- které jsem poslední dobou viděla a doporučila bych ostatním:
The Perks of Being a Wallflower (2012) - tak trochu teen, ale jen kvůli věku hlavních protagonistů;
podobně i The Spectacular Now (2013);
Silver Linings Playbook (2012);
The Life Aquatic with Steve Zissou (2004) - pro ty, kteří propadli kouzlu Wese Andersona (např. Moonlight Kingdom, Darjeeling Limited, ...);
High Fidelity (2000) se skvělým soundtrackem (a Johnem Cusackem:-).
A taky několik indických, z těch zajímavých pak:
Karthik Calling Karthik (2010);
Zindagi Na Milegi Dobara (2011);
Luck By Chance (2009);
společným jmenovatelem je nově objevený herec/režisér/scénárista/skladatel... Farhan Akhtar.
Včera jsem viděla v kině August: Osage County s Meryl Streep a dalšími skvělými herci, a to byl silný zážitek, také doporučeníhodný (nehledě na to, že má 2 nominace na Oscary).
Zklamáním byl film Austenland, na to nekoukejte, i kdybyste měli pocit, že je to povinnost každého fanouška Jane Austenové. Základní myšlenka není špatná, ale tak nějak to klouže po povrchu, příběh není dostatečně silný a v mnoha okamžicích podivně groteskní a z posledních záběrů se ježí chlupy každému, kdo má všech 5 pohromadě (nápověda: Disneyland ala Austenland - kdo, pokud Austenovou trošku pochopil, by po něčem takovém toužil??? Ona sama určitě ne.).
Tak, využijte, co ještě zbývá ze zimy, a koukejte za dlouhých (a studených) večerů koukat!
Zobrazují se příspěvky se štítkemkalčr. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemkalčr. Zobrazit všechny příspěvky
čtvrtek 20. února 2014
pátek 2. srpna 2013
Takže... Colours podruhé
Slíbila jsem Ev., že sepíšu report (podobně jako loni), aby věděla, co zkusit poslouchat. Je to samozřejmě přínosné i pro mě, abych se k tomu mohla vracet.
Co se dá dělat, poslední koncert byl ze všech nejvíc nejlepší. Prožila jsem ho s podobně naladěnými kamarády úplně pod pódiem, a Jamie Cullum prostě válel. Škoda těch pipek, co stály kolem nás, které oceňovaly jen to, že Jamie beatboxuje, buší do piana a občas na něj vleze a skočí dolů. Musím však dosvědčit, že všechna ta hudba mezitím byla super. Je to sice pop-jazz, ale ta jazzová část má pořád natolik navrch, že se dočkáte mnoha improvizací a úžasných sól. Asi se o tomto čísle dá dočíst někde v médiích, případně i mrknout na youtube, abyste si udělali obrázek o atmosféře.
Ale zpět na začátek.
Fanfara Tirana Meets Transglobal Underground - kdo zná Transglobals, tak si k tomu přičtěte temperamentní dechovku z Albánie. Tady nelze šlápnout vedle, každý milovník worldmusic si to užije.
The Bots - kluci, co začali hrát už před pár lety, když jim bylo ještě hodně málo -náct. Teď je staršímu bráchovi dvacet, ale energie asi budou mít ještě hodně dlouho na rozdávání. Pro mě nejpunkovější zážitek festivalu (možná i proto, že tam byl problém s nazvučením a občas to hrozně pískalo). Rozhodně doporučuji, mám ráda třeba tuhle.
Sigur Rós - jedna z nejhlavnějších hvězd festivalu. Znala jsem jen pár písní z alba Takk..., a co jsem kde četla, poslední album je více rockovější/kytarovější než ty předchozí. Pořád je to ale éterický, nezaměnitelný zvuk se zvláštním zpěvem, zajímavými světelnými efekty a povznesenou atmosféru v hledišti. Svým způsobem nejvíc seděli do postindustriálního prostředí Dolních Vítkovic.
Dokonalou tečkou za prvním dnem byli Tata Bojs, kteří jedou šňůru ke svému 25 výročí. Jejich hravost jsem obdivovala vždycky a znovu naživo to opět potvrdili. Byl to takový průřez od starších po nové skladby, hra s pódiem - v jejich případě jevištěm, výtvarně pojatým. Šly jsme druhý den s holkama i na besedu s nima na diskuzní scéně Reflexu, a hrozně nás to nadchlo, jeden z nejpozitivnějších zážitků festivalu (v oblasti mezilidských zážitků:).
Asaf Avidan - tak to byl zvláštní zážitek. Všimla jsem si, že se na sebe chlapi v hledišti na začátku ušklíbali, protože tenhle zpěvák zpívá hlasem Janis Joplin. Mě se to teda moc líbilo.
Diving For Sunken Treasure - divoká směs všech forem evropské hudby přetavená do námořnických písní. Zkuste tuhle, tuhle.
Damien Rice - další hvězda, kvůli které se přišlo. Moc fajn písničkář. Měl tam zajímavé intermezzo se slečnou z publika. Píseň.
Bonobo - jsem fanouškem už dlouho. Mají novou zpěvačku, ale vlastně jsem si mnohem víc užila ty skladby, které nezpívala, protože ty její čísla byla hrozně pomalá (ale hlas super, to se musí nechat). Zkuste tuhle, ale najděte si i další.
Woodkid - pro mě hlavní pecka, největší překvapení festivalu a definitivně něco, co uvízne v mých přehrávačích. Přesto, že jsem se na spoustu kapel připravovala předem a poslouchala, co se dalo, abych si mohla zodpovědně vybrat, na tohle jsem připravená nebyla. Když jsem ho viděla, pořád jsem čekala, kdy začne rapovat. On místo toho zpíval tak, že mi v některých okamžicích připomněl Antonyho z loňska. Jeho hudba je majestátní, velkolepá, úžasně je doplňovala světla a videoprojekce. Doporučuju všem, každý ať si udělá názor sám.
Glenn Kaiser - úžasný bluesrock, kde by se měli poučit všichni čeští rádoby country muzikanti. Glenn je pastorem, takže spousta písní měla podle toho slova, ale ten obal dokázal pěkně zmást. Nicméně ke konci vystoupení, když se snažil z davu dostat vyjádření ve smyslu Love is the power, bylo jen rozpačité ticho, a nemyslím si, že proto, že by mu nikdo nerozuměl - ve vzduchu hmatatelný důkaz toho, že Češi už nevěří NIČEMU.
Dhafer Youssef - nejmystičtější zážitek festivalu. Tmavé prostředí Gongu, kombinace jazzu, súfijského zpěvu a dalších vlivů, tahle hudba se nedá popsat. Byly jsme dost vpředu na to, abychom viděly, jak si to muzikanti užívají, a to mě vždycky přesvědčí, že se to povedlo.
