"What is more gratifying than to lie next to your partner in your own bed mornings, thoughts just beginning to take shape, sharp-edged early light coming through the window and warming a patch of floor where your shoes are mixed with hers from the night before? What is more fulfilling than waking to your own satisfying life with someone treasured next to you? What more could we ask for and not be ashamed?"
Jonathan Carroll, The Wooden Sea (zdroj)
pondělí 18. listopadu 2013
středa 13. listopadu 2013
pátek 8. listopadu 2013
čtvrtek 10. října 2013
"Základním konfuciánským principem bylo, že "je to člověk, kdo dělá pravdu velkou, a ne pravda, která dělá člověka velkým". Z tohoto důvodu byly "lidskost" nebo "lidská laskavost" vždy nadřazovány "spravedlnosti", neboť člověk samotný je větší než jakákoliv idea, kterou může vymyslet. Jsou doby, kdy lidské vášně jsou daleko spolehlivější než lidmi stanovené principy. Jelikož jsou protikladné principy nebo ideologie nesmiřitelné, války, které se vedou o principy, budou válkami vedoucími ke vzájemnému vyhlazování. Zato války vedené z prosté hrabivosti budou daleko méně destruktivní, neboť agresor bude dávat pozor, aby nezničil to, co chce ukořistit. Rozumní - tj. lidští - lidé budou vždy schopni učinit kompromis, ale lidé, kteří se dehumanizovali tím, že se stali slepými ctiteli ideje nebo ideálu, jsou fanatiky, jejichž oddanost abstrakci z nich udělala nepřátele života."
Alan W. Watts: Cesta Zenu. Votobia, Olomouc 1995. str. 43-44.
Alan W. Watts: Cesta Zenu. Votobia, Olomouc 1995. str. 43-44.
Razítka
Čísla mi chyběla, takže jsem si je dnes vyřezala (tak trochu příprava na Vánoce:-).
Čtveraté razítko vzniklo v ateliéru Razítka na letošním Oikose.
neděle 6. října 2013
Lahodná jídla podzimu
Nehodlám ze sebe dělat foodblogerku:-), ale musím se podělit o ty dobroty, co se teď dají dělat.
 |
| pečená zelenina se rýžovými nudlemi: všechny možné druhy zeleniny (mrkev, lilek, cuketa, rajčata, papriky, česnek, červená cibule,....) se nakrájí na stejně velké kusy, pokapou olivovým olejem, lehce osolí a opepří a dají se péct na 15 minut do trouby, následně ještě tak na 10 min přepnout na gril). |
 |
| Al-green salát - polníček, paprika, bazalka, okurek |
 |
| samozřejmě, houby. Žampiony stačí upravovat docela krátce, třeba na jarní cibulce, s cuketou. ideáně na špagety. |
 |
| Dýně zapečená s feta sýrem. Obkoukáno u Křečků. Dýně se asi 15 min napařuje, pak se naskládá do zapékací misky, pokape olivovým olejem, posype nadrobeným sýrem feta (nebo podobným) a dá se na 10 min zapéct pod gril. |
 |
| Ve Spolku nabízí fresh z jablek a červené řepy. Jestli vás nevzpruží ta chuť, tak barva určitě. |
úterý 3. září 2013
pondělí 2. září 2013
Karpaty (po stopách Žítkovských bohyní)
Třídenní (a kousek) puťák po hřebeni Bílých Karpat (skoro pořád po hranici), ze severu (Bylnice) na jih (sedlo pod Velkou Javořinou). Vedra vystřídalo několik bouří a vichřice, které nás naštěstí chytly v pátek vpodvečer v penzionu Na Žítkové. V neděli bylo zase vedro.
pátek 2. srpna 2013
Takže... Colours podruhé
Slíbila jsem Ev., že sepíšu report (podobně jako loni), aby věděla, co zkusit poslouchat. Je to samozřejmě přínosné i pro mě, abych se k tomu mohla vracet.
