"Když víra není daností, nýbrž pochybným přežitkem nebo těžce vydobytým osobním úspěchem, pak se potřeba náboženství zhmotní v jeho nových podobách, z nichž některé se ke svému náboženskému základu otevřeně přiznávají, třeba jako výbuchy New Age, které nakrátko zachvátily mladé, jiné tento základ jednoznačně popírají, jako nyní vyhaslé, nebo alespoň spící sopky fašismu a komunismu. Každá z těchto podob však představuje vzedmutí kolektivního niterného pocitu, že je třeba najít cosi, co by zaplavilo trpící duši novým citem a utopilo smutek z osamění. Charakteristickým znakem těchto náhražkových náboženství je rys, který odsuzovali všichni modernisté, a sice sentimentálnost. Sentimentálností míním touhu po slávě hrdinské nebo jinak proměňující vášně, avšak bez toho, že bychom ji skutečně museli prožít. Pokusíme-li se zachytit ji uměleckou formou, dopadneme stejně jako komunistické a fašistické společnosti: toto zpodobení zůstane na úrovni kýče, jakým byl socialistický realismus nebo norimberské demonstrace. Kýč je dle mého názoru náboženským fenoménem, pokusem o zamaskování ztráty víry tím, že se svět zaplní napodobeninami emocí, mravnosti a estetických hodnot."
Scruton, Roger. Průvodce inteligentního člověka po moderní kultuře. Praha : Academia, 2002. S. 116-117.
Žádné komentáře:
Okomentovat