pondělí 29. prosince 2008
neděle 28. prosince 2008
středa 17. prosince 2008
Předvánoční úklid
Nebojte, nehodlám popisovat, jak myju okna a drhnu parkety...
Úklid se týká zmatku ve všech těch nafocených naušničkách, které občas uploadnu do galerie.
Uvědomila jsem si, že se mi samy od sebe pěkně dělí do čtyř "kolekcí":-)
Úklid se týká zmatku ve všech těch nafocených naušničkách, které občas uploadnu do galerie.
Uvědomila jsem si, že se mi samy od sebe pěkně dělí do čtyř "kolekcí":-)
- ind.U.S.try : moje záliba v rozkládání strojků, v dětství hrubě potlačovaná (zkuste šroubovákem rozmontovat barbínu), má konečně zelenou. Člověk by nevěřil, co krásných věcí se najde ve starém elektroměru z klubovny, nebo ve vyřazeném HD...
- na.Ture : kromě toho, že tentokrát jsou objektem znásilnění přírodní objekty, je zajímavé to, že jsou často z nějakého zajímavého nebo vzdáleného místa.
- Poe.try : všechny možné materiály a nalezenosti s kouskem poezie někde uvnitř...
- Colo.U.re : nejnovější kolekce a nejtradičnější kousky. Otevřeli nám tu obchod s korálkama...
pátek 12. prosince 2008
Něco do uší
Hrozně moc jsem se těšila, až budu mít chvilku času nafotit nejžhavější novinky v naušnicové kolekci ind.U.S.try.
Tak tady je máte.
Tak tady je máte.
čtvrtek 11. prosince 2008
.....................
Když jsem se dnes ve tři v noci konečně dostala do postele, koukala jsem do tmy a přemýšlela, jestli cítím nějakou úlevu. Odvalení obrovského balvanu se však zatím nekonalo.
Dnes mě čeká ještě jedna důležitá věc a nejsem schopná otevřít knížku a připravit se na ni.
Jediné, co cítím, je únava... taková ta, co svým ledovým klidem prostupuje každou molekulu těla a nedává mu cítit žádné bolesti ani radosti... jsem prostě citově úplně apatická, utlumená, všechno muselo v posledních třech týdnech stranou.
Současně ale cítím, že krize, přicházející jako ozvěna nějakou dobu po nárazu, je blízko. A tak doufám, že vydržím ještě do večera, až doma nikdo nebude, naliju si panáka a dám všemu volný průchod...
Chci tímto poděkovat všem svým blízkým i vzdálenějším, kdo mi v posledním roce, a obzvláště v jednom období na jaře a teď na podzim, stáli věrně po boku a všemi možnými prostředky mě podpořili. Případně za mě hasili nějaký požár... Díky vám to mám za sebou, a co bude dál, to už je jiná kapitola.
Dnes mě čeká ještě jedna důležitá věc a nejsem schopná otevřít knížku a připravit se na ni.
Jediné, co cítím, je únava... taková ta, co svým ledovým klidem prostupuje každou molekulu těla a nedává mu cítit žádné bolesti ani radosti... jsem prostě citově úplně apatická, utlumená, všechno muselo v posledních třech týdnech stranou.
Současně ale cítím, že krize, přicházející jako ozvěna nějakou dobu po nárazu, je blízko. A tak doufám, že vydržím ještě do večera, až doma nikdo nebude, naliju si panáka a dám všemu volný průchod...
Chci tímto poděkovat všem svým blízkým i vzdálenějším, kdo mi v posledním roce, a obzvláště v jednom období na jaře a teď na podzim, stáli věrně po boku a všemi možnými prostředky mě podpořili. Případně za mě hasili nějaký požár... Díky vám to mám za sebou, a co bude dál, to už je jiná kapitola.
středa 3. prosince 2008
Průvodce Roger Scruton
Ano, už jsem ho dvakrát rozsáhle citovala. Čím více se do něj nořím, tím více chápu význam této knihy a nadávám si, že jsem si ji nepřečetla hned v prváku, když nám ji doporučili - a od té doby ještě několikrát.
A tak jsem se rozhodla ji tímto doporučit těm, které zajímá současná, moderní, postmoderní, populární kultura, chápaná v tom nejširším slova smyslu.
Průvodce inteligentního člověka po moderní kultuře v jednotlivých kapitolách seznamuje čtenáře s tím, jak se od počátku modernistických tendencí ve všech oblastech umění měnil význam, chápání, vnímání, společenská funkce tohoto. A dělá to velice prospěšným způsobem, protože se neomezuje na pouhé konstatování v rámci jednoho, konkrétně kunsthistorického oboru, ale je si vědom těch nejširších souvislostí. Industrializace společnosti, ztráta náboženství, změna poměru dělnictva a střední třídy, opouštění venkova a růst měst, ztráta vztahu k půdě. Přechod umění z úlohy paralelního únikového světa k úloze zboží. Úloha umělecké byrokracie, udržující nevědomé v nevědomí a vědomé v opovržení.
Mohla bych citovat celé stránky. Vřele, vřele doporučuju. Hned na začátku se dozvíte hlavní rozdíly ve vnímání kultury - a můžete se rozhodnout. Líbí se vám více tento názor: "...kultura formuje jazyk, umění, náboženství a dějiny a zanechává svůj otisk i na těch nejnepatrnějších událostech. Žádný člen společnosti, jakkoli špatně vzdělaný, není bez kultury, neboť kultura a příslušnost k jistému společenství jsou jedno a totéž."
Nebo byste se přiklonili k tomuto názoru: "Kulturu nemá každý, neboť ne každý má dostatek volného času, zaujetí a schopností, aby se naučil vše potřebné. Tedy kultura je majetkem vzdělané elity, duchovní výdobytek, vyžadující inteligenci a studium."
Já za sebe, oproti svým dřívějším názorům, se začínám vzhledem k bezprostředním zkušenostem přiklánět k názoru druhému. Asi se tím takhle na první pohled řadím k těm, co tomu rozumí, což bych nerada ... problém je mnohem složitější. Podívejme se kolem sebe s otevřenýma očima, čtěme a vzdělávejme se. A diskutujme.
Scruton, Roger. Průvodce inteligentního člověka po moderní kultuře. Praha : Academia, 2002. Na konci je pěkný seznam další doporučené literatury:-)
A tak jsem se rozhodla ji tímto doporučit těm, které zajímá současná, moderní, postmoderní, populární kultura, chápaná v tom nejširším slova smyslu.
Průvodce inteligentního člověka po moderní kultuře v jednotlivých kapitolách seznamuje čtenáře s tím, jak se od počátku modernistických tendencí ve všech oblastech umění měnil význam, chápání, vnímání, společenská funkce tohoto. A dělá to velice prospěšným způsobem, protože se neomezuje na pouhé konstatování v rámci jednoho, konkrétně kunsthistorického oboru, ale je si vědom těch nejširších souvislostí. Industrializace společnosti, ztráta náboženství, změna poměru dělnictva a střední třídy, opouštění venkova a růst měst, ztráta vztahu k půdě. Přechod umění z úlohy paralelního únikového světa k úloze zboží. Úloha umělecké byrokracie, udržující nevědomé v nevědomí a vědomé v opovržení.
Mohla bych citovat celé stránky. Vřele, vřele doporučuju. Hned na začátku se dozvíte hlavní rozdíly ve vnímání kultury - a můžete se rozhodnout. Líbí se vám více tento názor: "...kultura formuje jazyk, umění, náboženství a dějiny a zanechává svůj otisk i na těch nejnepatrnějších událostech. Žádný člen společnosti, jakkoli špatně vzdělaný, není bez kultury, neboť kultura a příslušnost k jistému společenství jsou jedno a totéž."
Nebo byste se přiklonili k tomuto názoru: "Kulturu nemá každý, neboť ne každý má dostatek volného času, zaujetí a schopností, aby se naučil vše potřebné. Tedy kultura je majetkem vzdělané elity, duchovní výdobytek, vyžadující inteligenci a studium."
Já za sebe, oproti svým dřívějším názorům, se začínám vzhledem k bezprostředním zkušenostem přiklánět k názoru druhému. Asi se tím takhle na první pohled řadím k těm, co tomu rozumí, což bych nerada ... problém je mnohem složitější. Podívejme se kolem sebe s otevřenýma očima, čtěme a vzdělávejme se. A diskutujme.
Scruton, Roger. Průvodce inteligentního člověka po moderní kultuře. Praha : Academia, 2002. Na konci je pěkný seznam další doporučené literatury:-)
Jenom dnešní četba...
A zase Scruton. Ten chlap má fakt podnětné myšlenky. Včera jsme se s Kecu při našem bleskovém "filosofickém" rozhovoru zadumaly nad tímto odstavcem:
Scruton, Roger. Průvodce inteligentního člověka po moderní kultuře. Praha : Academia, 2002. S. 116-117.
"Když víra není daností, nýbrž pochybným přežitkem nebo těžce vydobytým osobním úspěchem, pak se potřeba náboženství zhmotní v jeho nových podobách, z nichž některé se ke svému náboženskému základu otevřeně přiznávají, třeba jako výbuchy New Age, které nakrátko zachvátily mladé, jiné tento základ jednoznačně popírají, jako nyní vyhaslé, nebo alespoň spící sopky fašismu a komunismu. Každá z těchto podob však představuje vzedmutí kolektivního niterného pocitu, že je třeba najít cosi, co by zaplavilo trpící duši novým citem a utopilo smutek z osamění. Charakteristickým znakem těchto náhražkových náboženství je rys, který odsuzovali všichni modernisté, a sice sentimentálnost. Sentimentálností míním touhu po slávě hrdinské nebo jinak proměňující vášně, avšak bez toho, že bychom ji skutečně museli prožít. Pokusíme-li se zachytit ji uměleckou formou, dopadneme stejně jako komunistické a fašistické společnosti: toto zpodobení zůstane na úrovni kýče, jakým byl socialistický realismus nebo norimberské demonstrace. Kýč je dle mého názoru náboženským fenoménem, pokusem o zamaskování ztráty víry tím, že se svět zaplní napodobeninami emocí, mravnosti a estetických hodnot."
Scruton, Roger. Průvodce inteligentního člověka po moderní kultuře. Praha : Academia, 2002. S. 116-117.
úterý 2. prosince 2008
mjůzyk v těžkých dobách
Překvapivě mi zvedla náladu, po dlouhé době, co jsem ji neposlouchala - Regina Spector. Kousek textu písně On The Radio:
This is how it works
You‘re young until you're not
You love until you don't
You try until you can't
You laugh until you cry
You cry until you laugh
And everyone must breathe
Until their dying breath
No, this is how it works
You peer inside yourself
You take the things you like
And try to love the things you took
And then you take that love you made
And stick it into some
Someone else's heart
Pumping someone else's blood
And walking arm in arm
You hope it don't get harmed
But even if it does
You'll just do it all again
pátek 28. listopadu 2008
prostě Albert
Tohle mě dnes po ránu pobavilo... asi se v tom sama trochu vidím...
"My passionate sense of social justice and social responsibility has always contrasted oddly with my pronounced lack of need for direct contact with other human beings and human communities."
"My passionate sense of social justice and social responsibility has always contrasted oddly with my pronounced lack of need for direct contact with other human beings and human communities."
Albert Einstein
středa 26. listopadu 2008
Jenom dnešní četba...
