"Plant your own garden and decorate your own soul, instead of waiting for someone to bring you flowers.” Veronica A. Shoffstall
Zobrazují se příspěvky se štítkemfílinks. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemfílinks. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 15. dubna 2012

Napsal jsem svý jméno do vlhkýho písku
na břehu moře, jeden tah
A pak jsem tam stál a díval se, jak mizím,
jak zvolna rozpouštím se ve vlnách

Najednou jsem viděl, jak málo je věcí,
na kterých vážně záleží
a že jsem možná jenom nepatrný zrnko písku,
ale nikdy cizinec na pobřeží

Vyšplhal jsem na vrch, na nejvyšší horu
a volal dolů: Tady jsem!
Zdviženýma rukama podpíral jsem nebe
Pod nohama cítil pevnou zem
Kdysi jsem ti křivdil,
když jsem ti vyčítal Tvoje mlčení
Ale teď vím, že jsi stále a my dva vždycky spolu
Ty v oblaku, já v kameni


Traband: Tak to mám rád

středa 5. října 2011

The world is just whooshing by
and I lay here and watch the sky.

sobota 12. března 2011

MY BROTHER MADE MY BIRTHDAY.
To není název filmu, ale fakt.
Dal mi k narozeninám micro hi-fi!
Fakt hustý

neděle 4. července 2010

Syndrom začátku července
Město ztichlo

pátek 26. února 2010

Rozplývám se

Nad obnoveným zážitkem z filmu Amelie z Montmartru.

Dostal se ke mně tak nějak mimochodem, jako náhle splněné nevyslovené přání, možná proto, že nevysloveným přáním byl. Pustila jsem si ho v hodině ke koukání na film dost netradiční, neboť zcela denní, s tím, že se jen potěším několika scénami. Jenže už úvodní zajetá moucha na Montmartru mě přibila k obrazovce a já se následujících několik desítek minut jen střídavě smála a dojímala, nechala se okouzlit vším, co na mě režisér, scénárista a herci nastražili.

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme na Amelii šli do kina, na to, jak i kluci z něj byli nadšení, jak jsme o něm dlouze diskutovali (byli jsme tehdy tak mlaďoučcí:-).

Nevím, čím to je. Asi je to prostě geniální film, nabitý emočně tak, že to málokoho mine. Máte-li šedivé období (a kdo v únoru nemá?), doporučuju. Je to sice třeskutě romantické, ale současně roztomile ujeté, krásně barevné, výtvarně vymazlené, chytré a vykutálené (vždycky mě dostane soused u fotbalu), hudebně famózní a prostě celkově povznášející.

Neviděla jsem ho několik let a asi proto je ten zážitek tak silný... delší přestávky se prostě hodí, člověk toho hodně zapomene a taky trochu dospěje a všimne si pak věcí, kterých si předtím nevšiml.



sobota 5. září 2009

Pokurzovní

Týden po kurzu, o události, setkání a práci není nouze. Do objektivnějšího hodnocení kurzu se zatím moc nechce... užívám si pocit, že se to povedlo, s úsměvem poslouchám od nezasvěcených, jak jim nějaký účastník nadšeně popisoval zážitky. S děckama z OR na sebe na střediskové radě potutelně pokukujem.

A jsou tu i další důvody, proč se cítit fajn a v duchu se usmívat... Ještě, že tak.

Pracujte, jako byste nepotřebovali žádné peníze;

Milujte, jako by vás nikdy nikdo nezranil;
Tančete, jako by se nikdo nedíval;
Zpívejte, jako kdyby nikdo neposlouchal;
Žijte, jako kdyby byl Ráj na Zemi.

neděle 12. července 2009

Tiché dny

Čekání na déšť i slunce,
zalévání rajčat a sklízení bylinek,
prázdný vedlejší pokoj,
oikosení,
prázdninové město,
osamocené filmové večery,
obědy pro dva,
občasné telefonáty z nemocnice,
jazz a blues ...

čtvrtek 25. června 2009

Opájím se...

.... četbou!

Po dlouhých měsících, přesněji od státnic, jsem konečně schopna soustředit se a zpracovat delší, souvislý, náročnější text. Nikoli krátký článek nebo oddechovou beletrii...

A tak se s chutí vrhám na sloupečky sešitého potištěného papíru, které se mi za tu dobu v koutech pokoje vytvořily... Opět prahnu po poznání, rozšiřování obzorů, vzdělání. Jsem snad zralá pro další fázi studia? :-)
Uvidíme po prázdninách.
Teď se poučuji i dojímám nad texty nově nabité kolekce Gymnasionů, hledám v knihách a užívám si krásy psaného slova.

Konečně... má žízeň je probuzena i hasena.

úterý 14. dubna 2009

Co potěší po úžasném víkendu v horách?