Movits - švédský hip hop swing :-)
Submotion Orchestra - nový přírůstek do mých oblíbených elektronicko-jazzových ansámblů.
17 Hippies - multigenerační kapela z Německa. Skvělá energie, propojení mnoha hudebních vlivů.
The Knife - nejdivnější zážitek festivalu. Začátek spíš hrůza (no, zkuste tisícihlavý dav rozeskákat, když jste ještě nic nepředvedli a nezahráli). Samotná hudba, doprovázená skupinou tanečníků, nebyla špatná, když se člověk do toho ponořil. Definitivně náročnější elektronický zážitek.
The xx - dream pop je skvělý popis. Kdyby se u toho netvářili, že každou chvíli umřou žalem (působili spíš jako emaři). Ale hudba se mi vlastně moc líbila.
Balkan Beat Box - jsou chvíle, kdy o sobě člověk zjistí něco nového. V průběhu těchhle čtyř dnů jsem si uvědomila, že čím jsem starší, tím snesu tvrdší (hudbu). Občas o nějaké kapele napsali nebo řekli, že takový nářez tu ještě nebyl, a mě pak přišlo, že byl. Každopádně, Balkan Beat Box byl moc fajn, ale vydržely jsme jen na začátek. Konec třetího dne už toho bylo příliš, hlavně fyzicky, a uskákat nebo aspoň ustát ještě hodinu, na to jsme už neměly. Tady od nich jedna "ne tak drsná", tady jedna nářezová a tady ještě jedna.
Květy - jak vidno, teprve druhá česká kapela. Byli moc fajn, zážitek kazilo to, že na plac, kde mělo být hlediště, pařilo neúprosné odpolední slunce (takže diváci byli strategicky rozmístění v tom stínu, který byl k dispozici, a hlediště bylo poloprázdné). Já bych tuhle kapelu zařadila do tmy a chládku, aby vynikla.
Botanica - tak trochu swing, punk a podobně.
Maria Peszek - horké jméno z Polska. Znělo to dobře, jistě má mnoho co říct, podle toho, co jsme se o ní dočetla. Ale strašně mě iritovalo, že jí nerozumím, takže jsem tam dlouho nevydržela.
Mno, a pak už jen Rokia Traoré, moderní hlas Afriky, Tomahawk jako poskládaná superskupina, která byla nazvučená s cílem přihluchnout obecenstvo, takže jsme to sledovali jen zdálky. Další lákavé jméno Devendra Banhart (o kterém jste jistě četli v Respektu), jsme strávili právě čekáním v prvních řadách pod pódiem na Jamieho Culluma, takže nám unikl, čímž se kruh uzavírá a report končí.
Závěrem:
Co se dá dělat, poslední koncert byl ze všech nejvíc nejlepší. Prožila jsem ho s podobně naladěnými kamarády úplně pod pódiem, a Jamie Cullum prostě válel. Škoda těch pipek, co stály kolem nás, které oceňovaly jen to, že Jamie beatboxuje, buší do piana a občas na něj vleze a skočí dolů. Musím však dosvědčit, že všechna ta hudba mezitím byla super. Je to sice pop-jazz, ale ta jazzová část má pořád natolik navrch, že se dočkáte mnoha improvizací a úžasných sól. Asi se o tomto čísle dá dočíst někde v médiích, případně i mrknout na youtube, abyste si udělali obrázek o atmosféře.
Ale zpět na začátek.
Fanfara Tirana Meets Transglobal Underground - kdo zná Transglobals, tak si k tomu přičtěte temperamentní dechovku z Albánie. Tady nelze šlápnout vedle, každý milovník worldmusic si to užije.
The Bots - kluci, co začali hrát už před pár lety, když jim bylo ještě hodně málo -náct. Teď je staršímu bráchovi dvacet, ale energie asi budou mít ještě hodně dlouho na rozdávání. Pro mě nejpunkovější zážitek festivalu (možná i proto, že tam byl problém s nazvučením a občas to hrozně pískalo). Rozhodně doporučuji, mám ráda třeba tuhle.
Sigur Rós - jedna z nejhlavnějších hvězd festivalu. Znala jsem jen pár písní z alba Takk..., a co jsem kde četla, poslední album je více rockovější/kytarovější než ty předchozí. Pořád je to ale éterický, nezaměnitelný zvuk se zvláštním zpěvem, zajímavými světelnými efekty a povznesenou atmosféru v hledišti. Svým způsobem nejvíc seděli do postindustriálního prostředí Dolních Vítkovic.
Dokonalou tečkou za prvním dnem byli Tata Bojs, kteří jedou šňůru ke svému 25 výročí. Jejich hravost jsem obdivovala vždycky a znovu naživo to opět potvrdili. Byl to takový průřez od starších po nové skladby, hra s pódiem - v jejich případě jevištěm, výtvarně pojatým. Šly jsme druhý den s holkama i na besedu s nima na diskuzní scéně Reflexu, a hrozně nás to nadchlo, jeden z nejpozitivnějších zážitků festivalu (v oblasti mezilidských zážitků:).
Asaf Avidan - tak to byl zvláštní zážitek. Všimla jsem si, že se na sebe chlapi v hledišti na začátku ušklíbali, protože tenhle zpěvák zpívá hlasem Janis Joplin. Mě se to teda moc líbilo.
Diving For Sunken Treasure - divoká směs všech forem evropské hudby přetavená do námořnických písní. Zkuste tuhle, tuhle.
Damien Rice - další hvězda, kvůli které se přišlo. Moc fajn písničkář. Měl tam zajímavé intermezzo se slečnou z publika. Píseň.
Bonobo - jsem fanouškem už dlouho. Mají novou zpěvačku, ale vlastně jsem si mnohem víc užila ty skladby, které nezpívala, protože ty její čísla byla hrozně pomalá (ale hlas super, to se musí nechat). Zkuste tuhle, ale najděte si i další.
Woodkid - pro mě hlavní pecka, největší překvapení festivalu a definitivně něco, co uvízne v mých přehrávačích. Přesto, že jsem se na spoustu kapel připravovala předem a poslouchala, co se dalo, abych si mohla zodpovědně vybrat, na tohle jsem připravená nebyla. Když jsem ho viděla, pořád jsem čekala, kdy začne rapovat. On místo toho zpíval tak, že mi v některých okamžicích připomněl Antonyho z loňska. Jeho hudba je majestátní, velkolepá, úžasně je doplňovala světla a videoprojekce. Doporučuju všem, každý ať si udělá názor sám.