„Víme, že jsme zvířata, že jsme součástí řádu přírody, jsme svázáni zákony, které nás poutají k přírodním silám, jež vládnou celému světu. Jsme přesvědčeni, že bohové jsou náš výmysl a že smrt je přesně tím, čím se zdá být. Náš svět byl zbaven kouzla a naše iluze byly zničeny. Přesto však nedokážeme žít tak, jako by toto byla celá pravda o našem životě. I moderní člověk je přinucen k tomu, aby chválil a obviňoval, miloval a nenáviděl, odměňoval a trestal. I moderní člověk – a zvláště pak moderní člověk – si uvědomuje své „já“, středobod svého bytí. A i moderní člověk se snaží spojit s ostatními „já“ kolem sebe. Proto vnímáme ostatní, jako by byli svobodnými bytostmi, jimž „já“ nebo duše dává život a jež čeká osud, přesahující tento svět. Když však tuto představu opustíme, promění se mezilidské vztahy v mechanickou parodii sebe sama, svět bude zbaven lásky, povinnosti a touhy a zbude pouhé tělo (dříve jeviště duše), přepínající kanály své soukromé televize. Moderní věda dodala povahu „jako by“ i lidské svobodě, nikdy by se jí však nemohlo podařit přimět nás žít bez bez víry ve svobodu.“
Scruton, Roger. Průvodce inteligentního člověka po moderní kultuře. Praha : Academia, 2002. S. 101.
úterý 25. listopadu 2008
Paralely
Nedá mi to jinak... Je neuvěřitelné, jak byla situace ve společnosti, kultuře, sportu před 80 lety podobná té dnešní. Člověk se stále učí, i to, že doba moderní je doba moderní a že to, co funguje teď, dost často vzniklo už tehdy:-).
Následující výstřižek je z časopisu Linie, který vycházel v Českých Budějovicích v 30.letech minulého století. Autorem dlouhého, zajímavého a čtivého článku Hledá se smysl umění je k.f. (Karel Fleischmann), únor roku 1933.
Následující výstřižek je z časopisu Linie, který vycházel v Českých Budějovicích v 30.letech minulého století. Autorem dlouhého, zajímavého a čtivého článku Hledá se smysl umění je k.f. (Karel Fleischmann), únor roku 1933.
pondělí 24. listopadu 2008
Gogo je zpět! Tentokrát politicky...
Možná si pamatujete na Goga. Navštívil nás párkrát na jaře a obveselil svým uměním karikatury.
Dnes přidávám další příspěvek - vzhledem k blížícímu se Adventu na křesťanské téma:-)
Jenom připomínám, že rok vzniku je 1936, více zde.
Další příspěvky najdete ve složce historický zážitek.
Dnes přidávám další příspěvek - vzhledem k blížícímu se Adventu na křesťanské téma:-)
Jenom připomínám, že rok vzniku je 1936, více zde.
Další příspěvky najdete ve složce historický zážitek.
čtvrtek 20. listopadu 2008
Fascinace.
Přichází obvykle nečekaně.
Náhle nás přinutí se zastavit a podívat se, zaposlouchat se, celými svými smysly, celou duší.
Mráz přeběhne po zádech, dech se zastaví a srdce se prudce rozbuší.
Oči zvlhnou.
Pocity, které se nedají popsat. Jako dar přímo z nebes. Stojíme nehnutě, přesto se pohybujeme... naše duše odletí a zase se vrátí, obohacena o zcela novou zkušenost, o dar krásy světa... Odnášíme si ho s sebou a už nikdy nás neopustí, i když se někdy musí schovat hodně hluboko...
Zvuk, melodie, barva, dálka, výška, světlo, pohled, úsměv, dotek, struktura, vůně, chuť, bolest, materiál, radost...
Čistá radost ze jsoucna.
Michael Kenna - fotografie
Náhle nás přinutí se zastavit a podívat se, zaposlouchat se, celými svými smysly, celou duší.
Mráz přeběhne po zádech, dech se zastaví a srdce se prudce rozbuší.
Oči zvlhnou.
Pocity, které se nedají popsat. Jako dar přímo z nebes. Stojíme nehnutě, přesto se pohybujeme... naše duše odletí a zase se vrátí, obohacena o zcela novou zkušenost, o dar krásy světa... Odnášíme si ho s sebou a už nikdy nás neopustí, i když se někdy musí schovat hodně hluboko...
Zvuk, melodie, barva, dálka, výška, světlo, pohled, úsměv, dotek, struktura, vůně, chuť, bolest, materiál, radost...
Čistá radost ze jsoucna.
Michael Kenna - fotografie
středa 19. listopadu 2008
Rychlebky
Po velmi, velmi dlouhé době se mi splnilo, co jsem si přála - puťák na horách. Byly to "jen" moravské Rychlebské, bylo to "jen" na tři dny, a bylo to "až" v polovině listopadu, ale rozhodně to stálo za to.
Sešla se nás příjemně veliká skupina dvou kluků a tří holek, takže i při chůzi jsme se skoro všichni slyšeli:-) Putovali jsme od Javorníka do Ostružné, nejčastěji přímo po hřebeni.
Opuštěná hranice, horské travnaté louky mezi stromy, sluníčko i mlha, kamenitá cestička mezi borůvčím akorát na jednu nohu, dokopce a skopce, vítr na zpocené kůži. Spadané listí, hučící vichr, lesní ticho, kapky bušící do kapuce, rachot šutrů a večerní četba Saturnina...
A jako vždy, člověk by tam zůstal ještě pár dalších dní... třeba prošel přes Jeseníky až do Orliček...
fotky zde
Vaškovy fotky zde
A lepší literární líčení a naše inspirace zde.
Sešla se nás příjemně veliká skupina dvou kluků a tří holek, takže i při chůzi jsme se skoro všichni slyšeli:-) Putovali jsme od Javorníka do Ostružné, nejčastěji přímo po hřebeni.
Opuštěná hranice, horské travnaté louky mezi stromy, sluníčko i mlha, kamenitá cestička mezi borůvčím akorát na jednu nohu, dokopce a skopce, vítr na zpocené kůži. Spadané listí, hučící vichr, lesní ticho, kapky bušící do kapuce, rachot šutrů a večerní četba Saturnina...
A jako vždy, člověk by tam zůstal ještě pár dalších dní... třeba prošel přes Jeseníky až do Orliček...
fotky zde
Vaškovy fotky zde
A lepší literární líčení a naše inspirace zde.
úterý 11. listopadu 2008
Zdrhací choutky
Někdy stačí tak málo...
... venku svítí slunko, a člověk má chuť se sbalit a vyrazit... Všem, kteří mají podobné choutky, posílám video, které jejich utrpení asi ještě trochu zvětší...:-). Takže se omlouvám, užijte si to.
Já se teď dvakrát víc těším na víkend...
... venku svítí slunko, a člověk má chuť se sbalit a vyrazit... Všem, kteří mají podobné choutky, posílám video, které jejich utrpení asi ještě trochu zvětší...:-). Takže se omlouvám, užijte si to.
Já se teď dvakrát víc těším na víkend...
neděle 9. listopadu 2008
Dívka v červeném svetru
Proč sem vkládám tohle video, pochopí jen ti, kteří četli knížku Naivní.Super.
A pokud se nechytnou, prozradím - hlavnímu hrdinovi této knížky (se kterou jsem například pracovala v alternativním duchovním programu na Oikose) se líbí jedna dívka, se kterou se setká díky tomu, že hlídá syna jedněch sousedů... no je to trochu na delší vysvětlovaní. Každopádně, připodobní dívku k Alanis v červeném svetru...
A protože si občas nemůžu v těchhle věcech pomoct, našla jsem klip, na který jsem si díky Erlendu Loe vzpomněla.
A teď se můžete mrknout i vy.
A pokud se nechytnou, prozradím - hlavnímu hrdinovi této knížky (se kterou jsem například pracovala v alternativním duchovním programu na Oikose) se líbí jedna dívka, se kterou se setká díky tomu, že hlídá syna jedněch sousedů... no je to trochu na delší vysvětlovaní. Každopádně, připodobní dívku k Alanis v červeném svetru...
A protože si občas nemůžu v těchhle věcech pomoct, našla jsem klip, na který jsem si díky Erlendu Loe vzpomněla.
A teď se můžete mrknout i vy.
sobota 8. listopadu 2008
Vyhledávání kaváren - v Praze
Vracím se obloukem k tématu kaváren.
Náhodou jsem narazila na stránku, která by mohla být tím, co občas potřebujeme - najít kafe v Praze, někde na konkrétním místě, nebo podle zadaných parametrů.
Tak se mrkněte na kafevemeste.
Náhodou jsem narazila na stránku, která by mohla být tím, co občas potřebujeme - najít kafe v Praze, někde na konkrétním místě, nebo podle zadaných parametrů.
Tak se mrkněte na kafevemeste.
středa 29. října 2008
Křtiny
Naposledy jsem byla v Křtinách dávno. Tak dávno, že mi bylo jedno, že tam je vůbec nějaký kostel, natož abych se zajímala, o jaký kostel jde...
A tak jsme v úterý po obědě využily příležitosti, a vyběhly z místní školy na průzkum do terénu. Cílem bylo pro většinu výpravy kafe, ale vzaly jsme to i přes ten kostel.
Teoreticky jsem se na návštěvu vůbec nepřipravila, i když dnes už vím, že je chrám Jména Panny Marie jedním z nejvýznamnějších poutních míst u nás a navíc je to nesmírně cenná stavba projektovaná Janem Blažejem Santinim.
Bylo mi líto, že nejsem schopná říct o chrámu nic zajímavého - vyčíst ze samotného prostoru se daly jen základní charakteristiky barokních staveb. Zajímavým prvkem je to, že půdorys je centrální, hlavním motivem je rovnoramenný kříž, vepsaný do kružnice, kterou vyplňují přidané apsidy. Výsledkem je mohutný centrální prostor, doplněný bočními propojenými prostory, kterými je možno plynule proplouvat... Celá stavba je prosvětlena důmyslně umístěnými okny, díky kterým se prostor směrem vzhůru odlehčuje a pohled končí svoji cestu v nejvyšší kupoli.
Pamatuju si doby, kdy jsem barok nenáviděla. Připadal mi pompézní, přeplácaný, křečovitý. Tehdy jsem milovala gotiku:-). Dnes se dívám na každý sloh do konce 19.století skoro stejně.
A u barokních staveb je obzvlášť fascinující sledovat ty souvislosti - ať už politické pozadí, nebo propojenost projektu s krajinou, která jej obklopuje. Ke kostelům, poutním místům či klášterům a zámkům téměř vždy patří nějaké další stavby, nehledě na úpravy terénu, příjezdové cesty, zahrady, parky. V závislosti na kvalitě projektu a míře realizovanosti pak můžeme jen zírat na tak zajímavá a komplexní řešení...
Pro ty, kdo nemají rádi baroko z podobných důvodů, jako já kdysi, mám jednu radu: Odmyslete si v interiéru pozlacené ozdůbky a prdelaté andělíčky a soustřeďte se na
prostor a světlo.
To je totiž esencí baroka - pravoúhlé prostory kombinované s konkávně zprohýbanými a oválnými, dynamicky tvarovaný půdorys, způsob osvětlení a měkká modelace světlem všech těch zprohýbaných stěn...
Třeba rádi zapomenete na funkcionalismus paneláků a necháte se unést poezií tvarů...
A tak jsme v úterý po obědě využily příležitosti, a vyběhly z místní školy na průzkum do terénu. Cílem bylo pro většinu výpravy kafe, ale vzaly jsme to i přes ten kostel.