Umět říci "ne" mnohonásobně silnějšímu "soupeři". A přitom k němu cítit nekonečný vděk.
Upomínka z knihovny, že rezervovaná kniha je k dispozici.
V antikvariátu Saturnin vydaný roku 1954, Vlastní životopis Agathy Christie a Ecovo O zrcadlech a jiné eseje.
U Vágnera nová červená pentelka, tlustá lihovka, lepidlo v tyčince a hnědé papírové pytlíky.
Na zahradě rozkvetlé růžové tulipány.
Nemuset vařit oběd.

čtvrtek 11. prosince 2008

.....................

Když jsem se dnes ve tři v noci konečně dostala do postele, koukala jsem do tmy a přemýšlela, jestli cítím nějakou úlevu. Odvalení obrovského balvanu se však zatím nekonalo.
Dnes mě čeká ještě jedna důležitá věc a nejsem schopná otevřít knížku a připravit se na ni.

Jediné, co cítím, je únava... taková ta, co svým ledovým klidem prostupuje každou molekulu těla a nedává mu cítit žádné bolesti ani radosti... jsem prostě citově úplně apatická, utlumená, všechno muselo v posledních třech týdnech stranou.
Současně ale cítím, že krize, přicházející jako ozvěna nějakou dobu po nárazu, je blízko. A tak doufám, že vydržím ještě do večera, až doma nikdo nebude, naliju si panáka a dám všemu volný průchod...

Chci tímto poděkovat všem svým blízkým i vzdálenějším, kdo mi v posledním roce, a obzvláště v jednom období na jaře a teď na podzim, stáli věrně po boku a všemi možnými prostředky mě podpořili. Případně za mě hasili nějaký požár... Díky vám to mám za sebou, a co bude dál, to už je jiná kapitola.

pátek 28. listopadu 2008

prostě Albert

Tohle mě dnes po ránu pobavilo... asi se v tom sama trochu vidím...

"My passionate sense of social justice and social responsibility has always contrasted oddly with my pronounced lack of need for direct contact with other human beings and human communities."
Albert Einstein

čtvrtek 20. listopadu 2008

Fascinace.

Přichází obvykle nečekaně.

Náhle nás přinutí se zastavit a podívat se, zaposlouchat se, celými svými smysly, celou duší.

Mráz přeběhne po zádech, dech se zastaví a srdce se prudce rozbuší.
Oči zvlhnou.

Pocity, které se nedají popsat. Jako dar přímo z nebes. Stojíme nehnutě, přesto se pohybujeme... naše duše odletí a zase se vrátí, obohacena o zcela novou zkušenost, o dar krásy světa... Odnášíme si ho s sebou a už nikdy nás neopustí, i když se někdy musí schovat hodně hluboko...

Zvuk, melodie, barva, dálka, výška, světlo, pohled, úsměv, dotek, struktura, vůně, chuť, bolest, materiál, radost...

Čistá radost ze jsoucna.



Michael Kenna - fotografie

čtvrtek 23. října 2008

Just listen...

Někdy se člověk jen diví, jak může píseň vystihnout náladu, situaci... (načež si uvědomí, že skladatelé jsou taky lidi:-). A tak vám k definitivnímu konci léta posílám píseň... včetně slov.

"These Are The Days" by Jamie Cullum


These are the days that I've been missing
Give me the taste give me the joy of summer wine
These are the days that bring new meaning
I feel the stillness of the sun and I feel fine
Sometimes when the nights are closing early
I remember you and I start to smile
Even though now you don't want to know me
I get on by, and I go the extra mile

These are the times of love and meaning
Ice of the heart has melted away and found the light
These are the days of endless dreaming
Troubles of life are floating away like a bird in flight

These are the days
These are the days
These are the days

I've thought you said that love would last forever
Leave and that the tears would end for good
I told you that we get through any weather
Maybe that didn't work out
But we did the best we could

These are the days that I've been missing
Give me the taste give me the joy of summer wine
These are the days that bring new meaning
I feel the stillness of the sun and I feel fine



neděle 12. října 2008

Brzy?



Podzim je, jak má být - ohnivě barevný, lehce vlezlý, kouřově voňavý, mírně zamžený a občas ještě teploučký...

A já cítím, jak na mě doléhá tíha stísněného prostoru betonového vězení města. Chtěla bych se rozletět po širých pláních, ztratit se v hlubokých lesích, rozplynout se v modravých horizontech.
Chybí mi zima, vlhkost, promočené boty, pachy a špína, štiplavý kouř ohně a uslzené oči, vítr pronikající na kůži, ledové potůčky, uchozená únava. Opar, lechtající slunce, rychlý dech při výstupech a pocit vítězství i malosti při dosažení vrcholu.