Glenn Kaiser - úžasný bluesrock, kde by se měli poučit všichni čeští rádoby country muzikanti. Glenn je pastorem, takže spousta písní měla podle toho slova, ale ten obal dokázal pěkně zmást. Nicméně ke konci vystoupení, když se snažil z davu dostat vyjádření ve smyslu Love is the power, bylo jen rozpačité ticho, a nemyslím si, že proto, že by mu nikdo nerozuměl - ve vzduchu hmatatelný důkaz toho, že Češi už nevěří NIČEMU.
Dhafer Youssef - nejmystičtější zážitek festivalu. Tmavé prostředí Gongu, kombinace jazzu, súfijského zpěvu a dalších vlivů, tahle hudba se nedá popsat. Byly jsme dost vpředu na to, abychom viděly, jak si to muzikanti užívají, a to mě vždycky přesvědčí, že se to povedlo.
Movits - švédský hip hop swing :-)
Submotion Orchestra - nový přírůstek do mých oblíbených elektronicko-jazzových ansámblů.
17 Hippies - multigenerační kapela z Německa. Skvělá energie, propojení mnoha hudebních vlivů.
The Knife - nejdivnější zážitek festivalu. Začátek spíš hrůza (no, zkuste tisícihlavý dav rozeskákat, když jste ještě nic nepředvedli a nezahráli). Samotná hudba, doprovázená skupinou tanečníků, nebyla špatná, když se člověk do toho ponořil. Definitivně náročnější elektronický zážitek.
The xx - dream pop je skvělý popis. Kdyby se u toho netvářili, že každou chvíli umřou žalem (působili spíš jako emaři). Ale hudba se mi vlastně moc líbila.
Balkan Beat Box - jsou chvíle, kdy o sobě člověk zjistí něco nového. V průběhu těchhle čtyř dnů jsem si uvědomila, že čím jsem starší, tím snesu tvrdší (hudbu). Občas o nějaké kapele napsali nebo řekli, že takový nářez tu ještě nebyl, a mě pak přišlo, že byl. Každopádně, Balkan Beat Box byl moc fajn, ale vydržely jsme jen na začátek. Konec třetího dne už toho bylo příliš, hlavně fyzicky, a uskákat nebo aspoň ustát ještě hodinu, na to jsme už neměly. Tady od nich jedna "ne tak drsná", tady jedna nářezová a tady ještě jedna.
Květy - jak vidno, teprve druhá česká kapela. Byli moc fajn, zážitek kazilo to, že na plac, kde mělo být hlediště, pařilo neúprosné odpolední slunce (takže diváci byli strategicky rozmístění v tom stínu, který byl k dispozici, a hlediště bylo poloprázdné). Já bych tuhle kapelu zařadila do tmy a chládku, aby vynikla.
Botanica - tak trochu swing, punk a podobně.
Maria Peszek - horké jméno z Polska. Znělo to dobře, jistě má mnoho co říct, podle toho, co jsme se o ní dočetla. Ale strašně mě iritovalo, že jí nerozumím, takže jsem tam dlouho nevydržela.
Mno, a pak už jen Rokia Traoré, moderní hlas Afriky, Tomahawk jako poskládaná superskupina, která byla nazvučená s cílem přihluchnout obecenstvo, takže jsme to sledovali jen zdálky. Další lákavé jméno Devendra Banhart (o kterém jste jistě četli v Respektu), jsme strávili právě čekáním v prvních řadách pod pódiem na Jamieho Culluma, takže nám unikl, čímž se kruh uzavírá a report končí.
Závěrem:
- Letos to bylo po hudební stránce takové smutnější, než loni, melancholičtější, divnější a elektroničtější. Oproti loňsku, kdy to byla pecka, to letos prostě bylo dobré. Příště třeba zas:-)
- pokud si člověk chce koncert opravdu naplno užít, je třeba jít do "kotle", kde jsou stejně naladění lidi, nekecají do hudby, nekomentujou apod. Na okraji davu nebo dokonce ve frontě na jídlo nebo záchod nebude zážitek nikdy stejný, i když všechno slyšíte stejně dobře.
- záchodů bylo víc než loni, ale taky bylo víc návštěvníků. Ale bylo to lepší.
- Povrchy jsou taky o něco lepší, hlavně ty u hlavní stage. Co se týče areálu, je furt skvělý a dokonce vylepšený, akorát zbourali pár baráků, to mi na začátku trochu zmátlo orientaci :-).
- Kemp přesunuli přes výpadovku na zalesněný plac. Jednoznačné plus, hlavně letos při tom náporu slunka. Jen těch sprch zase bylo příliš, příliš málo. Stála jsem frontu půl hodiny i v sobotu v šest ráno.
- a jen tak mimochodem, kdyby se vám do ruky dostalo číslo 30 Reflexu, tak mě najdete na straně 69 na fotce Jana Šibíka, v tom davu :-)
- Jo a na moje fotky si chvilku počkáme. Jsou zase na filmu.
středa 17. dubna 2013
Jarní únava?
Nechte ji doma a vyražte za kultůrou.
Několik výstav, které nás postaví na nohy a ještě bychom je mohli stihnout:
Praha
František Drtikol u Sudka na Úvoze. Do 21.4. (tato neděle!)
Karel Malich v Jízdárně Pražského hradu. Vřelé doporučení. Do 8.5. (první abstraktní)
Jonas Mekas v Doxu. Do 22.4.
Radek Kratina v Domě u Kamenného zvonu. Do 19.5. (druhá abstraktní)
Signály z neznáma v Doxu. Do 20.5. Tam určitě půjdem!
Hugo Demartini ve Veletržáku. Do 28.7., stíháme:-) (třetí abstraktní)
Brno
Rytmy+Pohyb+ Světlo v Morgalu. Do 19.5. Jdeme tento pátek po 16. hod s Beru.
Tomáš Císařovský ve Wannieck Gallery. Do 19.5. To ještě stíháme.
Rudolf Koopitz v Morgalu. Do 7.7., pohoda, necháme si na léto:-).
Několik výstav, které nás postaví na nohy a ještě bychom je mohli stihnout:
Praha
František Drtikol u Sudka na Úvoze. Do 21.4. (tato neděle!)
Karel Malich v Jízdárně Pražského hradu. Vřelé doporučení. Do 8.5. (první abstraktní)
Jonas Mekas v Doxu. Do 22.4.
Radek Kratina v Domě u Kamenného zvonu. Do 19.5. (druhá abstraktní)
Signály z neznáma v Doxu. Do 20.5. Tam určitě půjdem!