Teoreticky jsem se na návštěvu vůbec nepřipravila, i když dnes už vím, že je chrám Jména Panny Marie jedním z nejvýznamnějších poutních míst u nás a navíc je to nesmírně cenná stavba projektovaná Janem Blažejem Santinim.
Bylo mi líto, že nejsem schopná říct o chrámu nic zajímavého - vyčíst ze samotného prostoru se daly jen základní charakteristiky barokních staveb. Zajímavým prvkem je to, že půdorys je centrální, hlavním motivem je rovnoramenný kříž, vepsaný do kružnice, kterou vyplňují přidané apsidy. Výsledkem je mohutný centrální prostor, doplněný bočními propojenými prostory, kterými je možno plynule proplouvat... Celá stavba je prosvětlena důmyslně umístěnými okny, díky kterým se prostor směrem vzhůru odlehčuje a pohled končí svoji cestu v nejvyšší kupoli.
Pamatuju si doby, kdy jsem barok nenáviděla. Připadal mi pompézní, přeplácaný, křečovitý. Tehdy jsem milovala gotiku:-). Dnes se dívám na každý sloh do konce 19.století skoro stejně.
A u barokních staveb je obzvlášť fascinující sledovat ty souvislosti - ať už politické pozadí, nebo propojenost projektu s krajinou, která jej obklopuje. Ke kostelům, poutním místům či klášterům a zámkům téměř vždy patří nějaké další stavby, nehledě na úpravy terénu, příjezdové cesty, zahrady, parky. V závislosti na kvalitě projektu a míře realizovanosti pak můžeme jen zírat na tak zajímavá a komplexní řešení...
Pro ty, kdo nemají rádi baroko z podobných důvodů, jako já kdysi, mám jednu radu: Odmyslete si v interiéru pozlacené ozdůbky a prdelaté andělíčky a soustřeďte se na
prostor a světlo.
To je totiž esencí baroka - pravoúhlé prostory kombinované s konkávně zprohýbanými a oválnými, dynamicky tvarovaný půdorys, způsob osvětlení a měkká modelace světlem všech těch zprohýbaných stěn...
Třeba rádi zapomenete na funkcionalismus paneláků a necháte se unést poezií tvarů...
neděle 26. října 2008
Ří.Jen
Tichý nedělní večer.
Výřezem okna hledíš do pokoje. Měkce žluté světlo lampy ozařuje stůl pokrytý papíry a otevřenými knihami. Z konvice stoupají chuchvalce voňavé páry. V pozadí obrys křesla s hromádkou šatů a na prádelníku u stěny hoří svíčka mezi sklenicemi s kamením. Otevřené dveře dávají tušit tmavý prostor bytu.
Máš pocit, že přes studené skleněné tabule slyšíš tikot hodin posunutých na zimní čas.
čtvrtek 23. října 2008
Až...
Pamatujete si ještě na dobu, kdy jsme říkali : "Až budu velká/ý, budu (mít)..."?
Je jedno, zda to byl plán týkající se vlastnění věcí, budoucí profese, domácích zvířat či podobně. Časem se naše přání měnila, revidovala. Něco jsme zavrhli jako ptákovinu, něco v naší duši zůstává dosud...
A taky se v průběhu let měnil začátek věty: "Až dodělám školu...", "Až se přestěhuju od našich...", "Až budu mít děti...".
Pro mě je po dlouhé roky zaklínadlem úvod "Až budu mít peníze". Nesnáším tento problém z hloubi duše, a přece se ho nemůžu zbavit. A tak si spřádám sny o tom, co všechno budu dělat, až na to budu mít...
Např., hodlám se obklopovat stohy knih a časopisů. Momentálně na mém top listu periodik, které bych si ještě dnes objednala, jen na to mít, jsou:
Respekt, A2, Era 21, Blok, Art&Antiques, Architekt, Literární noviny, Gymnasion, Ateliér, Apetit, Dějiny a současnost, The NYTimes, The Guardian, National Geographic.
Možná jsem na něco zapomněla... ale i tak je to dlouhatánský seznam, nehledě na kila papíru, které bych musela někde skladovat :-).
Ale co...
Až budu mít vlastní byt...
Je jedno, zda to byl plán týkající se vlastnění věcí, budoucí profese, domácích zvířat či podobně. Časem se naše přání měnila, revidovala. Něco jsme zavrhli jako ptákovinu, něco v naší duši zůstává dosud...
A taky se v průběhu let měnil začátek věty: "Až dodělám školu...", "Až se přestěhuju od našich...", "Až budu mít děti...".
Pro mě je po dlouhé roky zaklínadlem úvod "Až budu mít peníze". Nesnáším tento problém z hloubi duše, a přece se ho nemůžu zbavit. A tak si spřádám sny o tom, co všechno budu dělat, až na to budu mít...
Např., hodlám se obklopovat stohy knih a časopisů. Momentálně na mém top listu periodik, které bych si ještě dnes objednala, jen na to mít, jsou:
Respekt, A2, Era 21, Blok, Art&Antiques, Architekt, Literární noviny, Gymnasion, Ateliér, Apetit, Dějiny a současnost, The NYTimes, The Guardian, National Geographic.
Možná jsem na něco zapomněla... ale i tak je to dlouhatánský seznam, nehledě na kila papíru, které bych musela někde skladovat :-).
Ale co...
Až budu mít vlastní byt...
Just listen...
Někdy se člověk jen diví, jak může píseň vystihnout náladu, situaci... (načež si uvědomí, že skladatelé jsou taky lidi:-). A tak vám k definitivnímu konci léta posílám píseň... včetně slov.
"These Are The Days" by Jamie Cullum
These are the days that I've been missing
Give me the taste give me the joy of summer wine
These are the days that bring new meaning
I feel the stillness of the sun and I feel fine
Sometimes when the nights are closing early
I remember you and I start to smile
Even though now you don't want to know me
I get on by, and I go the extra mile
These are the times of love and meaning
Ice of the heart has melted away and found the light
These are the days of endless dreaming
Troubles of life are floating away like a bird in flight
These are the days
These are the days
These are the days
I've thought you said that love would last forever
Leave and that the tears would end for good
I told you that we get through any weather
Maybe that didn't work out
But we did the best we could
These are the days that I've been missing
Give me the taste give me the joy of summer wine
These are the days that bring new meaning
I feel the stillness of the sun and I feel fine
pondělí 20. října 2008
K oblíbeným kavárnám
Byl mi doporučen jeden podnik, který není vlastně kavárna, ale návštěva by mohla být zážitkem kladného druhu. Nedaleko od pivovaru na Mendláku, v té ulici, co vede do Pisárek, je na pravé straně podnik, který by se dal nazvat "jogurtovým barem". Dají se tam prý koupit různé druhy jogurtů, nechat si umíchat z jogurtu a čerstvého ovoce koktejl, lahodně se nasnídat, posvačit...
A tak čekám, až bude příležitost tam zajít. Škoda, že je to tak trochu mimo dění... ale od domu to mám vlastně kousek.
Více info zde.
Mno a co se týče těch kaváren, měla Kec. nápad vytvořit jakési interaktivní stránky s recenzemi kaváren odkudkoliv... Tak jsem zvědavá, jak to dopadne. Byl by to rozhodně zajímavý projekt. Zatím můžete přidávat své názory pod starší článeček. ---menší diskuze tam již probíhá.
A tak čekám, až bude příležitost tam zajít. Škoda, že je to tak trochu mimo dění... ale od domu to mám vlastně kousek.
Více info zde.
Mno a co se týče těch kaváren, měla Kec. nápad vytvořit jakési interaktivní stránky s recenzemi kaváren odkudkoliv... Tak jsem zvědavá, jak to dopadne. Byl by to rozhodně zajímavý projekt. Zatím můžete přidávat své názory pod starší článeček. ---menší diskuze tam již probíhá.
neděle 12. října 2008
Brzy?
Podzim je, jak má být - ohnivě barevný, lehce vlezlý, kouřově voňavý, mírně zamžený a občas ještě teploučký...
A já cítím, jak na mě doléhá tíha stísněného prostoru betonového vězení města. Chtěla bych se rozletět po širých pláních, ztratit se v hlubokých lesích, rozplynout se v modravých horizontech.
Chybí mi zima, vlhkost, promočené boty, pachy a špína, štiplavý kouř ohně a uslzené oči, vítr pronikající na kůži, ledové potůčky, uchozená únava. Opar, lechtající slunce, rychlý dech při výstupech a pocit vítězství i malosti při dosažení vrcholu.
Kopce mé, ať jste kde jste, uvidíme se?
Brzy?
úterý 30. září 2008
úterý 23. září 2008
Podzimní
U příležitosti podzimní rovnodennosti
Mnojo, už je to tady. Minulý týden nás dostatečně přesvědčil, že se blíží zima. Dnes je po dlouhé době hezky, rozhodně tepleji než včera a svítí sluníčko. Skvělá příležitost pro dokumentaci toho, co ještě kvete, jak se můžete přesvědčit v pravém sloupci.
Je čas jablek... nám se letos obzvláště urodilo. Staré jabloně plodí sice malá, tvrdá a občas dost prožraná jablíčka, ale o to víc jsou sladká a voňavá. Kam se hrabou nahoněné goldny.
Přeju všem ještě nějaké krásné voňavé dny venku.
Mnojo, už je to tady. Minulý týden nás dostatečně přesvědčil, že se blíží zima. Dnes je po dlouhé době hezky, rozhodně tepleji než včera a svítí sluníčko. Skvělá příležitost pro dokumentaci toho, co ještě kvete, jak se můžete přesvědčit v pravém sloupci.
Je čas jablek... nám se letos obzvláště urodilo. Staré jabloně plodí sice malá, tvrdá a občas dost prožraná jablíčka, ale o to víc jsou sladká a voňavá. Kam se hrabou nahoněné goldny.
Přeju všem ještě nějaké krásné voňavé dny venku.
pondělí 22. září 2008
Let´s listen some music!
Objevila jsem ho poměrně nedávno. Jednou za čas projdu své dlouhé seznamy hudby, kterou bych si jednou chtěla poslechnout, a podaří se mi něco "sehnat" (chápete, co tím myslím:-). Pamatuju si, že záznam o něm jsem udělala při poslechu nějakého jazzového pořadu na Vltavě. Asi se mi to fakt líbilo.
No a teď si ho hrozně užívám.
Jmenuje se Jamie Cullum, je to Brit a hraje především na piáno (znáte ty nadané jazzmany, vždycky toho ovládají víc). Samozřejmě zpívá a já pořád dumám, kde takovej floutek mladej (narozen 1979) vzal takový hlas... zralý, hluboký a trošku nakřáplý, tak akorát, jak to máme my rády...
Jeho jazz bych označila téměř za pop-jazz:-) ovšem bez pejorativního nádechu! Melodie chytlavé i náročnější, aranže od tradičních po mix s dalšími styly. Chytré texty. Příjemná sóla. Myslím, že bych ho doporučila i svým "ne-zrovna-jazz-milujícím" přátelům.
Takže sem dávám video s jednou z mých oblíbených písní. Taky to má příjemný klip. Užijte si ten nástup bicích a basy!
Tůdumtumtum, tudududududum...
Prostě klasika:-)
http://www.myspace.com/jamiecullum
No a teď si ho hrozně užívám.
Jmenuje se Jamie Cullum, je to Brit a hraje především na piáno (znáte ty nadané jazzmany, vždycky toho ovládají víc). Samozřejmě zpívá a já pořád dumám, kde takovej floutek mladej (narozen 1979) vzal takový hlas... zralý, hluboký a trošku nakřáplý, tak akorát, jak to máme my rády...