Co se dá dělat, poslední koncert byl ze všech nejvíc nejlepší. Prožila jsem ho s podobně naladěnými kamarády úplně pod pódiem, a Jamie Cullum prostě válel. Škoda těch pipek, co stály kolem nás, které oceňovaly jen to, že Jamie beatboxuje, buší do piana a občas na něj vleze a skočí dolů. Musím však dosvědčit, že všechna ta hudba mezitím byla super. Je to sice pop-jazz, ale ta jazzová část má pořád natolik navrch, že se dočkáte mnoha improvizací a úžasných sól. Asi se o tomto čísle dá dočíst někde v médiích, případně i mrknout na youtube, abyste si udělali obrázek o atmosféře.
Ale zpět na začátek.
Fanfara Tirana Meets Transglobal Underground - kdo zná Transglobals, tak si k tomu přičtěte temperamentní dechovku z Albánie. Tady nelze šlápnout vedle, každý milovník worldmusic si to užije.
The Bots - kluci, co začali hrát už před pár lety, když jim bylo ještě hodně málo -náct. Teď je staršímu bráchovi dvacet, ale energie asi budou mít ještě hodně dlouho na rozdávání. Pro mě nejpunkovější zážitek festivalu (možná i proto, že tam byl problém s nazvučením a občas to hrozně pískalo). Rozhodně doporučuji, mám ráda třeba tuhle.
Sigur Rós - jedna z nejhlavnějších hvězd festivalu. Znala jsem jen pár písní z alba Takk..., a co jsem kde četla, poslední album je více rockovější/kytarovější než ty předchozí. Pořád je to ale éterický, nezaměnitelný zvuk se zvláštním zpěvem, zajímavými světelnými efekty a povznesenou atmosféru v hledišti. Svým způsobem nejvíc seděli do postindustriálního prostředí Dolních Vítkovic.
Dokonalou tečkou za prvním dnem byli Tata Bojs, kteří jedou šňůru ke svému 25 výročí. Jejich hravost jsem obdivovala vždycky a znovu naživo to opět potvrdili. Byl to takový průřez od starších po nové skladby, hra s pódiem - v jejich případě jevištěm, výtvarně pojatým. Šly jsme druhý den s holkama i na besedu s nima na diskuzní scéně Reflexu, a hrozně nás to nadchlo, jeden z nejpozitivnějších zážitků festivalu (v oblasti mezilidských zážitků:).
Asaf Avidan - tak to byl zvláštní zážitek. Všimla jsem si, že se na sebe chlapi v hledišti na začátku ušklíbali, protože tenhle zpěvák zpívá hlasem Janis Joplin. Mě se to teda moc líbilo.
Diving For Sunken Treasure - divoká směs všech forem evropské hudby přetavená do námořnických písní. Zkuste tuhle, tuhle.
Damien Rice - další hvězda, kvůli které se přišlo. Moc fajn písničkář. Měl tam zajímavé intermezzo se slečnou z publika. Píseň.
Bonobo - jsem fanouškem už dlouho. Mají novou zpěvačku, ale vlastně jsem si mnohem víc užila ty skladby, které nezpívala, protože ty její čísla byla hrozně pomalá (ale hlas super, to se musí nechat). Zkuste tuhle, ale najděte si i další.
Woodkid - pro mě hlavní pecka, největší překvapení festivalu a definitivně něco, co uvízne v mých přehrávačích. Přesto, že jsem se na spoustu kapel připravovala předem a poslouchala, co se dalo, abych si mohla zodpovědně vybrat, na tohle jsem připravená nebyla. Když jsem ho viděla, pořád jsem čekala, kdy začne rapovat. On místo toho zpíval tak, že mi v některých okamžicích připomněl Antonyho z loňska. Jeho hudba je majestátní, velkolepá, úžasně je doplňovala světla a videoprojekce. Doporučuju všem, každý ať si udělá názor sám.
Glenn Kaiser - úžasný bluesrock, kde by se měli poučit všichni čeští rádoby country muzikanti. Glenn je pastorem, takže spousta písní měla podle toho slova, ale ten obal dokázal pěkně zmást. Nicméně ke konci vystoupení, když se snažil z davu dostat vyjádření ve smyslu Love is the power, bylo jen rozpačité ticho, a nemyslím si, že proto, že by mu nikdo nerozuměl - ve vzduchu hmatatelný důkaz toho, že Češi už nevěří NIČEMU.