Hugo Demartini ve Veletržáku. Do 28.7., stíháme:-) (třetí abstraktní)
Brno
Rytmy+Pohyb+ Světlo v Morgalu. Do 19.5. Jdeme tento pátek po 16. hod s Beru.
Tomáš Císařovský ve Wannieck Gallery. Do 19.5. To ještě stíháme.
Rudolf Koopitz v Morgalu. Do 7.7., pohoda, necháme si na léto:-).
Malich
a taky trochu Federico Diaz. Aneb, jak zásadně může ovlivnit vyznění uměleckých děl jejich instalace - vřele doporučuji k návštěvě!
!!! pozor, kdo chce být překvapen, až do instalace vstoupí, ať tohle dál nečte - spoilers! :-)
Tichá, postupně se stupňující - ze tmy do světla - hra s prostorem, atmosférou, barvou/nebarvou. Hmota versus duch. Orientace, pohyb, stín. To by bylo k působivé instalaci Diáze.
Co se týče samotného Malicha, nebyla jsem vůbec připravená. Ve škole jsme se o něm asi neučili, těžko říct, kdo se v tom současném umění má občas vyznat? Takže výprava naslepo, žádné čtení životopisu, hledání obrázků a vzpomínání, kde jsem to už viděla.
Tajnosnubným vchodem kolem zdi jsme vstoupily do temného prostoru. Nejdřív orientace - pozor, ať na něco nešlápnem. Stíny se prolínaly s reálnými objekty a člověk stál na popiscích. Pak se zrak zvedl a následoval prostor. A postupně si začal uvědomovat, co v prostoru najde, co musí hledat, kam to vede. Můj dojem byl chrámový - jakoby člověk vstoupil do promyšleného barokního prostoru, kde při prvním dojmu je temno, ale pohybem tím správným směrem se vše postupně prosvětluje, jakoby někdo pohyboval spínačem s postupným stmíváním a roztmíváním. Pohled upřený do dálky, objev univerzálního, magicky osvětleného kruhu, který působí jako ultramoderní oltář náboženství Světla.
Mezi tím plují ve vzduchu smotky, zámotky, hnízda, kokony... drátěné objekty. Osvětleny vrhají grafické stíny na podlahu.
Pocit chrámového prostoru umocňují boční panely, rozdělující prostor na jednu hlavní a dvě boční lodě. Plující objekty plní hlavní loď, panely a boční lodě tvoří prostor pro nástěnné i pozemní plastiky. Často v příkrém kontrastu s něžnými odlehčenými smotky drátů, jsou uzemněné, připevněné a z masivních materiálů, z geometricky přísných objektů.
A pak jsou tam ještě kresby-malby. Speciálně umístěné:-). Z pastelů křičí barvy. Tohle mi viset doma, nezlobím se.
Mám ráda umění, které inspiruje, mám ráda výstavy, kde se může fotit. Pohled skrze hledáček může, obzvlášť pak u abstrakce, pomoci proniknout k dílům. Člověk si uvědomuje kompozice, barvy, materiály, světla a stíny, povrchy. Sám z uměleckého díla tvoří, převádí do plochy své dojmy a postřehy, svůj pohled na vnímaná díla.
Až se vrátíte z výstavy, dejte vědět, jak jste to viděli vy.
Foceno mobilem. Více fotek zde.
Info: http://www.karelmalich.cz/
Na ČT 24
!!! pozor, kdo chce být překvapen, až do instalace vstoupí, ať tohle dál nečte - spoilers! :-)
Tichá, postupně se stupňující - ze tmy do světla - hra s prostorem, atmosférou, barvou/nebarvou. Hmota versus duch. Orientace, pohyb, stín. To by bylo k působivé instalaci Diáze.
Co se týče samotného Malicha, nebyla jsem vůbec připravená. Ve škole jsme se o něm asi neučili, těžko říct, kdo se v tom současném umění má občas vyznat? Takže výprava naslepo, žádné čtení životopisu, hledání obrázků a vzpomínání, kde jsem to už viděla.
Tajnosnubným vchodem kolem zdi jsme vstoupily do temného prostoru. Nejdřív orientace - pozor, ať na něco nešlápnem. Stíny se prolínaly s reálnými objekty a člověk stál na popiscích. Pak se zrak zvedl a následoval prostor. A postupně si začal uvědomovat, co v prostoru najde, co musí hledat, kam to vede. Můj dojem byl chrámový - jakoby člověk vstoupil do promyšleného barokního prostoru, kde při prvním dojmu je temno, ale pohybem tím správným směrem se vše postupně prosvětluje, jakoby někdo pohyboval spínačem s postupným stmíváním a roztmíváním. Pohled upřený do dálky, objev univerzálního, magicky osvětleného kruhu, který působí jako ultramoderní oltář náboženství Světla.
Mezi tím plují ve vzduchu smotky, zámotky, hnízda, kokony... drátěné objekty. Osvětleny vrhají grafické stíny na podlahu.
Pocit chrámového prostoru umocňují boční panely, rozdělující prostor na jednu hlavní a dvě boční lodě. Plující objekty plní hlavní loď, panely a boční lodě tvoří prostor pro nástěnné i pozemní plastiky. Často v příkrém kontrastu s něžnými odlehčenými smotky drátů, jsou uzemněné, připevněné a z masivních materiálů, z geometricky přísných objektů.
A pak jsou tam ještě kresby-malby. Speciálně umístěné:-). Z pastelů křičí barvy. Tohle mi viset doma, nezlobím se.
Mám ráda umění, které inspiruje, mám ráda výstavy, kde se může fotit. Pohled skrze hledáček může, obzvlášť pak u abstrakce, pomoci proniknout k dílům. Člověk si uvědomuje kompozice, barvy, materiály, světla a stíny, povrchy. Sám z uměleckého díla tvoří, převádí do plochy své dojmy a postřehy, svůj pohled na vnímaná díla.
Až se vrátíte z výstavy, dejte vědět, jak jste to viděli vy.
Foceno mobilem. Více fotek zde.
Info: http://www.karelmalich.cz/
Na ČT 24
čtvrtek 21. března 2013
Ornament
Výstava Po stopách moderny. Tiché revoluce uvnitř ornamentu. Experimenty dekorativního umění v letech 1880–1930. Moravská galerie v Brně, do 24.3.2013. Plus Prostřený stůl Josefa Hoffmanna a
Po stopách moderny. Keramika období art deco na Moravě. Tvorba Huberta Kovaříka.
Zajímavě, poutavě a esteticky vytříbeně udělané. Má duše textiláka si tam přišla na své:-). Nejvíc jsem si samozřejmě užívala dobové textilie.