Kopce mé, ať jste kde jste, uvidíme se?
Brzy?

pondělí 15. září 2008

A co z tebe vlastně bude?

Tak tuhle otázku nesnáším už dlouho. Co by ze mě asi tak mělo být, když studuji další obor a navíc tak nesmírně široký?

Myšlenka, že škola musí připravit na jedno konkrétní zaměstnání, mi přijde trošku zastaralá. V některých profesích je to samozřejmě téměř nezbytné, např. lékaři, právníci. Člověk má na výběr, ale je už dost specializovaný.

Spoustu dalších oborů, především těch humanitních, ale vnímám jako něco, čím se člověk může zabývat celý život a přeskakovat z jednoho do druhého. Jde přece o vzdělanost, rozhled, vysokou úroveň vnímání a hodnocení dění kolem nás.
Byla bych pro, aby každý prošel velmi podrobným kurzem novodobých dějin Evropy a světa. Neboť, národ, který nezná svoji historii, nemá budoucnost. Mám trochu pocit, že to na nás ukazuje... To je ovšem poznámka do diskuze o nové koncepci vzdělání na všech úrovních, především té základní.
Proč se např. v deváté třídě ZŠ neučí práva a povinnosti občana, zákoník práce, sociální zabezpečení? A na střední znovu? Co takhle pomoci orientovat se v základních věcech čerstvým absolventům?

Trošku jsem se do toho zapletla. Původně jsem se totiž chtěla zamyslet nad tím, co ze mě vlastně bude.
Těžko říct.

Stojím na křižovatce a hledám mapu v batohu plném věcí, které jsem nasbírala cestou.

úterý 2. září 2008

Září, září

Léto je pryč, i když některé dny nám ještě dávají zabrat. Déšť nikde, od konví vytahané ruce sahají někdy až ke kolenům...

Spolu s nástupem podzimu, radostných burčákových oslav ničeho a kumulování posledního teplého slunce do starých kostí, se hrozivě plní stránky v diáři. Schránka s emaily zažívá každodenní nápor, všichni se náhle probudili z letního líného tempa a všechno se musí řešit teď hned... A tak nás čeká každou chvilku nějaká rada, nějaká cesta do Prahy či jinam...

Snažím se nasměrovat letní energii, probudivší se náhle na konci srpna, do všech těch "nutných" projektů. Na povrchu je člověk klidný, ale uvnitř to dělá jeden kotrmelec za druhým... je možné, aby se osobnost dospělého tak rychle měnila? Nebo jen vyplouvají na povrch ty stránky, jimž nedal nikdo nikdy naději?

Děkuji za probuzení.

sobota 10. května 2008

Kdo ví

Možná je to tím, že se téměř vůbec nestýkám s dalšími lidmi.
Možná je to tím, že koukám na zvláštní filmy.
Možná je to tím, že poslouchám zvláštní hudbu z těch zvláštních filmů, nebo tím, že má denní četba je stará přes šedesát let.
Možná je to tím, že náš dům je pro mě pevností a naše zahrada malým světem skrytým před ostatními.
Možná je to tím, že venku je teplo a do pokoje mi odpoledne svítí půl metru slunce.
Možná je to tím, že na svátky všichni odjeli z města, a mě při nočních toulkách ulicemi napadají slova písně - ten den, co vítr listí z města svál...

A možná, že na tom okolní děje nic nemění. Třeba i ostatní žijí ve svém vlastním filmu, toulají se svým vlastním městem, proplouvají mezi vlastními davy a váhu pro ně mají věci, kterých si ostatní nikdy nevšimnou

čtvrtek 1. května 2008

Čarodějnice




V noci jsme spálili čarodějnice, tedy i vše nedobré v nás, čeho se chceme zbavit. Symbolizovala ji střapatá postavička z klacíků...
A po ní vzplála na hranici moje kytara. Chtěla bych jí touto cestou vzdát hold, za to, že se mnou vydržela více méně věrně od mých kytarových počátků doteď. Mé objevy, co všechno se z ní dá vyloudit za zvuky, naše společné cestování po koutech této země, mé bolavé prsty, její odlepující se kobylka... na to všechno zůstanou v mé paměti vděčné vzpomínky.
I když ji nahradí nová, ta první je vždy nejdůležitější.


pondělí 21. dubna 2008

Průměr

Je těžké smiřovat se s průměrem, obzvlášť, jsme-li do něj sami zařazeni. Svět kolem nás nám vtlouká do hlavy, že pokud nejsme v něčem výjimeční, neznamenáme NIC. Neposouváme nic nikam, nezlepšujeme žádný obor, nefascinujeme nikoho svým vystavovaným uměním, jsme šeď.
Jak jsem k takovým úvahám dospěla? V dnešním fotografickém semináři. Probírali jsem se fotografickými sériemi, které studenti naší katedry poslali do fotografické soutěže. Moje byla mezi nimi. Učitel procházel jednu po druhé a říkal, co si o nich myslí, především tehdy, byl-li v učebně přítomen autor. S tím, jak se pomalu blížil k mým výtvorům, stoupala mi tepová frekvence tak, že jsem měla obavu z infarktu.