Dhafer Youssef - nejmystičtější zážitek festivalu. Tmavé prostředí Gongu, kombinace jazzu, súfijského zpěvu a dalších vlivů, tahle hudba se nedá popsat. Byly jsme dost vpředu na to, abychom viděly, jak si to muzikanti užívají, a to mě vždycky přesvědčí, že se to povedlo.
Movits - švédský hip hop swing :-)
Submotion Orchestra - nový přírůstek do mých oblíbených elektronicko-jazzových ansámblů.
17 Hippies - multigenerační kapela z Německa. Skvělá energie, propojení mnoha hudebních vlivů.
The Knife - nejdivnější zážitek festivalu. Začátek spíš hrůza (no, zkuste tisícihlavý dav rozeskákat, když jste ještě nic nepředvedli a nezahráli). Samotná hudba, doprovázená skupinou tanečníků, nebyla špatná, když se člověk do toho ponořil. Definitivně náročnější elektronický zážitek.
The xx - dream pop je skvělý popis. Kdyby se u toho netvářili, že každou chvíli umřou žalem (působili spíš jako emaři). Ale hudba se mi vlastně moc líbila.
Balkan Beat Box - jsou chvíle, kdy o sobě člověk zjistí něco nového. V průběhu těchhle čtyř dnů jsem si uvědomila, že čím jsem starší, tím snesu tvrdší (hudbu). Občas o nějaké kapele napsali nebo řekli, že takový nářez tu ještě nebyl, a mě pak přišlo, že byl. Každopádně, Balkan Beat Box byl moc fajn, ale vydržely jsme jen na začátek. Konec třetího dne už toho bylo příliš, hlavně fyzicky, a uskákat nebo aspoň ustát ještě hodinu, na to jsme už neměly. Tady od nich jedna "ne tak drsná", tady jedna nářezová a tady ještě jedna.
Květy - jak vidno, teprve druhá česká kapela. Byli moc fajn, zážitek kazilo to, že na plac, kde mělo být hlediště, pařilo neúprosné odpolední slunce (takže diváci byli strategicky rozmístění v tom stínu, který byl k dispozici, a hlediště bylo poloprázdné). Já bych tuhle kapelu zařadila do tmy a chládku, aby vynikla.
Botanica - tak trochu swing, punk a podobně.
Maria Peszek - horké jméno z Polska. Znělo to dobře, jistě má mnoho co říct, podle toho, co jsme se o ní dočetla. Ale strašně mě iritovalo, že jí nerozumím, takže jsem tam dlouho nevydržela.
Mno, a pak už jen Rokia Traoré, moderní hlas Afriky, Tomahawk jako poskládaná superskupina, která byla nazvučená s cílem přihluchnout obecenstvo, takže jsme to sledovali jen zdálky. Další lákavé jméno Devendra Banhart (o kterém jste jistě četli v Respektu), jsme strávili právě čekáním v prvních řadách pod pódiem na Jamieho Culluma, takže nám unikl, čímž se kruh uzavírá a report končí.
Závěrem:
Co se dá dělat, poslední koncert byl ze všech nejvíc nejlepší. Prožila jsem ho s podobně naladěnými kamarády úplně pod pódiem, a Jamie Cullum prostě válel. Škoda těch pipek, co stály kolem nás, které oceňovaly jen to, že Jamie beatboxuje, buší do piana a občas na něj vleze a skočí dolů. Musím však dosvědčit, že všechna ta hudba mezitím byla super. Je to sice pop-jazz, ale ta jazzová část má pořád natolik navrch, že se dočkáte mnoha improvizací a úžasných sól. Asi se o tomto čísle dá dočíst někde v médiích, případně i mrknout na youtube, abyste si udělali obrázek o atmosféře.
Ale zpět na začátek.
Fanfara Tirana Meets Transglobal Underground - kdo zná Transglobals, tak si k tomu přičtěte temperamentní dechovku z Albánie. Tady nelze šlápnout vedle, každý milovník worldmusic si to užije.
The Bots - kluci, co začali hrát už před pár lety, když jim bylo ještě hodně málo -náct. Teď je staršímu bráchovi dvacet, ale energie asi budou mít ještě hodně dlouho na rozdávání. Pro mě nejpunkovější zážitek festivalu (možná i proto, že tam byl problém s nazvučením a občas to hrozně pískalo). Rozhodně doporučuji, mám ráda třeba tuhle.