Zajímavě, poutavě a esteticky vytříbeně udělané. Má duše textiláka si tam přišla na své:-). Nejvíc jsem si samozřejmě užívala dobové textilie.
čtvrtek 25. října 2012
"We all fear death and question our place in the universe. The artist's job is not to succumb to despair, but to find an antidote for the emptiness of existence."
Gertrude Stein in Midnight in Paris
Gertrude Stein in Midnight in Paris
neděle 30. září 2012
A Single Man
Muži ještě nosili perfektně padnoucí obleky při každé příležitosti. Kombinace košile, kravaty, kapesníku, vesty, obleku, byla promyšlená a důležitá. A všichni se oblékli společensky, když se sešli k večeři a na drink. A ženy měly ty úžasné účesy a líčení...
Colin Firth a Julianne Moore to zahráli moc dobře. A Tom Ford to všechno hezky zkomponoval.
obrázky zde
Colin Firth a Julianne Moore to zahráli moc dobře. A Tom Ford to všechno hezky zkomponoval.
obrázky zde
pondělí 3. září 2012
Takže Colours
Trochu s odstupem, ale pořád aktuální. Co mi zůstalo v hlavě, či v přehrávači?
Nejhlouběji vrytým zážitkem jsou Kronos Quartet s dvěma dalšími umělci. Několikrát jsem někde četla, že to bylo na festivalový večer příliš náročné číslo, ale já jsem organizátorům moc vděčná, protože si myslím, že právě kvůli takovýmto zážitkům se na Colours jezdí. Odlehčených hvězd tam bylo taky dost, možná až moc.
Kronos Quartet předvedli úžasnou show, která nebyla pro každého, to je fakt, ale posluchač a divák, který svou pozornost tomuto představení věnoval, investoval dobře.
Dalším hlubokým zážitkem, i když úplně jiným než byli Kronos, byl Antony and the Johnsons. Škoda, že nám zážitek z velice zvláštní hudby a ještě zvláštnějšího hlasu kazila banda pubertálních opilých pitomců, před kterými nebylo moc kam utéct.
Jeden příjemný podvečer vytvořila Zaz, které fandím už delší dobu a na festivalu plně splnila mé představy. Moc jsem si ji užila, líbila se mi její interakce s publikem, i když tak obrovským. Jen bych holčině doporučila doučit se angličtinu:-).
Super úlet byly Katzenjammer, čtyři mířené střely a jejich skvělá živá show. Takovýmhle ženským temperamentem bych taky ráda hýřila.
Neuvěřitelný večer nám připravila čerstvá hvězda Janelle Monáe. Skvělý tanec a osobně se mi moc líbí její hlas. Ze začátku to vypadalo, že si jen odzpívá svoje a odejde bez kontaktu s publikem, ale pak se konečně rozjela a nakonec přiměla tisícihlavý dav, aby si sedl na bobek a stoupl si, až dá ona pokyn. Bylo to poslední představení festivalu a slušná pecka na závěr. Rozhodně doporučuji její klipy (třeba tenhle a tenhle.).
Parov Stelar už jsem taky znala, ale jejich vystoupení se mi taky líbilo. Skvělá trsačka, a navíc se mi líbí název škatulky: elektro-swing.
Dan Bárta s Illustratosphere odvedli dobrou práci. Bobbyho McFerrina jsme si nechaly dobrovolně utéct a ani jsme toho nelitovaly. A asi už si všichni přečetli, že chudera Alanis byla hodně špatně nazvučená.
Z čerstvých objevů pak mám poznamenaný Hjaltalín, který se nám na poslech zalíbil.
A dalších pár tipů: Rufus Wainwright and His Band; Mogwai; Sea and Air; Eweret and the Two Dragons; klezmerovití Shtetl Superstars; neuvěřitelní Staff Benda Bilili; zajímavý písničkář Fink. A vlastně drtivá většina dalších, které najdete na promakaném webu festivalu. Bohužel se člověk nedostane na všechno, co by chtěl vidět, i když běhá, co mu síly stačí.
A jinak?
Nemůžu srovnávat s loňskými ročníky, ale areál festivalu mě NADCHL, to bylo něco pro mé industriální choutky! Šly jsme na prohlídku zpřístupněné vysoké pece a to je teda pecka. Vyfotila jsem tam celý film a moc se těším na fotky, až se dostanu k nějakému skeneru. Zjednodušeně řečeno, jednotlivé stage byly rozstrkány po různých koutech celého areálu Dolních Vítkovic, takže člověk se dostal skoro všude, kde se dostat dá (ale dost se u toho nachodil:-).
Jediné, co se dá vytknout, ale nejsou to věci, se kterými se nedá nic dělat: příliš hrubé povrchy, málo místa v kempu, málo WC, a příliš mnoho kuřáků VŠUDE.
Bylo to skvělé, a doufám, že ne naposled.
Nejhlouběji vrytým zážitkem jsou Kronos Quartet s dvěma dalšími umělci. Několikrát jsem někde četla, že to bylo na festivalový večer příliš náročné číslo, ale já jsem organizátorům moc vděčná, protože si myslím, že právě kvůli takovýmto zážitkům se na Colours jezdí. Odlehčených hvězd tam bylo taky dost, možná až moc.
Kronos Quartet předvedli úžasnou show, která nebyla pro každého, to je fakt, ale posluchač a divák, který svou pozornost tomuto představení věnoval, investoval dobře.
Dalším hlubokým zážitkem, i když úplně jiným než byli Kronos, byl Antony and the Johnsons. Škoda, že nám zážitek z velice zvláštní hudby a ještě zvláštnějšího hlasu kazila banda pubertálních opilých pitomců, před kterými nebylo moc kam utéct.
Jeden příjemný podvečer vytvořila Zaz, které fandím už delší dobu a na festivalu plně splnila mé představy. Moc jsem si ji užila, líbila se mi její interakce s publikem, i když tak obrovským. Jen bych holčině doporučila doučit se angličtinu:-).
Super úlet byly Katzenjammer, čtyři mířené střely a jejich skvělá živá show. Takovýmhle ženským temperamentem bych taky ráda hýřila.
Neuvěřitelný večer nám připravila čerstvá hvězda Janelle Monáe. Skvělý tanec a osobně se mi moc líbí její hlas. Ze začátku to vypadalo, že si jen odzpívá svoje a odejde bez kontaktu s publikem, ale pak se konečně rozjela a nakonec přiměla tisícihlavý dav, aby si sedl na bobek a stoupl si, až dá ona pokyn. Bylo to poslední představení festivalu a slušná pecka na závěr. Rozhodně doporučuji její klipy (třeba tenhle a tenhle.).