Děsím se veřejného hodnocení svých výtvorů, pravděpodobně proto, že se za ně neumím postavit. Nikdy si nemyslím, že jsou dobré, protože vím, že jsem práci na nich měla věnovat mnohem více energie. A nejde jen o fotografie.

Učiteli naštěstí trval docela dlouho rozbor série, nacházející se v galerii přede mnou, takže jsem hlubokým dýcháním rozehnala infarktovou hrozbu a byla schopna poslouchat, co říká k té mé. "Je to příjemné. Jako hudební laik tak sám vidím hudební motivy. Hezky jste využila hloubky ostrosti, kompozice jsou vyvážené. Vytkl bych technické provedení, zdá se mi, že je tam málo odstínů šedé, ale to už bych rýpal... V další sérii..."

To bylo všechno? Je to "příjemné"? Ano, nestrávila jsem focením a úpravou fotografií moc času, jen jeden den. A nemyslím si, že jsou úžasné.
Jeho konstatování mi však rozsvítilo cosi v hlavě.
Jsem průměrný fotograf a nikdy nebudu vynikající, vzbuzující bouřlivé reakce a dlouhé komentáře (Vždycky jsem si ve své bohaté fantazii představovala kdovíco ze mne jednou nebude. Že budu fotit to a to a třeba i získám zajímavé zakázky). Vzpomněla jsem si na svoji webovou galerii, ve které se dělím o fotky s těmi, kdo je chtějí vidět. No ano, některé akce zachytím lépe, některé ne. Jednou za čas se mi povede fotka, kterou mám chuť zvětšit a zarámovat, protože za to podle mě stojí.
Jsem průměrná, ale mým potřebám to odpovídá, nemám vlastně umělecké ambice, považuji fotografii za ojedinělou možnost optického sdělení mého vnímání světa. Je nejen v mém zájmu udržovat vlastní laťku a posunovat ji výše, stávat se lepším průměrem.

Proč je mi tedy pomyšlení na zařazení mé osoby do průměru tak nepříjemné? Asi opravdu jen ovlivněním okolního světa. Ale tato optika je scestná. Pokud by neexistoval průměr, kde by byl nadprůměr? S podobným jevem se setkáváme v dějinách umění, kde se člověk dozvídá pouze o výjimečných osobnostech daného směru, ale nic o běžných uměleckých tendencích té doby, do těch by pronikl až tehdy, kdy by se zaměřil detailně pouze na jednu epochu. A přitom by tam nalezl obrovské množství kvalitních děl, jenže nepřinášejících nic, co předznamenává následující vývojové tendence v umění, nevynikající, tedy by to byla díla průměrná.

Chvalme průměr, který udržuje nastavené hodnoty a tvoří odrazný můstek pro nadprůměrné výkony.

středa 9. dubna 2008

Srdeční záležitost

Jsem esteticky závislá. Nebo závisle estetická? Případně estét-závislák...
Jeden z mnoha příznaků mé nemoci je potřeba fotografovat. Někdo potřebuje psát, někdo malovat, někdo zpívat, nebo běhat, jíst, mlátit ostatní. Cokoli, bez čeho se prostě neobejdete.
Já potřebuju fotit (kromě mnoha dalších věcí, udržujících mě naživu a relativně šťastnou).

Ovšem není fotit jako fotit. V dnešní době digitalizace téměř všeho je chození s klasickým fotoaparátem (rozuměj na kinofilm) téměř podivínskou záležitostí. A co teprve procházka s Flexaretem! Dvouoká zrcadlovka na svitkový film s políčkem negativu o velikosti 6x6 cm je mým ochraňovaným miláčkem, na kterého teď nemám vůbec čas, případně peníze. Ale pořád si říkám, až udělám tohle, až budou prázdniny... Fotografie z těchto filmů nemám vyvolané několik let zpět.

Ale tyhle prázdniny už určitě! Na začátku července mě najdete pouze v podzemí, v naší fotokomoře. V červeném světle budu míchat prapodivné chemikálie a znovu se nechám fascinovat tím zázrakem, když na bílém papíře začnou pomalu vystupovat stíny lidí, budov, krajin... Zatímco ostatní budou snědí a z jejich kožních pórů ucítíte kokosový odér mléka po opalování, já budu načichlá vývojkou a mé prsty budou na koncích rozmokvané.

To bude božííí.