Sigur Rós - jedna z nejhlavnějších hvězd festivalu. Znala jsem jen pár písní z alba Takk..., a co jsem kde četla, poslední album je více rockovější/kytarovější než ty předchozí. Pořád je to ale éterický, nezaměnitelný zvuk se zvláštním zpěvem, zajímavými světelnými efekty a povznesenou atmosféru v hledišti. Svým způsobem nejvíc seděli do postindustriálního prostředí Dolních Vítkovic.
Dokonalou tečkou za prvním dnem byli Tata Bojs, kteří jedou šňůru ke svému 25 výročí. Jejich hravost jsem obdivovala vždycky a znovu naživo to opět potvrdili. Byl to takový průřez od starších po nové skladby, hra s pódiem - v jejich případě jevištěm, výtvarně pojatým. Šly jsme druhý den s holkama i na besedu s nima na diskuzní scéně Reflexu, a hrozně nás to nadchlo, jeden z nejpozitivnějších zážitků festivalu (v oblasti mezilidských zážitků:).
Asaf Avidan - tak to byl zvláštní zážitek. Všimla jsem si, že se na sebe chlapi v hledišti na začátku ušklíbali, protože tenhle zpěvák zpívá hlasem Janis Joplin. Mě se to teda moc líbilo.
Diving For Sunken Treasure - divoká směs všech forem evropské hudby přetavená do námořnických písní. Zkuste tuhle, tuhle.
Damien Rice - další hvězda, kvůli které se přišlo. Moc fajn písničkář. Měl tam zajímavé intermezzo se slečnou z publika. Píseň.
Bonobo - jsem fanouškem už dlouho. Mají novou zpěvačku, ale vlastně jsem si mnohem víc užila ty skladby, které nezpívala, protože ty její čísla byla hrozně pomalá (ale hlas super, to se musí nechat). Zkuste tuhle, ale najděte si i další.
Woodkid - pro mě hlavní pecka, největší překvapení festivalu a definitivně něco, co uvízne v mých přehrávačích. Přesto, že jsem se na spoustu kapel připravovala předem a poslouchala, co se dalo, abych si mohla zodpovědně vybrat, na tohle jsem připravená nebyla. Když jsem ho viděla, pořád jsem čekala, kdy začne rapovat. On místo toho zpíval tak, že mi v některých okamžicích připomněl Antonyho z loňska. Jeho hudba je majestátní, velkolepá, úžasně je doplňovala světla a videoprojekce. Doporučuju všem, každý ať si udělá názor sám.
Glenn Kaiser - úžasný bluesrock, kde by se měli poučit všichni čeští rádoby country muzikanti. Glenn je pastorem, takže spousta písní měla podle toho slova, ale ten obal dokázal pěkně zmást. Nicméně ke konci vystoupení, když se snažil z davu dostat vyjádření ve smyslu Love is the power, bylo jen rozpačité ticho, a nemyslím si, že proto, že by mu nikdo nerozuměl - ve vzduchu hmatatelný důkaz toho, že Češi už nevěří NIČEMU.
Dhafer Youssef - nejmystičtější zážitek festivalu. Tmavé prostředí Gongu, kombinace jazzu, súfijského zpěvu a dalších vlivů, tahle hudba se nedá popsat. Byly jsme dost vpředu na to, abychom viděly, jak si to muzikanti užívají, a to mě vždycky přesvědčí, že se to povedlo.
Movits - švédský hip hop swing :-)
Submotion Orchestra - nový přírůstek do mých oblíbených elektronicko-jazzových ansámblů.
17 Hippies - multigenerační kapela z Německa. Skvělá energie, propojení mnoha hudebních vlivů.
The Knife - nejdivnější zážitek festivalu. Začátek spíš hrůza (no, zkuste tisícihlavý dav rozeskákat, když jste ještě nic nepředvedli a nezahráli). Samotná hudba, doprovázená skupinou tanečníků, nebyla špatná, když se člověk do toho ponořil. Definitivně náročnější elektronický zážitek.
The xx - dream pop je skvělý popis. Kdyby se u toho netvářili, že každou chvíli umřou žalem (působili spíš jako emaři). Ale hudba se mi vlastně moc líbila.