Parov Stelar už jsem taky znala, ale jejich vystoupení se mi taky líbilo. Skvělá trsačka, a navíc se mi líbí název škatulky: elektro-swing.
Dan Bárta s Illustratosphere odvedli dobrou práci. Bobbyho McFerrina jsme si nechaly dobrovolně utéct a ani jsme toho nelitovaly. A asi už si všichni přečetli, že chudera Alanis byla hodně špatně nazvučená.
Z čerstvých objevů pak mám poznamenaný Hjaltalín, který se nám na poslech zalíbil.
A dalších pár tipů: Rufus Wainwright and His Band; Mogwai; Sea and Air; Eweret and the Two Dragons; klezmerovití Shtetl Superstars; neuvěřitelní Staff Benda Bilili; zajímavý písničkář Fink. A vlastně drtivá většina dalších, které najdete na promakaném webu festivalu. Bohužel se člověk nedostane na všechno, co by chtěl vidět, i když běhá, co mu síly stačí.
A jinak?
Nemůžu srovnávat s loňskými ročníky, ale areál festivalu mě NADCHL, to bylo něco pro mé industriální choutky! Šly jsme na prohlídku zpřístupněné vysoké pece a to je teda pecka. Vyfotila jsem tam celý film a moc se těším na fotky, až se dostanu k nějakému skeneru. Zjednodušeně řečeno, jednotlivé stage byly rozstrkány po různých koutech celého areálu Dolních Vítkovic, takže člověk se dostal skoro všude, kde se dostat dá (ale dost se u toho nachodil:-).
Jediné, co se dá vytknout, ale nejsou to věci, se kterými se nedá nic dělat: příliš hrubé povrchy, málo místa v kempu, málo WC, a příliš mnoho kuřáků VŠUDE.
Bylo to skvělé, a doufám, že ne naposled.
středa 11. července 2012
čtvrtek 28. června 2012
Nejen pro učitele přírodních a jiných věd...
Nedávno mi brácha doporučil velice zajímavou sérii televize BBC Two - The Story of Science. Prý je to zajímavé shrnutí nejdůležitějších témat středoškolské matematiky, fyziky, chemie, biologie...
Mám za sebou tři díly, a řekla bych, že název série skvěle vystihuje obsah. Pomocí příběhů se dozvídáme, jak se rozvíjely jednotlivé vědní obory, co je nakoplo dopředu a kdy naopak stagnovaly, protože ještě nepřišel ten správný čas.
Vyprávění o vědě tímto způsobem se samozřejmě nevyhne trochu širšímu záběru, především důležitým historickým událostem. Vše jde spolu ruku v ruce (jen školství od sebe věci nelogicky odtrhuje, abychom měli problém si věci pamatovat), tomu se říká také "integrace (vyučovacích) obsahů". Motto pořadu je: This is the story of how history made science and how science made history, and how the ideas which emerged made the modern world.
Kromě zajímavého obsahového pojetí bych na sérii vyzdvihla ještě jednu, u televizního formátu zásadní věc - vizuální atraktivitu. Sérií provádí sympatický Michael Mosley (pánům bych doporučila věnovat pozornost i jeho oblečení), se kterým cestujeme do mnoha koutů světa, podle toho, kde se důležité okamžiky vědy odehrávaly. On sám osobně zkouší různé věci, často obsluhuje historické stroje, provádí chemické pokusy, atp., čímž vtahuje diváka do dění. Kamera je živá, ale srozumitelná, a využívá hodně různorodých obrazů pro ilustraci látky, která je divákovi vysvětlována.
A pak ta časová osa.... ach. V každém díle postupně vzniká animovaná časová osa, na které se postupně objevují portréty zmíněných vědců, obrázky vynálezů... několikrát za díl se k ose vracíme, abychom si zopakovali, co jsme se dozvěděli a jak to spolu souvisí, a abychom se orientovali v čase a prostoru. Není to skvělá didaktická pomůcka?
Pokud by měl divák možnost si některé věci společně s vypravěčem vyzkoušet (kinestetický styl), byly by v sérii obsaženy všechny učební styly - je zde auditivní styl, kdy se srozumitelným jazykem dozvídáme jasně strukturované, nepřemnožené informace, i vizuální styl, tedy bohatý a názorný obrazový obsah. Ale možná tu chybějící složku aspoň trochu nahrazuje právě činnost samotného Mosleyho.
Série The Story of Science má 6 dílů po přibližně 50 minutách. Myslím, že zatím neexistují české titulky. Každopádně doporučuji...
Mám za sebou tři díly, a řekla bych, že název série skvěle vystihuje obsah. Pomocí příběhů se dozvídáme, jak se rozvíjely jednotlivé vědní obory, co je nakoplo dopředu a kdy naopak stagnovaly, protože ještě nepřišel ten správný čas.
Vyprávění o vědě tímto způsobem se samozřejmě nevyhne trochu širšímu záběru, především důležitým historickým událostem. Vše jde spolu ruku v ruce (jen školství od sebe věci nelogicky odtrhuje, abychom měli problém si věci pamatovat), tomu se říká také "integrace (vyučovacích) obsahů". Motto pořadu je: This is the story of how history made science and how science made history, and how the ideas which emerged made the modern world.
Kromě zajímavého obsahového pojetí bych na sérii vyzdvihla ještě jednu, u televizního formátu zásadní věc - vizuální atraktivitu. Sérií provádí sympatický Michael Mosley (pánům bych doporučila věnovat pozornost i jeho oblečení), se kterým cestujeme do mnoha koutů světa, podle toho, kde se důležité okamžiky vědy odehrávaly. On sám osobně zkouší různé věci, často obsluhuje historické stroje, provádí chemické pokusy, atp., čímž vtahuje diváka do dění. Kamera je živá, ale srozumitelná, a využívá hodně různorodých obrazů pro ilustraci látky, která je divákovi vysvětlována.
A pak ta časová osa.... ach. V každém díle postupně vzniká animovaná časová osa, na které se postupně objevují portréty zmíněných vědců, obrázky vynálezů... několikrát za díl se k ose vracíme, abychom si zopakovali, co jsme se dozvěděli a jak to spolu souvisí, a abychom se orientovali v čase a prostoru. Není to skvělá didaktická pomůcka?
Pokud by měl divák možnost si některé věci společně s vypravěčem vyzkoušet (kinestetický styl), byly by v sérii obsaženy všechny učební styly - je zde auditivní styl, kdy se srozumitelným jazykem dozvídáme jasně strukturované, nepřemnožené informace, i vizuální styl, tedy bohatý a názorný obrazový obsah. Ale možná tu chybějící složku aspoň trochu nahrazuje právě činnost samotného Mosleyho.