Jeho jazz bych označila téměř za pop-jazz:-) ovšem bez pejorativního nádechu! Melodie chytlavé i náročnější, aranže od tradičních po mix s dalšími styly. Chytré texty. Příjemná sóla. Myslím, že bych ho doporučila i svým "ne-zrovna-jazz-milujícím" přátelům.
Takže sem dávám video s jednou z mých oblíbených písní. Taky to má příjemný klip. Užijte si ten nástup bicích a basy!
Tůdumtumtum, tudududududum...
Prostě klasika:-)
http://www.myspace.com/jamiecullum
středa 17. září 2008
Mé oblíbené kavárny
Budu se opičit po jednom, který si udělal o kavárnách celý blog - vlastně je tam hlavně hodnotí. Bohužel seznam je už dost starý, vezmeme-li v úvahu důsledky dnešní kapitalistické doby - tedy že jsou místa, kde se to střídá tak rychle, že to jeden ani nestačí sledovat. No a kromě toho, dotyčný je Pražák, a aniž bych měla něco proti, v Brně byl podle počtu hodnocených kaváren jen jednou:-))).
Však se mrkněte sami
A tak, co udělat seznámek oblíbených kaváren znovu?
Za mě by to byly tyto:
Cafe 99, Úvoz
Cafe Steiner, Gorkého
Cafe Etno, Etnografické muzeum, Dům šlechtičen
Spolek, Měnínská
Air café, Zelný trh, Dietrichsteinský palác
Nejsem kávoznalec, při hodnocení mi jde nejen o chuť, ale i o rozsáhlost nabídky, estetiku kavárního prostoru, posezení, a v neposlední řadě obsluhu. Prostě to musí být zážitek, že jo.
Před chvílí jsem našla zajímavé stránky - pan Cuketka (vy ho ještě neznáte???) hodnotí kavárny. Tento odkaz je na brněnské, 1.díl článku je o pražských.
Těším se na vaše oblíbené. Začíná období pošmourných dní a dlouhých večerů, dobré tipy z různých měst se budou hodit...
Však se mrkněte sami
A tak, co udělat seznámek oblíbených kaváren znovu?
Za mě by to byly tyto:
Cafe 99, Úvoz
Cafe Steiner, Gorkého
Cafe Etno, Etnografické muzeum, Dům šlechtičen
Spolek, Měnínská
Air café, Zelný trh, Dietrichsteinský palác
Nejsem kávoznalec, při hodnocení mi jde nejen o chuť, ale i o rozsáhlost nabídky, estetiku kavárního prostoru, posezení, a v neposlední řadě obsluhu. Prostě to musí být zážitek, že jo.
Před chvílí jsem našla zajímavé stránky - pan Cuketka (vy ho ještě neznáte???) hodnotí kavárny. Tento odkaz je na brněnské, 1.díl článku je o pražských.
Těším se na vaše oblíbené. Začíná období pošmourných dní a dlouhých večerů, dobré tipy z různých měst se budou hodit...
pondělí 15. září 2008
A co z tebe vlastně bude?
Tak tuhle otázku nesnáším už dlouho. Co by ze mě asi tak mělo být, když studuji další obor a navíc tak nesmírně široký?
Myšlenka, že škola musí připravit na jedno konkrétní zaměstnání, mi přijde trošku zastaralá. V některých profesích je to samozřejmě téměř nezbytné, např. lékaři, právníci. Člověk má na výběr, ale je už dost specializovaný.
Spoustu dalších oborů, především těch humanitních, ale vnímám jako něco, čím se člověk může zabývat celý život a přeskakovat z jednoho do druhého. Jde přece o vzdělanost, rozhled, vysokou úroveň vnímání a hodnocení dění kolem nás.
Byla bych pro, aby každý prošel velmi podrobným kurzem novodobých dějin Evropy a světa. Neboť, národ, který nezná svoji historii, nemá budoucnost. Mám trochu pocit, že to na nás ukazuje... To je ovšem poznámka do diskuze o nové koncepci vzdělání na všech úrovních, především té základní.
Proč se např. v deváté třídě ZŠ neučí práva a povinnosti občana, zákoník práce, sociální zabezpečení? A na střední znovu? Co takhle pomoci orientovat se v základních věcech čerstvým absolventům?
Trošku jsem se do toho zapletla. Původně jsem se totiž chtěla zamyslet nad tím, co ze mě vlastně bude.
Těžko říct.
Stojím na křižovatce a hledám mapu v batohu plném věcí, které jsem nasbírala cestou.
Myšlenka, že škola musí připravit na jedno konkrétní zaměstnání, mi přijde trošku zastaralá. V některých profesích je to samozřejmě téměř nezbytné, např. lékaři, právníci. Člověk má na výběr, ale je už dost specializovaný.
Spoustu dalších oborů, především těch humanitních, ale vnímám jako něco, čím se člověk může zabývat celý život a přeskakovat z jednoho do druhého. Jde přece o vzdělanost, rozhled, vysokou úroveň vnímání a hodnocení dění kolem nás.
Byla bych pro, aby každý prošel velmi podrobným kurzem novodobých dějin Evropy a světa. Neboť, národ, který nezná svoji historii, nemá budoucnost. Mám trochu pocit, že to na nás ukazuje... To je ovšem poznámka do diskuze o nové koncepci vzdělání na všech úrovních, především té základní.
Proč se např. v deváté třídě ZŠ neučí práva a povinnosti občana, zákoník práce, sociální zabezpečení? A na střední znovu? Co takhle pomoci orientovat se v základních věcech čerstvým absolventům?
Trošku jsem se do toho zapletla. Původně jsem se totiž chtěla zamyslet nad tím, co ze mě vlastně bude.
Těžko říct.
Stojím na křižovatce a hledám mapu v batohu plném věcí, které jsem nasbírala cestou.
středa 10. září 2008
ACH JJJJJJO
Je mi z toho tak smutno...
Hrozně moc jsem se těšila, že si do nové Národní knihovny v Praze na Letné pořídím průkazku. Budu mít o důvod víc tam jezdit, užívat si město a jeho rozlehlé centrum a k tomu jako třešničku nahoře na špičce krásnou, geniálně neobvyklou stavbu současné architektury.
Vodila bych tam všechny své zahraniční návštěvníky a chlubila bych se jí. Chodili bychom tam na kafe se svým milým, až bych si ho pořídila. A jednou, bych tam zavedla své děti a učila je vnímat osobitý rukopis dobrého architekta a vážit si představitelů, kteří projektu dali zelenou.
Všechny mé sny vzaly za své. Prozatím. Je to ukázkový příklad toho, jak je v téhle zemi stále ještě nemožné povznést se nad minulost a nad svou vlastní malost a zahleděnost, a stát se férovým členem Evropy.
Zahraniční návštěvníci budou dál vzdychat na Hradem a Staromákem a když se mě zeptají, co takhle něco moderního, odvezu je do Brna a navštívíme vilu Tugendhat. Až bude spravená. Nebo jim mám ukázat, jak krásné máme tunely v centrech měst? Spíš bych je vzala do všech těch multi mega super hyper obchodních komplexů... tomu říkám kvalitní kultura...
Vzdávám na dálku hold panu Kaplickému a s obrovským studem za naše představitele se mu omlouvám. Kéž by chtěl ještě jednou zkusit něco postavit ve své rodné zemi, která se k němu stále chová tak macešsky...
Doporučuji k přečtení:
http://www.rozhlas.cz/komentare/portal/_zprava/493179?hodnoceni=1
http://www.novinky.cz/clanek/149261-video-odvolany-reditel-jezek-za-blob-budu-dal-bojovat.html
úterý 9. září 2008
Nový život
Mě čeká.
Studování je u konce, ne, že by vrátka byla zamčena, ale petlici jsem prozatím zajistila. Dlouhé studium mi neprospívá. Nemyslím tím ovšem studentský život - sezení na přednáškách, studium v knihovnách, kulturní akce všeho druhu, dumání na výstavách, diskuze v kavárnách, dlouhatánské prázdniny, neustále se rozšiřující obzory díky profesorům i spolužákům a kamarádům - to všechno vlastně miluju. Co mě na studiu nejvíc štve, je psaní semestrálních prací, které nemají žádný význam, pocení se na zkouškách, které jsou jen zeleným políčkem ve studijním systému, prostě neustálé dokazování někomu, že studuji.
Ovšem to, co je teď přede mnou, mě děsí. Nemyslím dokončení bakalářky a učení na státnice, asi jsem divná, ale na to se ohromně těším. Je to to nejsmysluplnější, co v poslední době na škole vidím.
Jde spíš o ztrátu postu studenta.
Vstup do světa, kde se za všechno platí - za to, že člověk svěřuje své peníze bance. Zdravotní pojištění už si platím pár měsíců, ale ještě jsem si nezvykla. Myslet na to, že bych měla střádat na důchod. Platit plné vstupy na výstavách a v buse do Prahy. Přispívat na domácnost. Šalinkarta za plnou cenu.
Vítejte v produktivním věku.
Studování je u konce, ne, že by vrátka byla zamčena, ale petlici jsem prozatím zajistila. Dlouhé studium mi neprospívá. Nemyslím tím ovšem studentský život - sezení na přednáškách, studium v knihovnách, kulturní akce všeho druhu, dumání na výstavách, diskuze v kavárnách, dlouhatánské prázdniny, neustále se rozšiřující obzory díky profesorům i spolužákům a kamarádům - to všechno vlastně miluju. Co mě na studiu nejvíc štve, je psaní semestrálních prací, které nemají žádný význam, pocení se na zkouškách, které jsou jen zeleným políčkem ve studijním systému, prostě neustálé dokazování někomu, že studuji.
Ovšem to, co je teď přede mnou, mě děsí. Nemyslím dokončení bakalářky a učení na státnice, asi jsem divná, ale na to se ohromně těším. Je to to nejsmysluplnější, co v poslední době na škole vidím.
Jde spíš o ztrátu postu studenta.
Vstup do světa, kde se za všechno platí - za to, že člověk svěřuje své peníze bance. Zdravotní pojištění už si platím pár měsíců, ale ještě jsem si nezvykla. Myslet na to, že bych měla střádat na důchod. Platit plné vstupy na výstavách a v buse do Prahy. Přispívat na domácnost. Šalinkarta za plnou cenu.
Vítejte v produktivním věku.
Blokování
Přemýšlela jsem.
Chtěla bych sem psát zajímavé, formálně i obsahově podnětné příspěvky.
Ale vždycky, když si vzpomenu, že už jsem sem dlouho nic nenapsala, mám náhle v hlavě prázdno. A to se mi zajímavé myšlenky v hlavě míhají téměř neustále. Nebo jsou zajímavé je chvíli a po zrevidování v hlavě je vyhodnotím jako hloupoučké? Nehodné písmenek a visení v síti?
Možná se veškerý můj potenciál vyplýtvá v mailech, které každý den napíšu, v smskách, které každý den rozešlu a v rozhovorech, které (skoro) každý den vedu.
Rozhodně mě to ale nutí přemýšlet o smyslu tohoto bloku.
Třeba se to časem vyvrbí.
Uvidíme.
Mazat ho nechci, ráda se koukám na ty kytičky....:-)
Chtěla bych sem psát zajímavé, formálně i obsahově podnětné příspěvky.
