Pod vlivem okolností si užívám prázdniny a mám čas přemýšlet. Z mnoha souvislostí, které kolem mě už dlouho krouží, na mě zcela náhle a zákeřně vyskočil jeden fakt - nevěřím v romantickou lásku. Takovou tu, co nám líčí ve filmech, dokonce i těch, které označujeme za kvalitní, při které jsme šťastní, ať se děje cokoli, rozdáváme úsměvy a chováme se celkově divně (to ty hormony).
Nevím, co lidi kolem mě motivuje být spolu, hádat se a usmiřovat se, spát v jedné posteli, vařit si navzájem a čistit si zuby stejnou pastou.
Možná je spolu drží láska, ale bude to druh, který nevidím (možná proto, že ji neukazují).
Možná mám špatnou představu, zkreslenou okolím a tím, co se mi nikdy nestalo.
Možná mám smůlu a příliš zřídka se setkávám s těmi páry svých kamarádů, kteří si náklonnost v podobě, po které toužím i já, projevují.
Možná opravdu neexistuje a celý svůj život trávíme hledáním či čekáním něčeho, co nikdy nepřijde. (a když už, tak jen jednostranně)
Každopádně, na závěr musím konstatovat, že i když se mi nedaří uvěřit, že v té každodenní realitě se lidi opravdu mohou milovat, nedá mi to, a po lásce toužím.
Jsem asi mediálně správně zpracovaná...
Bohužel, toužit po něčem, čemu člověk nevěří, je dost vyčerpávající...
Žádné komentáře:
Okomentovat