Série The Story of Science má 6 dílů po přibližně 50 minutách. Myslím, že zatím neexistují české titulky. Každopádně doporučuji...
 |
| zdroj: http://www.bbc.co.uk/programmes/b00s9mms |
neděle 15. dubna 2012
Napsal jsem svý jméno do vlhkýho písku
na břehu moře, jeden tah
A pak jsem tam stál a díval se, jak mizím,
jak zvolna rozpouštím se ve vlnách
Najednou jsem viděl, jak málo je věcí,
na kterých vážně záleží
a že jsem možná jenom nepatrný zrnko písku,
ale nikdy cizinec na pobřeží
Vyšplhal jsem na vrch, na nejvyšší horu
a volal dolů: Tady jsem!
Zdviženýma rukama podpíral jsem nebe
Pod nohama cítil pevnou zem
Kdysi jsem ti křivdil,
když jsem ti vyčítal Tvoje mlčení
Ale teď vím, že jsi stále a my dva vždycky spolu
Ty v oblaku, já v kameni
Traband: Tak to mám rád
na břehu moře, jeden tah
A pak jsem tam stál a díval se, jak mizím,
jak zvolna rozpouštím se ve vlnách
Najednou jsem viděl, jak málo je věcí,
na kterých vážně záleží
a že jsem možná jenom nepatrný zrnko písku,
ale nikdy cizinec na pobřeží
Vyšplhal jsem na vrch, na nejvyšší horu
a volal dolů: Tady jsem!
Zdviženýma rukama podpíral jsem nebe
Pod nohama cítil pevnou zem
Kdysi jsem ti křivdil,
když jsem ti vyčítal Tvoje mlčení
Ale teď vím, že jsi stále a my dva vždycky spolu
Ty v oblaku, já v kameni
Traband: Tak to mám rád
pátek 3. února 2012
Výstavy, které...
Výstavy ze seznamu jsou pomalu odškrtávány jako viděné, i když občas k nim přibude nějaká nová navíc. Kdy jindy žít v galeriích, když ne v zimě?
Česká loutka v Galerii Smečky - minulý týden s Beru. Loutky všech velikostí, od nejstarších po nejmladší, všech možných charakterů, včetně legendárních marionet. Krásná sbírka čertů a několik domácích loutkových divadel. Hezké a inspirativní.
Dirk Brömmel: Vila Tugendhat. V neděli v Domě umění, těsně před odjezdem do Prahy. Velice zajímavý koncept: do svých současných fotografií z interiéru i exteriéru vily narouboval autor fotografie z rodinného alba Tugendhatů ze začátku 30.let. Fotografoval je Fritz Tugendhat, nadšený fotoamatér, průběžně po nastěhování rodiny do vily. Působivý kontrast toho, jak vila vypadá teď a toho, jaké to bylo, když tam někdo žil - propast mnoha let a mnoha dramatických dějů (mimochodem, jízdní oddíl maršála Malinovského si v obytné místnosti udělal po osvobození Brna stáj pro koně. Hlavně, že máme pořád Malinovského náměstí.)
Středeční zážitek v podobě výstavy Václav Radimský. Kromě toho, že nebyl špatným impresionistou, jsem si odnesla otázku, jak je možné, že takoví lidé mizí zcela z kulturního přehledu - za svá dlouhá léta studia dějin umění jsem o něm NIKDY neslyšela. A to se dokonce ani neznelíbil režimu. Možná, že po 1.sv. válce, kdy se usadil v Čechách, už tu byla umělecká scéna tak jinde, že jim to nestálo za to, zůstal věrný impresionismu a krajinářství až do r.1946. Ostře to ovšem kontrastuje s jeho obrovským komerčním úspěchem.... nebo to s ním souvisí? Odklon modernismu od "srozumitelnosti"?
Teď je na řadě Brno.
A upgrade seznamu Prahy:
Česká loutka v Galerii Smečky - minulý týden s Beru. Loutky všech velikostí, od nejstarších po nejmladší, všech možných charakterů, včetně legendárních marionet. Krásná sbírka čertů a několik domácích loutkových divadel. Hezké a inspirativní.
Dirk Brömmel: Vila Tugendhat. V neděli v Domě umění, těsně před odjezdem do Prahy. Velice zajímavý koncept: do svých současných fotografií z interiéru i exteriéru vily narouboval autor fotografie z rodinného alba Tugendhatů ze začátku 30.let. Fotografoval je Fritz Tugendhat, nadšený fotoamatér, průběžně po nastěhování rodiny do vily. Působivý kontrast toho, jak vila vypadá teď a toho, jaké to bylo, když tam někdo žil - propast mnoha let a mnoha dramatických dějů (mimochodem, jízdní oddíl maršála Malinovského si v obytné místnosti udělal po osvobození Brna stáj pro koně. Hlavně, že máme pořád Malinovského náměstí.)
Středeční zážitek v podobě výstavy Václav Radimský. Kromě toho, že nebyl špatným impresionistou, jsem si odnesla otázku, jak je možné, že takoví lidé mizí zcela z kulturního přehledu - za svá dlouhá léta studia dějin umění jsem o něm NIKDY neslyšela. A to se dokonce ani neznelíbil režimu. Možná, že po 1.sv. válce, kdy se usadil v Čechách, už tu byla umělecká scéna tak jinde, že jim to nestálo za to, zůstal věrný impresionismu a krajinářství až do r.1946. Ostře to ovšem kontrastuje s jeho obrovským komerčním úspěchem.... nebo to s ním souvisí? Odklon modernismu od "srozumitelnosti"?
Teď je na řadě Brno.
A upgrade seznamu Prahy:
- Galerie Josefa Frágnera: GREEN ARCHITECTURE II. Udržitelné tendence v bydlení a veřejných stavbách.
- Souběžně: BLOCK CITY/ Minulost, přítomnost a budoucnost bytové výstavby.
- Národní technické muzeum: Czech Grand Design 2011.
středa 18. ledna 2012
Joža Uprka
První výstava ze seznamu splněna: Joža Uprka - Evropan slováckého venkova ve Valdštejnské jízdárně Národní galerie. Záplava barev, jiskřícího světla, život na venkově realistickou i idealistickou optikou. Líbily se mi davové scény i studie typických postav, obdivovala jsem vykreslenost umělcovy ruky a schopnost několika tahy vystihnout to podstatné.
V pošmourných dnech lze jen doporučit... a pak do nějaké vinárny na moravské víno! Několikrát jsem se přistihla, že si pod fúsy brmlám nějakú moravskú lidovú... a začala jsem se těšit na červnové hody u babičky.