Ale vždycky, když si vzpomenu, že už jsem sem dlouho nic nenapsala, mám náhle v hlavě prázdno. A to se mi zajímavé myšlenky v hlavě míhají téměř neustále. Nebo jsou zajímavé je chvíli a po zrevidování v hlavě je vyhodnotím jako hloupoučké? Nehodné písmenek a visení v síti?
Možná se veškerý můj potenciál vyplýtvá v mailech, které každý den napíšu, v smskách, které každý den rozešlu a v rozhovorech, které (skoro) každý den vedu.
Rozhodně mě to ale nutí přemýšlet o smyslu tohoto bloku.
Třeba se to časem vyvrbí.
Uvidíme.
Mazat ho nechci, ráda se koukám na ty kytičky....:-)
úterý 2. září 2008
Září, září
Léto je pryč, i když některé dny nám ještě dávají zabrat. Déšť nikde, od konví vytahané ruce sahají někdy až ke kolenům...
Spolu s nástupem podzimu, radostných burčákových oslav ničeho a kumulování posledního teplého slunce do starých kostí, se hrozivě plní stránky v diáři. Schránka s emaily zažívá každodenní nápor, všichni se náhle probudili z letního líného tempa a všechno se musí řešit teď hned... A tak nás čeká každou chvilku nějaká rada, nějaká cesta do Prahy či jinam...
Snažím se nasměrovat letní energii, probudivší se náhle na konci srpna, do všech těch "nutných" projektů. Na povrchu je člověk klidný, ale uvnitř to dělá jeden kotrmelec za druhým... je možné, aby se osobnost dospělého tak rychle měnila? Nebo jen vyplouvají na povrch ty stránky, jimž nedal nikdo nikdy naději?
Děkuji za probuzení.
Spolu s nástupem podzimu, radostných burčákových oslav ničeho a kumulování posledního teplého slunce do starých kostí, se hrozivě plní stránky v diáři. Schránka s emaily zažívá každodenní nápor, všichni se náhle probudili z letního líného tempa a všechno se musí řešit teď hned... A tak nás čeká každou chvilku nějaká rada, nějaká cesta do Prahy či jinam...
Snažím se nasměrovat letní energii, probudivší se náhle na konci srpna, do všech těch "nutných" projektů. Na povrchu je člověk klidný, ale uvnitř to dělá jeden kotrmelec za druhým... je možné, aby se osobnost dospělého tak rychle měnila? Nebo jen vyplouvají na povrch ty stránky, jimž nedal nikdo nikdy naději?
Děkuji za probuzení.
pátek 29. srpna 2008
středa 16. července 2008
Tvoření
Minulý týden jsem prožila zajímavým způsobem - na výtvarném setkání spolužáků od Beru. Masivní střechu nad hlavou nám poskytla galerie Sýpka u Vlkova, náměty k tvorbě zase krajina a příroda kolem nás (pole dostaly zabrat:-).
Být po dlouhé době ve skupině lidí, myslící výtvarně, bylo osvěžující. Zavzpomínala jsem na staré časy studia v Liberci a vybavila se mi atmosféra v našem ateliéru. Výtvarníci přemýšlí trochu jinak, dívají se na věci specificky. Samozřejmě ostatní profese to mají podobné, ta specifika se vždy projevují jen ve skupině, ne tehdy, kdy se spolu baví více lidí různého zaměření. To se totiž vše vyprůměruje, navíc mají profese vlastní jazyk, kterému ty jiné nerozumí.
Každopádně, ozvaly se choutky, na které nebyly tři roky čas, a také touha, uplatnit ty choutky v praktickém životě. Takže kdybyste někde slyšeli o kreativním zaměstnání, dejte vědět...
Fotky ze Sýpky najdete tu.
Být po dlouhé době ve skupině lidí, myslící výtvarně, bylo osvěžující. Zavzpomínala jsem na staré časy studia v Liberci a vybavila se mi atmosféra v našem ateliéru. Výtvarníci přemýšlí trochu jinak, dívají se na věci specificky. Samozřejmě ostatní profese to mají podobné, ta specifika se vždy projevují jen ve skupině, ne tehdy, kdy se spolu baví více lidí různého zaměření. To se totiž vše vyprůměruje, navíc mají profese vlastní jazyk, kterému ty jiné nerozumí.
Každopádně, ozvaly se choutky, na které nebyly tři roky čas, a také touha, uplatnit ty choutky v praktickém životě. Takže kdybyste někde slyšeli o kreativním zaměstnání, dejte vědět...
Fotky ze Sýpky najdete tu.
středa 18. června 2008
Bylinky
Střídají se nám deště a vedra, a tak všechno roste jako z vody:-).
Mezi datlováním do komplu a šitím svatebních šatů sklízím bylinky - odnáším na sušení, protřepávám hromady, usušené cpu do sklenic, a pleju plevel, abych v té džungli nějaké bylinky našla.
A užívám si sluníčko a vůni, která se nad záhonky vznáší...
Mezi datlováním do komplu a šitím svatebních šatů sklízím bylinky - odnáším na sušení, protřepávám hromady, usušené cpu do sklenic, a pleju plevel, abych v té džungli nějaké bylinky našla.
A užívám si sluníčko a vůni, která se nad záhonky vznáší...
pondělí 16. června 2008
úterý 10. června 2008
Bezinka pod střechou
Květy bezinky jsou sklizeny!
Dva velké papírové pytle se suší na čaj a ze tří várek jsem udělala šťávu. Je slaďounká, kyseloučká a myslím, že moc dobrá. Zvu vás na ochutnávku...
Pro ty, kdo to ještě stihnou - recept na bezinkovou šťávu (nebo spíš sirup, ředím tak 1:6):
Na 3 litry vody potřebujeme 30 květenství bezu (sklízí se ještě za žluta, v bílém stadiu to taky ještě jde, nikdy už v nahnědlém!), 1 citron nakrájený na tenká kolečka, 50-70 g kyseliny citronové (podle toho, jak moc máte rádi kyselé), 1 kg cukru (krystal).
Ve vodě ve velkém hrnci rozpustíme kyselinu a cukr a necháme krátce přejít varem. Do vhodné nádoby (objem min.4 litry) vložíme čisté květy (odstraníme mušky, pavoučky, poškozené části, tlusté stonky, listy) a citron. Roztok necháme lehce vychladnout a zalijeme jím květy a citron. Zakryjeme a dáme na tmavé a studené místo odležet min. na 24 hodin (může být i dvakrát tolik).
Čisté lahve (ze tří litrů to vyjde na čtyři lahve sedmičky), nejlépe vyvařené (stačí vypláchnout vařící vodou, je třeba použít silné lahve od vína, které vydrží), si připravíme spolu se špunty (korkové se dají koupit v drogerii nebo domácích potřebách), které taky vyvaříme a necháme vyschnout.
Šťávu z nádoby přelijeme přes velmi jemné sítko do jiné čisté nádoby. Místo sítka používám plátno, napnuté přes hrnec pomocí gumy. Na závěr v plátně vymačkám z vylouhovaných květů a citronu co nejvíce šťávy. Výsledný roztok rozléváme do lahví, špuntujeme a ukládáme na chladné tmavé místo (sklep, spíž).
Šťávu můžeme zajistit proti kvašení a kažení přidáním konzervačního prášku na ovoce, prodává se v potravinách někde vedle želírovacích přípravků. Píšou na něm, že se má přidávat do horkého roztoku, já ho přidala až úplně na závěr do studeného, tak uvidíme.
Případným odvážlivcům přeju hodně štěstí.
Dva velké papírové pytle se suší na čaj a ze tří várek jsem udělala šťávu. Je slaďounká, kyseloučká a myslím, že moc dobrá. Zvu vás na ochutnávku...
Pro ty, kdo to ještě stihnou - recept na bezinkovou šťávu (nebo spíš sirup, ředím tak 1:6):
Na 3 litry vody potřebujeme 30 květenství bezu (sklízí se ještě za žluta, v bílém stadiu to taky ještě jde, nikdy už v nahnědlém!), 1 citron nakrájený na tenká kolečka, 50-70 g kyseliny citronové (podle toho, jak moc máte rádi kyselé), 1 kg cukru (krystal).
Ve vodě ve velkém hrnci rozpustíme kyselinu a cukr a necháme krátce přejít varem. Do vhodné nádoby (objem min.4 litry) vložíme čisté květy (odstraníme mušky, pavoučky, poškozené části, tlusté stonky, listy) a citron. Roztok necháme lehce vychladnout a zalijeme jím květy a citron. Zakryjeme a dáme na tmavé a studené místo odležet min. na 24 hodin (může být i dvakrát tolik).
Čisté lahve (ze tří litrů to vyjde na čtyři lahve sedmičky), nejlépe vyvařené (stačí vypláchnout vařící vodou, je třeba použít silné lahve od vína, které vydrží), si připravíme spolu se špunty (korkové se dají koupit v drogerii nebo domácích potřebách), které taky vyvaříme a necháme vyschnout.
Šťávu z nádoby přelijeme přes velmi jemné sítko do jiné čisté nádoby. Místo sítka používám plátno, napnuté přes hrnec pomocí gumy. Na závěr v plátně vymačkám z vylouhovaných květů a citronu co nejvíce šťávy. Výsledný roztok rozléváme do lahví, špuntujeme a ukládáme na chladné tmavé místo (sklep, spíž).
Šťávu můžeme zajistit proti kvašení a kažení přidáním konzervačního prášku na ovoce, prodává se v potravinách někde vedle želírovacích přípravků. Píšou na něm, že se má přidávat do horkého roztoku, já ho přidala až úplně na závěr do studeného, tak uvidíme.
Případným odvážlivcům přeju hodně štěstí.
neděle 1. června 2008
Karel Teige, 1947
"Mimochodem poznamenejme, že tak zv. dobrý průměr není vždy žádoucí kulturní hodnotou. Je přijímán s všeobecnou spokojeností, která uspává touhu po pokroku. Často působí plodněji několik nezdařených a nedokonalých pokusů, hledajících nové cesty, často je záslužnější vybočit z ustálené úrovně a odvážit se výjimečného, byť neúspěšného výkonu, než ustrnout v dobrém průměru, který vede ke stagnaci; v takovém případě, kdy neriskujeme horší, bývá dobré nepřítelem lepšího."
sobota 31. května 2008
Puzzle online!
Pro všechny, co jsou nemocní, nebo se chtějí odreagovat, nebo se chtějí pokochat nádhernými fotkami, nebo chtějí zabít čas, nebo prostě a jednoduše milují skládání puzzlí.
Doporučuju návštěvu webu National Geographic už kvůli tomu všemu, co obsahuje, ale pokud chcete jít přímo za puzzlíkama, následujte odkaz: http://ngm.nationalgeographic.com/your-shot/jigsaw-puzzles
Dají se nastavit velikosti kostiček, a taky to, jak moc se budou otáčet. Tak se ukažte! Měří se čas... V nabídce je více než 2500 fotek, které redakce průběžně vybírá z čtenářských snímků (takže můžete taky zkusit štěstí).
Příběhy fotek si můžete přečíst pod heslem The Daily Dozen.
Doporučuju návštěvu webu National Geographic už kvůli tomu všemu, co obsahuje, ale pokud chcete jít přímo za puzzlíkama, následujte odkaz: http://ngm.nationalgeographic.com/your-shot/jigsaw-puzzles
Dají se nastavit velikosti kostiček, a taky to, jak moc se budou otáčet. Tak se ukažte! Měří se čas... V nabídce je více než 2500 fotek, které redakce průběžně vybírá z čtenářských snímků (takže můžete taky zkusit štěstí).