Balkan Beat Box - jsou chvíle, kdy o sobě člověk zjistí něco nového. V průběhu těchhle čtyř dnů jsem si uvědomila, že čím jsem starší, tím snesu tvrdší (hudbu). Občas o nějaké kapele napsali nebo řekli, že takový nářez tu ještě nebyl, a mě pak přišlo, že byl. Každopádně, Balkan Beat Box byl moc fajn, ale vydržely jsme jen na začátek. Konec třetího dne už toho bylo příliš, hlavně fyzicky, a uskákat nebo aspoň ustát ještě hodinu, na to jsme už neměly. Tady od nich jedna "ne tak drsná", tady jedna nářezová a tady ještě jedna.
Květy - jak vidno, teprve druhá česká kapela. Byli moc fajn, zážitek kazilo to, že na plac, kde mělo být hlediště, pařilo neúprosné odpolední slunce (takže diváci byli strategicky rozmístění v tom stínu, který byl k dispozici, a hlediště bylo poloprázdné). Já bych tuhle kapelu zařadila do tmy a chládku, aby vynikla.
Botanica - tak trochu swing, punk a podobně.
Maria Peszek - horké jméno z Polska. Znělo to dobře, jistě má mnoho co říct, podle toho, co jsme se o ní dočetla. Ale strašně mě iritovalo, že jí nerozumím, takže jsem tam dlouho nevydržela.
Mno, a pak už jen Rokia Traoré, moderní hlas Afriky, Tomahawk jako poskládaná superskupina, která byla nazvučená s cílem přihluchnout obecenstvo, takže jsme to sledovali jen zdálky. Další lákavé jméno Devendra Banhart (o kterém jste jistě četli v Respektu), jsme strávili právě čekáním v prvních řadách pod pódiem na Jamieho Culluma, takže nám unikl, čímž se kruh uzavírá a report končí.
Závěrem:
- Letos to bylo po hudební stránce takové smutnější, než loni, melancholičtější, divnější a elektroničtější. Oproti loňsku, kdy to byla pecka, to letos prostě bylo dobré. Příště třeba zas:-)
- pokud si člověk chce koncert opravdu naplno užít, je třeba jít do "kotle", kde jsou stejně naladění lidi, nekecají do hudby, nekomentujou apod. Na okraji davu nebo dokonce ve frontě na jídlo nebo záchod nebude zážitek nikdy stejný, i když všechno slyšíte stejně dobře.
- záchodů bylo víc než loni, ale taky bylo víc návštěvníků. Ale bylo to lepší.
- Povrchy jsou taky o něco lepší, hlavně ty u hlavní stage. Co se týče areálu, je furt skvělý a dokonce vylepšený, akorát zbourali pár baráků, to mi na začátku trochu zmátlo orientaci :-).
- Kemp přesunuli přes výpadovku na zalesněný plac. Jednoznačné plus, hlavně letos při tom náporu slunka. Jen těch sprch zase bylo příliš, příliš málo. Stála jsem frontu půl hodiny i v sobotu v šest ráno.
- a jen tak mimochodem, kdyby se vám do ruky dostalo číslo 30 Reflexu, tak mě najdete na straně 69 na fotce Jana Šibíka, v tom davu :-)
- Jo a na moje fotky si chvilku počkáme. Jsou zase na filmu.
pátek 26. července 2013
Hedvábí
Dala jsem se po mnoha letech zase na malování hedvábí (díky Kec, která potřebovala dotvořit koupené šaty). V hlavě se mi
nakupily nápady, spíš jakési experimenty "co by, kdyby", a tak jsem
nakoupila několik malých šátečků a začala to zkoušet. Některé věci
vycházely úžasně, takže mě to chytlo a pokračuju. Přemýšlím, jestli je
dát na fler, protože doma je skladovat nepotřebuju, ale nevím, jestli by
se líbily i někomu jinému než mně (tím chci říct, že mě zajímá váš názor:-).
Místo dortu
k narozeninám pro bráchu - pokus z kuchařky Easy Baking (Marks and Spencer) - Blueberry Clafoutis. Chuťově výborné, příště nezapomenout vymazat a vysypat formu!
Večírky na zahradě
Aneb zahrada je požehnáním obyvatel města. Kam jinam by se vlezla celá rodina i s bazénkem pro děti?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)