Než vyrazíte, mrkněte na video na webu ČT. Pěkně vás naladí.
zdroje obrázků: TZ a Radio Praha
V pošmourných dnech lze jen doporučit... a pak do nějaké vinárny na moravské víno! Několikrát jsem se přistihla, že si pod fúsy brmlám nějakú moravskú lidovú... a začala jsem se těšit na červnové hody u babičky.
Než vyrazíte, mrkněte na video na webu ČT. Pěkně vás naladí.
zdroje obrázků: TZ a Radio Praha
neděle 8. ledna 2012
Výstavy, které bychom si tuhle zimu nemuseli nechat ujít
Když je venku šedo, na hory a do jara daleko, máme jen pár možností, jak se zabavit (číst si doma v teple něco hezkého, jít někam na kafe s kamarády, něco hezkého vyrábět, hrát deskovky, koukat na filmy, snažit se udělat zkoušky a zápočty). Výstavy jsou další z nich, trochu víc aktivní, a nabídka stojí za to:
Brno:
Praha:
Brno:
- Moravská galerie - V plném spektru (do 5.2.) - fotografie 1.pol. 20.stol. se sbírek Morgalu
- Moravská galerie - Obrazy mysli, mysl v obrazech (18.3.) - nejen pro psychology a neurology, s bohatým doprovodným programem
- Wannieck Gallery - Česká malba generace nultých let 21.stol. (5.2.) - pokračování oblíbeného seriálu
- Dům umění - Zdeněk Fránek - Útroby architektury (29.1.) - současný architekt a jeho práce a koncepty
Praha:
- NG - Valdštejnská jízdárna - Joža Uprka: Evropan slováckého venkova (22.1.) - nechte se okouzlit realismem a barvami Slovácka
- Uměleckoprůmyslové muzeum - Pražské módní salony 1900-1948 (29.4.) - kde se šilo v té elegantnější polovině minulého století
- Městská knihovna - Václav Radimský (5.2.) - český impresionista, malíř Polabí
neděle 13. listopadu 2011
Smysl umění - kultury
Ne smysl tohohle,
ale tohohle
bych potřebovala vysvětlit.
 |
| Tomáš Medek, Hřebíky, 2002. artlist |
ale tohohle
 | |
| google pictures |
bych potřebovala vysvětlit.
pátek 14. října 2011
pátek 23. září 2011
sobota 6. srpna 2011
Jane Eyre (2011)
Po dlouhé době v kině, poprvé v Oku, notoricky známý příběh, velice zajímavý zážitek.
Tahle adaptace vůbec poprvé vystihla moje představy o místech, kam se Jane dostala, když utekla z Thornfield Hall. Neutěšené, osamělé, rozlehlé, nelítostné pláně vřesovišť v knize Charlotty Brontë přesně vystihují pocity, které Jane musela prožívat - odešla od muže, kterého milovala, protože s ním nemohla být, a tím pro ni skončilo jakékoli spojení s lidmi, se společností. Obrátila se k jediné zbývající hodnotě - k Matce přírodě, schoulila se do její náruče a poprvé za svůj život se odevzdala osudu.
Nezní to moc povzbudivě a ten film vůbec povzbudivý není. Tahle adaptace se totiž zaměřuje na černou stránku známé romantické knihy - na to, co je v knize strašidelného a nejasného, temného a tajemného, na utrpení Jane jako dítěte a na utrpení Jane dospělé, když nemůže být s tím, kdo se k ní tolik hodil.
Poprvé jsem si u tohoto filmu uvědomila, jak obrovské rozdíly mezi Jane a Rochestrem jsou. Skoro dvakrát starší a navíc muž, byl o století starší co do zkušeností - se společností a jejími pravidly, v kontaktu s druhým pohlavím, se světem, který procestoval. Kontrastem k tomu je Jane, která přichází z internátní školy, kromě ředitele nikdy nemluvila s mužem, neviděla nic než dům své tety a svou školu a světem cestovala pouze ve své bohaté fantazii. Musela si vybojovat, aby přežila, a byla díky tomu silná a neústupná. Její nevinnost a čistota, a současně síla, klid, vášeň, inteligence, přímost, unaveného Rochestra samozřejmě okouzlí, ale nebyl by to on, aby ze situace netěžil. Hraje si s Jane, která se neumí bránit, uvědomuje si, že nejedná správně, ale stále v tom pokračuje, až dosáhne svého. Kdo by ho nemiloval :-).
Tahle adaptace shrne rozvíjení jejich vztahu do pár krátkých, ale intenzivních setkání, takže lze jen těžko uvěřit, že tam vzniklo tak silné pouto. Režisér i scénáristka se tedy spolehli na notorickou znalost jejich příběhu a rozhodli se poukázat na jeho jiné rozměry. Ti, kteří si chtějí užít přesný přepis knihy na plátno, můžou shlédnout například adaptaci z r.1983 s Timothy Daltonem a Zelah Clarke v hlavních rolích (je to taková statická konverzačka). Mě osobně se hodně líbila adaptace z roku 2006, s Ruth Wilson a Toby Stephensem, která se právě na rozvíjení vztahu mezi hlavními hrdiny hodně soustředí.
Film lze doporučit také kvůli skvělé scénografii - dechberoucí exteriéry, nádherné interiéry, puntičkářské kostýmy. Plus spousta tmavých scén pouze se svíčkami...
A nenechte se zmást trailerem... podle něj je to velice akční film. Není.
 |
| Zdroj: IMDB |
čtvrtek 23. června 2011
Kulturně - politická
Proč oficiální struktury socialismu a nacionalismu odsoudily moderní umění (založené na snech a fantazii na jedné straně a na abstrakci, tedy nefigurativnosti, na straně druhé)?
Toto umění, pohrávající si s realitou, či ji zcela zavrhující, vyžaduje totiž od diváků aktivní přístup - vstoupení do procesu tvorby díla... a to je známkou třeba samostatného myšlení, usuzování, hodnocení, srovnávání, či dokonce emotivního zapojení, a v neposlední řadě také známkou procesu tvořivosti - věčného hledání.
A to nejsou procesy v těchto režimech vítané.
Toto umění, pohrávající si s realitou, či ji zcela zavrhující, vyžaduje totiž od diváků aktivní přístup - vstoupení do procesu tvorby díla... a to je známkou třeba samostatného myšlení, usuzování, hodnocení, srovnávání, či dokonce emotivního zapojení, a v neposlední řadě také známkou procesu tvořivosti - věčného hledání.
A to nejsou procesy v těchto režimech vítané.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)