Příběhy fotek si můžete přečíst pod heslem The Daily Dozen.
Miluju tenhle klip!
http://www.youtube.com/watch?v=sMZwZiU0kKs
(chtěla jsem ho vložit sem, ale nejde to, tak sorry, ale určitě na to mrkněte...)
(chtěla jsem ho vložit sem, ale nejde to, tak sorry, ale určitě na to mrkněte...)
sobota 17. května 2008
Bazalková radost
Hlásím, že bazalka je zasazena.
Roztahuje se ve dvou dlouhých truhlících a já ji chodím každou hodinu kontrolovat, jestli se chytla a bude růst v pořádku... Brzy rozvezu vybrané vzorky po republice, těm, kterým jsem to slíbila i těm, kteří to nečekají:-).
Není totiž nad rajčata pokapaná olivovým olejem a posypaná vlastnoručně vypěstovanou, čerstvě utrženou bazalkou. V parném letním počasí je tohle kombinace, která osvěží, povzbudí a potěší. Protože někdy stačí ke zvednutí nálady prostě jen dobré jídlo (a v dobré společnosti).
Vědomí, že jsme se o něj zasloužili vlastní zemědělskou činností má v dnešní době odtržení většiny lidí od surovin neopominutelné kouzlo. A když se podaří přebytky zpracovat a zachovat i na zimu, radost je ještě znásobena, a to jak na straně hostitele, tak i na straně strávníků:-)...
Roztahuje se ve dvou dlouhých truhlících a já ji chodím každou hodinu kontrolovat, jestli se chytla a bude růst v pořádku... Brzy rozvezu vybrané vzorky po republice, těm, kterým jsem to slíbila i těm, kteří to nečekají:-).
Není totiž nad rajčata pokapaná olivovým olejem a posypaná vlastnoručně vypěstovanou, čerstvě utrženou bazalkou. V parném letním počasí je tohle kombinace, která osvěží, povzbudí a potěší. Protože někdy stačí ke zvednutí nálady prostě jen dobré jídlo (a v dobré společnosti).
Vědomí, že jsme se o něj zasloužili vlastní zemědělskou činností má v dnešní době odtržení většiny lidí od surovin neopominutelné kouzlo. A když se podaří přebytky zpracovat a zachovat i na zimu, radost je ještě znásobena, a to jak na straně hostitele, tak i na straně strávníků:-)...
středa 14. května 2008
Dovolená v Řecku
Naši se vrátili z dvoutýdenní dovolené v Řecku. Hm, řeknete si, co na tom... Jenže není dovolená jako dovolená.
Mí rodiče jsou nadšenými cyklisty typu terénního až horského, a k tomu si potrpí na kvalitní vínečko a pokud možno plný talíř chobotnic. Takže se nelze než divit, že jeli do Řecka až letos. Tatínek má ten dar, nalákat na jakoukoli šílenost velké množství lidí, takže se k jeho geniálnímu nápadu, přejet z Atén celý Peloponés na jih a zpět, přidalo dalších 11 lidí (ne že by to jeli na kole celé).
Mnojo, ale nejsou to žádné máčky, takže místo, aby si našli nějaký pěkný zájezd s cestovkou dobrodružného typu, zorganizovali si ho sami. Sehnali si krabice na kola (letadlo není žádná lokálka s hákama v předsíňce), vyskákali si povolení převozu 13 kol v jednom letadle (stejně jim to ale na Ruzyni vzít nechtěli), naplánovali trasu a sehnali vlakové spoje v Řecku, aby pak měsíc běhali po domě, vážili trička a kartáčky na zuby, vyzkoušeli osm způsobů skládání kola do krabice, koupili si nové brašny a nafukovací karimatky, a nakonec konečně vyrazili.
Musím říct, že mě jejich cestovní horečka zasáhla, takže jsem si těch 14 dnů klidu doma opravdu užila.
A teď jsou zpět. Černí jako bota (=opálení), vyslunění a vyvětraní, napití retsinou a naládovaní dary moře, promazaní olivovým olejem. Těším se na fotky, které taťka zpracovává, a jak se budu mýt tím mýdlem z olivového oleje, který mi dovezli.
Kudy chodí tudy trousí historky. Jak jeli vesnicemi, kde snad nikdy žádný Čech nevkročil, o tavernách, jejichž hygienická úroveň patří spíš do Asie než do EU, o tom, jak kvůli jedné suché opuncii všichni píchli duši aspoň na čtyřech místech.
A já si přeju, aby byli ještě dlouho takhle aktivní, a sobě a svým vrstevníkům, abychom, za třicet let, tohle taky dokázali.
Mí rodiče jsou nadšenými cyklisty typu terénního až horského, a k tomu si potrpí na kvalitní vínečko a pokud možno plný talíř chobotnic. Takže se nelze než divit, že jeli do Řecka až letos. Tatínek má ten dar, nalákat na jakoukoli šílenost velké množství lidí, takže se k jeho geniálnímu nápadu, přejet z Atén celý Peloponés na jih a zpět, přidalo dalších 11 lidí (ne že by to jeli na kole celé).
Mnojo, ale nejsou to žádné máčky, takže místo, aby si našli nějaký pěkný zájezd s cestovkou dobrodružného typu, zorganizovali si ho sami. Sehnali si krabice na kola (letadlo není žádná lokálka s hákama v předsíňce), vyskákali si povolení převozu 13 kol v jednom letadle (stejně jim to ale na Ruzyni vzít nechtěli), naplánovali trasu a sehnali vlakové spoje v Řecku, aby pak měsíc běhali po domě, vážili trička a kartáčky na zuby, vyzkoušeli osm způsobů skládání kola do krabice, koupili si nové brašny a nafukovací karimatky, a nakonec konečně vyrazili.
Musím říct, že mě jejich cestovní horečka zasáhla, takže jsem si těch 14 dnů klidu doma opravdu užila.
A teď jsou zpět. Černí jako bota (=opálení), vyslunění a vyvětraní, napití retsinou a naládovaní dary moře, promazaní olivovým olejem. Těším se na fotky, které taťka zpracovává, a jak se budu mýt tím mýdlem z olivového oleje, který mi dovezli.
Kudy chodí tudy trousí historky. Jak jeli vesnicemi, kde snad nikdy žádný Čech nevkročil, o tavernách, jejichž hygienická úroveň patří spíš do Asie než do EU, o tom, jak kvůli jedné suché opuncii všichni píchli duši aspoň na čtyřech místech.
A já si přeju, aby byli ještě dlouho takhle aktivní, a sobě a svým vrstevníkům, abychom, za třicet let, tohle taky dokázali.
Fotky kytek
Možná je to trochu obsese, ale hrozně mě baví sem vyvěšovat fotky kytek, co rostou kolem mě. Možná sama ta práce, focení a úprava, hra s kompozicí, mi pomáhá vnímat krásu jednotlivých květů. A člověk si v té blízkosti i načichá doforoty...
Takže pokud chcete, kochejte se v pravém sloupci, úplně dole jsou ty, co kvetly dávno, nahoře kvetoucí aktuálně. No, možná ne úplně přesně:-))
Takže pokud chcete, kochejte se v pravém sloupci, úplně dole jsou ty, co kvetly dávno, nahoře kvetoucí aktuálně. No, možná ne úplně přesně:-))
úterý 13. května 2008
Bylinky - sezóna je tu!
Šalvěj potvora veliká se roztahuje do šířky tak, že na jedné straně zalehla řádek pažitky a na druhé oregána. Tak jsem ji zkrotila dřevěným zábradlíčkem, ale nevím, jak dlouho ta srandovní konstrukce vydrží:-).
Nicméně jsem doznala, že ji stejně budu muset brzy seřezat, asi ještě během tohoto týdne, ten příští nezbude čas. Už na ní vyrazila strašná spousta květů a je opravdu obrovská.
To mě ovšem přivádí k tomu, že jsem během zimy chtěla vyřešit systém sušení a neudělala jsem to. Tak nevím, asi zatím zůstanu tradičně u rozprostřených novin, ale v hlavě si maluju dřevěné rámy s napnutým plátýnkem nebo nějakou síťovinou. Bylinek rok od roku přibývá a chtěla bych časem zásobit i další domácnosti než tu naši (máte se na co těšit:-).
Teta mi dovezla z chalupy trs meduňky a oregána, takže jestli se chytnou na úplně nových stanovištích, bude úroda snad i bohatá.
Mno, a koukala jsem na bez, a brzy budeme mít plné ruce práce se sušením na čaj a máčením na sirup. To zase bude vůně všude po baráku. Jste zvaní na chladivou osvěžující voňavou šťávičku...
Nicméně jsem doznala, že ji stejně budu muset brzy seřezat, asi ještě během tohoto týdne, ten příští nezbude čas. Už na ní vyrazila strašná spousta květů a je opravdu obrovská.
To mě ovšem přivádí k tomu, že jsem během zimy chtěla vyřešit systém sušení a neudělala jsem to. Tak nevím, asi zatím zůstanu tradičně u rozprostřených novin, ale v hlavě si maluju dřevěné rámy s napnutým plátýnkem nebo nějakou síťovinou. Bylinek rok od roku přibývá a chtěla bych časem zásobit i další domácnosti než tu naši (máte se na co těšit:-).
Teta mi dovezla z chalupy trs meduňky a oregána, takže jestli se chytnou na úplně nových stanovištích, bude úroda snad i bohatá.
Mno, a koukala jsem na bez, a brzy budeme mít plné ruce práce se sušením na čaj a máčením na sirup. To zase bude vůně všude po baráku. Jste zvaní na chladivou osvěžující voňavou šťávičku...
sobota 10. května 2008
Kdo ví
Možná je to tím, že se téměř vůbec nestýkám s dalšími lidmi.
Možná je to tím, že koukám na zvláštní filmy.
Možná je to tím, že poslouchám zvláštní hudbu z těch zvláštních filmů, nebo tím, že má denní četba je stará přes šedesát let.
Možná je to tím, že náš dům je pro mě pevností a naše zahrada malým světem skrytým před ostatními.
Možná je to tím, že venku je teplo a do pokoje mi odpoledne svítí půl metru slunce.
Možná je to tím, že na svátky všichni odjeli z města, a mě při nočních toulkách ulicemi napadají slova písně - ten den, co vítr listí z města svál...
A možná, že na tom okolní děje nic nemění. Třeba i ostatní žijí ve svém vlastním filmu, toulají se svým vlastním městem, proplouvají mezi vlastními davy a váhu pro ně mají věci, kterých si ostatní nikdy nevšimnou
Možná je to tím, že koukám na zvláštní filmy.
Možná je to tím, že poslouchám zvláštní hudbu z těch zvláštních filmů, nebo tím, že má denní četba je stará přes šedesát let.
Možná je to tím, že náš dům je pro mě pevností a naše zahrada malým světem skrytým před ostatními.
Možná je to tím, že venku je teplo a do pokoje mi odpoledne svítí půl metru slunce.
Možná je to tím, že na svátky všichni odjeli z města, a mě při nočních toulkách ulicemi napadají slova písně - ten den, co vítr listí z města svál...
