.....................

Když jsem se dnes ve tři v noci konečně dostala do postele, koukala jsem do tmy a přemýšlela, jestli cítím nějakou úlevu. Odvalení obrovského balvanu se však zatím nekonalo.
Dnes mě čeká ještě jedna důležitá věc a nejsem schopná otevřít knížku a připravit se na ni.

Jediné, co cítím, je únava... taková ta, co svým ledovým klidem prostupuje každou molekulu těla a nedává mu cítit žádné bolesti ani radosti... jsem prostě citově úplně apatická, utlumená, všechno muselo v posledních třech týdnech stranou.
Současně ale cítím, že krize, přicházející jako ozvěna nějakou dobu po nárazu, je blízko. A tak doufám, že vydržím ještě do večera, až doma nikdo nebude, naliju si panáka a dám všemu volný průchod...

Chci tímto poděkovat všem svým blízkým i vzdálenějším, kdo mi v posledním roce, a obzvláště v jednom období na jaře a teď na podzim, stáli věrně po boku a všemi možnými prostředky mě podpořili. Případně za mě hasili nějaký požár... Díky vám to mám za sebou, a co bude dál, to už je jiná kapitola.