peněz a s návštěvníky odjinud jsme pořád na štíru, takže soukromé aktivity tu nekvetou. Peníze na svůj provoz dokáže sehnat spíše zavedená instituce, však víme, jak to s tím sponzoringem kultury u nás chodí (viz kauza malých divadel). Brno tedy stojí před složitějším úkolem než za minulé éry – jde o to dělat významné počiny, být přínosný a zajímavý, přenést se nad svou provinčnost. Právě malosti lze využít – třeba pro prezentaci mladých umělců, kteří by se ve velkém městě ztratili, případně by ani nedostali šanci.

Je fakt, že zas tak moc s Prahou srovnávat nemůžu. Když už se tam dostanu, mám co dělat, abych stihla vidět alespoň to nejdůležitější, často v těch nejvýznamnějších galeriích. Každopádně, výběr z toho množství je mnohem náročnější, obzvlášť v případě, kdy se vyplatí dlouhodoběji sledovat kvalitu výstav a podle ní se rozhodovat o další návštěvě (takhle jsem zvládla vyškrtnout jen NG).

A taky je možné, že jsem patriot a na akce v Brně se dívám příliš růžovými brýlemi. Nedávno jsem četla, že žádná česká instituce se nemůže srovnávat s těmi zahraničními, konkrétně Albertinou, a že na dobrou výstavu musí jet chudák Čech za hranice. Proti tomu se musím ohradit – dobré výstavy tu jsou, samozřejmě ne formátu Rembrandta a jeho doby nebo od Manetta k Picassovi, na to ještě nemáme. Ale podobně srovnávací výstavní akce probíhají a retrospektivy významných umělců také (musím se mrknout na autora článku, určitě to byl pražák a za kulturou do menších měst moc nejezdí :-). A dobré instituce, s jasnou výstavní strategií, zajímavou tváří, bohatými doprovodnými akcemi a velkými příbuznými projekty tu jsou taky. Jako příklad bych, samozřejmě, uvedla třeba Dům umění města Brna, jehož hlavní budova je sice v rekonstrukci a tudíž mimo hru, ale druhá budova pokračuje v nastavené laťce a na letní období připravili kromě velkého projektu Sochy v ulicích také alternativní výstavní projekty Kontejnery umění v kontejnerech právě kolem rekonstruované budovy na Malinovského náměstí.

Jak tak koukám na upoutávky akcí v blízké budoucnosti, které jsou součástí průvodce včerejší Muzejní noci, začínám se těšit na summer in the city...