A možná, že na tom okolní děje nic nemění. Třeba i ostatní žijí ve svém vlastním filmu, toulají se svým vlastním městem, proplouvají mezi vlastními davy a váhu pro ně mají věci, kterých si ostatní nikdy nevšimnou
pátek 9. května 2008
Surrealismus a fotografie
"Rád bych se zmínil o nejjednodušší technice, schopné, jak ostatně takřka všechny techniky, jichž se přidržuje surrealismus ve svých experimentech, při minimu vnějších technických předmětech, při minimu vnějších technických předpokladů, vydat zázračné výsledky, o technice fotografie, které v poslední době věnoval Jindřich Štýrský nejvíce pozornosti. Jeho úsilí spočívalo v tom, vymanit se, jak jen možno, z formalismu, jenž v poslední době vyčerpal ve fotografii všechen svůj půvab, i z onoho abstraktního plánu fotografie bez objektivu, jenž bude navždy spjat se zázračnými díly Man Raye, a dát kameře volnost přizpůsobiti si jisté předměty, které samy o sobě po léta vzbuzovaly náš obdiv, jako loutky z kadeřnictví, ortopedického člověka, muže s páskou na vousy, krejčovskou pannu, mám-li jmenovat jen nejcharakterističtější, k nimž jsme se vraceli nejsystematičtěji. Fotografie, berouc jim reálnou funkci, již slouží, a vnášejíc je svou zjednodušující korekturou do plánu fantomů, zdůraznila na nich ožehavou latentní symboliku, již dráždily naši obraznost takřka ode vždy, působíce na nás jako jisté velmi zvláštní básnické obrazy, a učinila je podobnými krajně hmotným a přece těžko uchopitelným obyvatelům snu.
Proč by zde právě víc než kde jinde nemohl najít uplatnění básnický duch, proč by neměl dát přednost technice spouště před technikou „sonetu“, když jde přece o to, aby se co nejdokonaleji vyjádřil, a ne o to, aby uběhl největší rekord. Je to jen otázkou zaostření na sebe sama, je to jen otázka pozornosti k svým nejintensivnějším hnutím mysli a vyznání se v odhadnutí příčiny a následku, co dovolí básníkům nahradit velkolepými fotografickými snímky, které jim umožňuje sklidit intuice, ty bídné šablonovité fotografie krajinek a přístavů, jimiž nás unavují výstavy."
Vítězslav Nezval, Světozor 1936
"Fotograf nebásní,
ale referuje o skutečném vzhledu světa. Ten zjišťuje a opticky zkoumá, hledá v něm nové stránky a nové pohledy, vše, co může říci povrch, ať již je to trvalý stav objektu nebo jeho prchavé hnutí (...) pravý fotograf měl by míti i rys objevitelského nutkání. Pak dostane se do jeho obrazů vyšší smysl, pak teprve stává se z libůstky a z řemesla skutečné inteligentní oko světa, upřené pozorně na život, na maličkosti i věci veliké."
V.V. Štech, Estetika fotografie, 1922
čtvrtek 8. května 2008
K pramenům
Asi tři zimní měsíce jsem strávila hledáním pramenů pro závěrečnou práci.
Znamenalo to strávit nekonečné hodiny u počítače hledáním prastarých periodik v různých knihovnách této země, objednávat a objednávat znovu, když to napoprvé nevyšlo, čekat, vést si dlouhé záznamy o tom, co kde mají, jak dlouho se na to čeká a v kterém patře si to mohu prezenčně prohlédnout. Momentálně mám průkazky do čtyř brněnských knihoven a jednu knihovnickou kliku v NK v Praze, které jsem dokázala, že není časopis jako časopis a že Teige je Teige...
Naučila jsem se nedělat fóry a veřejně ve studovně fotit desítky stránek materiálů, abych je doma stáhla do počítače a nekonečné hodiny koukala do obrazovky při čtení těch článků (doma si u toho můžu popíjet čajíček a neplýtvám papírem:-). Snažím se doteď zorientovat v tom, kdo reagoval na koho, protože myšlenková mapa se soubory v počítači nejde vytvořit...
Přesvědčila jsem se, že prvorepublikové nakladatelské počiny stojí opravdu za to a že by byla docela zajímavá studie, srovnávající tehdejší dobu s tou dnešní v oblastech témat časopisů, počtu výtisků apod.
A abych se dostala k pointě, dnes se mi podařilo stáhnout z webu Slezské univerzity dokument, který obsahuje přesný přepis mnoha nejdůležitějších článků o fotografii, přesně těch, které jsem tak dlouho hledala...
Nicméně Jarmark umění od Teigeho tam nemají. Jsem zvědavá, jak dlouho na něj budu čekat v MZK...
Znamenalo to strávit nekonečné hodiny u počítače hledáním prastarých periodik v různých knihovnách této země, objednávat a objednávat znovu, když to napoprvé nevyšlo, čekat, vést si dlouhé záznamy o tom, co kde mají, jak dlouho se na to čeká a v kterém patře si to mohu prezenčně prohlédnout. Momentálně mám průkazky do čtyř brněnských knihoven a jednu knihovnickou kliku v NK v Praze, které jsem dokázala, že není časopis jako časopis a že Teige je Teige...
Naučila jsem se nedělat fóry a veřejně ve studovně fotit desítky stránek materiálů, abych je doma stáhla do počítače a nekonečné hodiny koukala do obrazovky při čtení těch článků (doma si u toho můžu popíjet čajíček a neplýtvám papírem:-). Snažím se doteď zorientovat v tom, kdo reagoval na koho, protože myšlenková mapa se soubory v počítači nejde vytvořit...
Přesvědčila jsem se, že prvorepublikové nakladatelské počiny stojí opravdu za to a že by byla docela zajímavá studie, srovnávající tehdejší dobu s tou dnešní v oblastech témat časopisů, počtu výtisků apod.
A abych se dostala k pointě, dnes se mi podařilo stáhnout z webu Slezské univerzity dokument, který obsahuje přesný přepis mnoha nejdůležitějších článků o fotografii, přesně těch, které jsem tak dlouho hledala...
Nicméně Jarmark umění od Teigeho tam nemají. Jsem zvědavá, jak dlouho na něj budu čekat v MZK...
úterý 6. května 2008
Záhonek
Má se k světu, asi proto, že ho neznervózňuju návštěvami několikrát za den jako loni. Dnes jsem se značným překvapením zjistila, že na šalvěji vyrazily desítky poupat, to se musí zatrhnout (květy čerpají většinu energie, kterou rostlina získává, což je v neprospěch růstu listů, o které při sklizni (nejen) u šalvěje jde:-).
Na názorném obrázku můžete obdivovat moje pěstitelské doufejme že úspěchy - v popředí meduňka, za ní pažitka s poupaty a za ní houští šalvěje...
Na názorném obrázku můžete obdivovat moje pěstitelské doufejme že úspěchy - v popředí meduňka, za ní pažitka s poupaty a za ní houští šalvěje...
Zahrady v květu
neděle 4. května 2008
čtvrtek 1. května 2008
Čarodějnice
V noci jsme spálili čarodějnice, tedy i vše nedobré v nás, čeho se chceme zbavit. Symbolizovala ji střapatá postavička z klacíků...
A po ní vzplála na hranici moje kytara. Chtěla bych jí touto cestou vzdát hold, za to, že se mnou vydržela více méně věrně od mých kytarových počátků doteď. Mé objevy, co všechno se z ní dá vyloudit za zvuky, naše společné cestování po koutech této země, mé bolavé prsty, její odlepující se kobylka... na to všechno zůstanou v mé paměti vděčné vzpomínky.
I když ji nahradí nová, ta první je vždy nejdůležitější.
pondělí 21. dubna 2008
Průměr
Je těžké smiřovat se s průměrem, obzvlášť, jsme-li do něj sami zařazeni. Svět kolem nás nám vtlouká do hlavy, že pokud nejsme v něčem výjimeční, neznamenáme NIC. Neposouváme nic nikam, nezlepšujeme žádný obor, nefascinujeme nikoho svým vystavovaným uměním, jsme šeď.
Jak jsem k takovým úvahám dospěla? V dnešním fotografickém semináři. Probírali jsem se fotografickými sériemi, které studenti naší katedry poslali do fotografické soutěže. Moje byla mezi nimi. Učitel procházel jednu po druhé a říkal, co si o nich myslí, především tehdy, byl-li v učebně přítomen autor. S tím, jak se pomalu blížil k mým výtvorům, stoupala mi tepová frekvence tak, že jsem měla obavu z infarktu.
Děsím se veřejného hodnocení svých výtvorů, pravděpodobně proto, že se za ně neumím postavit. Nikdy si nemyslím, že jsou dobré, protože vím, že jsem práci na nich měla věnovat mnohem více energie. A nejde jen o fotografie.
Učiteli naštěstí trval docela dlouho rozbor série, nacházející se v galerii přede mnou, takže jsem hlubokým dýcháním rozehnala infarktovou hrozbu a byla schopna poslouchat, co říká k té mé. "Je to příjemné. Jako hudební laik tak sám vidím hudební motivy. Hezky jste využila hloubky ostrosti, kompozice jsou vyvážené. Vytkl bych technické provedení, zdá se mi, že je tam málo odstínů šedé, ale to už bych rýpal... V další sérii..."
To bylo všechno? Je to "příjemné"? Ano, nestrávila jsem focením a úpravou fotografií moc času, jen jeden den. A nemyslím si, že jsou úžasné.
Jeho konstatování mi však rozsvítilo cosi v hlavě.
Jsem průměrný fotograf a nikdy nebudu vynikající, vzbuzující bouřlivé reakce a dlouhé komentáře (Vždycky jsem si ve své bohaté fantazii představovala kdovíco ze mne jednou nebude. Že budu fotit to a to a třeba i získám zajímavé zakázky). Vzpomněla jsem si na svoji webovou galerii, ve které se dělím o fotky s těmi, kdo je chtějí vidět. No ano, některé akce zachytím lépe, některé ne. Jednou za čas se mi povede fotka, kterou mám chuť zvětšit a zarámovat, protože za to podle mě stojí.
Jsem průměrná, ale mým potřebám to odpovídá, nemám vlastně umělecké ambice, považuji fotografii za ojedinělou možnost optického sdělení mého vnímání světa. Je nejen v mém zájmu udržovat vlastní laťku a posunovat ji výše, stávat se lepším průměrem.
Proč je mi tedy pomyšlení na zařazení mé osoby do průměru tak nepříjemné? Asi opravdu jen ovlivněním okolního světa. Ale tato optika je scestná. Pokud by neexistoval průměr, kde by byl nadprůměr? S podobným jevem se setkáváme v dějinách umění, kde se člověk dozvídá pouze o výjimečných osobnostech daného směru, ale nic o běžných uměleckých tendencích té doby, do těch by pronikl až tehdy, kdy by se zaměřil detailně pouze na jednu epochu. A přitom by tam nalezl obrovské množství kvalitních děl, jenže nepřinášejících nic, co předznamenává následující vývojové tendence v umění, nevynikající, tedy by to byla díla průměrná.
Chvalme průměr, který udržuje nastavené hodnoty a tvoří odrazný můstek pro nadprůměrné výkony.
Jak jsem k takovým úvahám dospěla? V dnešním fotografickém semináři. Probírali jsem se fotografickými sériemi, které studenti naší katedry poslali do fotografické soutěže. Moje byla mezi nimi. Učitel procházel jednu po druhé a říkal, co si o nich myslí, především tehdy, byl-li v učebně přítomen autor. S tím, jak se pomalu blížil k mým výtvorům, stoupala mi tepová frekvence tak, že jsem měla obavu z infarktu.
Děsím se veřejného hodnocení svých výtvorů, pravděpodobně proto, že se za ně neumím postavit. Nikdy si nemyslím, že jsou dobré, protože vím, že jsem práci na nich měla věnovat mnohem více energie. A nejde jen o fotografie.
Učiteli naštěstí trval docela dlouho rozbor série, nacházející se v galerii přede mnou, takže jsem hlubokým dýcháním rozehnala infarktovou hrozbu a byla schopna poslouchat, co říká k té mé. "Je to příjemné. Jako hudební laik tak sám vidím hudební motivy. Hezky jste využila hloubky ostrosti, kompozice jsou vyvážené. Vytkl bych technické provedení, zdá se mi, že je tam málo odstínů šedé, ale to už bych rýpal... V další sérii..."
To bylo všechno? Je to "příjemné"? Ano, nestrávila jsem focením a úpravou fotografií moc času, jen jeden den. A nemyslím si, že jsou úžasné.
Jeho konstatování mi však rozsvítilo cosi v hlavě.
Jsem průměrný fotograf a nikdy nebudu vynikající, vzbuzující bouřlivé reakce a dlouhé komentáře (Vždycky jsem si ve své bohaté fantazii představovala kdovíco ze mne jednou nebude. Že budu fotit to a to a třeba i získám zajímavé zakázky). Vzpomněla jsem si na svoji webovou galerii, ve které se dělím o fotky s těmi, kdo je chtějí vidět. No ano, některé akce zachytím lépe, některé ne. Jednou za čas se mi povede fotka, kterou mám chuť zvětšit a zarámovat, protože za to podle mě stojí.
Jsem průměrná, ale mým potřebám to odpovídá, nemám vlastně umělecké ambice, považuji fotografii za ojedinělou možnost optického sdělení mého vnímání světa. Je nejen v mém zájmu udržovat vlastní laťku a posunovat ji výše, stávat se lepším průměrem.
Proč je mi tedy pomyšlení na zařazení mé osoby do průměru tak nepříjemné? Asi opravdu jen ovlivněním okolního světa. Ale tato optika je scestná. Pokud by neexistoval průměr, kde by byl nadprůměr? S podobným jevem se setkáváme v dějinách umění, kde se člověk dozvídá pouze o výjimečných osobnostech daného směru, ale nic o běžných uměleckých tendencích té doby, do těch by pronikl až tehdy, kdy by se zaměřil detailně pouze na jednu epochu. A přitom by tam nalezl obrovské množství kvalitních děl, jenže nepřinášejících nic, co předznamenává následující vývojové tendence v umění, nevynikající, tedy by to byla díla průměrná.
Chvalme průměr, který udržuje nastavené hodnoty a tvoří odrazný můstek pro nadprůměrné výkony.
sobota 19. dubna 2008
Když prší
Když prší,
kvetou paraplíčka.
Když prší voda do ticha,
poslouchej déšť a zavři víčka.
Když prší,
kvetou paraplíčka
a každé někam pospíchá.
kvetou paraplíčka.
Když prší voda do ticha,
poslouchej déšť a zavři víčka.
Když prší,
kvetou paraplíčka
a každé někam pospíchá.
Jiří Žáček
Jaro navzdory upřímným a tvrdým pokusům postupuje v opanování krajiny zvolna. Pozoruji otevřeným oknem, jak zahradu bičuje vytrvalý, studený déšť jarní bouřky. Voní mokrá hlína, ale ne tak, jako v létě, kdy vyprahlá syčí šokem ze střetu s vodou. Teď je vlhká stále, přijímá vodu s povděkem, jak má, jako elixír života. Až vysvitne slunce a paprsky ohřejí vše živé, propukne zuřivý růst, tak rychlý, že by se při troše trpělivosti dal pozorovat pouhým okem. V tom spočívá síla jara, v neporazitelné kombinaci vody a slunce, která probudí vše, co se probudit chce.
A tak, místo abych se zlobila na mokré sobotní odpoledne, s radostí vnímám přívaly vody. Příroda ji po suché zimě tolik potřebuje...
pátek 11. dubna 2008
Květy všude kam se podíváš... a bude hůř
Jaro vstoupilo do našich končin s razancí. Během posledního týdne vykvetly jabloně, meruňky a další peckovice, magnolie, petrklíče, modřence a dokonce i pampelišky. Alespoň na naší zahradě. Všechno krásně voní a teplo motivuje k tomu, nechat celý den otevřené okno.
Před dvěma týdny jsem pečlivě odzimovala a odplevelila svůj bylinkový záhonek. Pažitka se přímo vyhnala ven a vypadá velmi šťavnatě, máta roste všude kolem, jen ne v záhonku, meduňka se tváří, že letošní sklizeň bude obzvláště bohatá, šalvěj přežila zimu o mnoho lépe než loni, jen oregáno se tváří stejně rezavě. Při pohledu na nezkrotný polštář tymiánu se mi v kapse otevíraly nůžky, tak jsem ho celý oholila až k zemi... takže letos ho možná budeme muset koupit v pytlíku, ledaže by maminka dovezla nějaký řecký, až tam v létě bude.
Před týdnem jsem zasadila roketu z vlastních semen, takže jsem dost zvědavá, jestli vůbec vzejde. Vedle ní je pod tenkou vrstvou půdy zasazený kerblík ze semen kupovaných, s tím snad problém nebude.
Těším se, až mi balkón bude oplývat truhlíky a květináči s majoránkou a bazalkou. Na venkovní okenní parapet si pořídím do velkého truhlíku nějaké vysoké barevné květiny, abych mohla mít okno otevřené i přes noc, aniž by mi dovnitř lezly potulné kočky.
A o víkendu plánuju nájezd na mladé pampeliškové lupení. Mám nějaké nové recepty na salát...
Před dvěma týdny jsem pečlivě odzimovala a odplevelila svůj bylinkový záhonek. Pažitka se přímo vyhnala ven a vypadá velmi šťavnatě, máta roste všude kolem, jen ne v záhonku, meduňka se tváří, že letošní sklizeň bude obzvláště bohatá, šalvěj přežila zimu o mnoho lépe než loni, jen oregáno se tváří stejně rezavě. Při pohledu na nezkrotný polštář tymiánu se mi v kapse otevíraly nůžky, tak jsem ho celý oholila až k zemi... takže letos ho možná budeme muset koupit v pytlíku, ledaže by maminka dovezla nějaký řecký, až tam v létě bude.
Před týdnem jsem zasadila roketu z vlastních semen, takže jsem dost zvědavá, jestli vůbec vzejde. Vedle ní je pod tenkou vrstvou půdy zasazený kerblík ze semen kupovaných, s tím snad problém nebude.
Těším se, až mi balkón bude oplývat truhlíky a květináči s majoránkou a bazalkou. Na venkovní okenní parapet si pořídím do velkého truhlíku nějaké vysoké barevné květiny, abych mohla mít okno otevřené i přes noc, aniž by mi dovnitř lezly potulné kočky.
A o víkendu plánuju nájezd na mladé pampeliškové lupení. Mám nějaké nové recepty na salát...
Hudebně-ženské/žensky-hudební období
Trvá to už nějakou dobu. Obvykle se z mých sluchátek lynou tyto interpretky:
- Joss Stone
- Macy Grey
- Norah Jones
- Skye
- The Bird and the Bee
- Regina Spector
- Lenka Dusilová
- soundtrack z filmu Juno
Asi to zabalím?
"Na diváka fotografie má působiti dojmem zcela specifickým, jehož hlavní psychologickou složkou jest překvapení. Tato sensačnost fotografie leží v novém neobvyklém zrakovém chápání objektu (...) Každá dobrá fotografie musí však přinésti diváku něco nového (ať v názoru na věc či v kompozici) jinak nestojí za to, aby byla dělána."
Eugen Wiškovský, O obrazové fotografii, Foto 1929
středa 9. dubna 2008
Rozdílnost optiky
Nehodlám rozvíjet své názory na kvalitu fotografické optiky. K této oblasti přistupuji pragmatickým citem - fotím tím, co mám, a co se mi osvědčilo, to používám nejčastěji.
Spíš bych chtěla formulovat svoji teorii o rozdílnosti vnímání světa a komponování obrazu s různými přístroji v ruce a před okem.
Pro focení mám k dispozici čtyři aparáty, začnu-li od nejstaršího, je to Flexaret (dvouoká zrcadlovka na svitkový film), Nikon (zrcadlovka na kinofilm, základní objektiv 50), Olympus Camedia (chytřejší digitální automat) a Nikon D70 (digitální zrcadlovka s univerzálním objektivem). Ne vždy mám k dispozici každý (tzn. nevlastním osobně úplně všechny:-).
Nicméně pozorovala jsem na svých obrázcích, jak se mění jejich atmosféra a snad i kvalita v závislosti na zvoleném aparátu.
Nejvíc se mi líbí fotky ze starého Nikona. Záklaďácký objektiv je nejkvalitnějším, který doma máme, má nádhernou kresbu a úžasnou světelnost. A snad i to, že foťák je lehký a dobře se s ním manipuluje, že v hledáčku vidím všechno tak, jak to bude na fotce, ovlivňuje výsledek.
S Flexaretou (pro mě je to ona) se koukám na svět jinak. Za prvé černobíle, za druhé čtveratě, za třetí zrcadlově:-). Čtverec mě fascinuje, je pro mě kompozičně stále zajímavý a nevšední.
U obou těchto starých aparátů je důležitým faktem také to, že objektivy nemají zoom. Což znamená, že člověk před exponováním hodně chodí, plazí se, leze do výšek, prostě vydá více energie při komponování snímku. A protože každé políčko něco stojí, taky se před exponováním zamyslí.
Olympus používám pouze pod nátlakem, nejčastěji k běžnému dokumentování. V jeho hledáčcích není nic vidět, takže si cvičím intuici. Nicméně i s ním se dá udělat hezká fotka.
S "Denisou"(D70) se stále seznamuji. Začala jsem na ni montovat ten starý objektiv, což vede k zajímavým výsledkům, nicméně digitální políčka (=zadarmo) mě často vedou k nepřemýšlení a zbytečnému plácání.
Tak, to jsou mé postřehy. Někdy mám pocit, že je třeba s sebou tahat všechny aparáty, protože na každý záběr se hodí jiný "pohled". Dalo by se to vyřešit více hodinami strávenými ve fotošopu, což mě ale vůbec neuspokojuje. Pořád ještě považuji fotografii za opticky estetickou alchymii a věřím, že snímek se tvoří před stisknutím spouště.
Spíš bych chtěla formulovat svoji teorii o rozdílnosti vnímání světa a komponování obrazu s různými přístroji v ruce a před okem.
Pro focení mám k dispozici čtyři aparáty, začnu-li od nejstaršího, je to Flexaret (dvouoká zrcadlovka na svitkový film), Nikon (zrcadlovka na kinofilm, základní objektiv 50), Olympus Camedia (chytřejší digitální automat) a Nikon D70 (digitální zrcadlovka s univerzálním objektivem). Ne vždy mám k dispozici každý (tzn. nevlastním osobně úplně všechny:-).
Nicméně pozorovala jsem na svých obrázcích, jak se mění jejich atmosféra a snad i kvalita v závislosti na zvoleném aparátu.
Nejvíc se mi líbí fotky ze starého Nikona. Záklaďácký objektiv je nejkvalitnějším, který doma máme, má nádhernou kresbu a úžasnou světelnost. A snad i to, že foťák je lehký a dobře se s ním manipuluje, že v hledáčku vidím všechno tak, jak to bude na fotce, ovlivňuje výsledek.
S Flexaretou (pro mě je to ona) se koukám na svět jinak. Za prvé černobíle, za druhé čtveratě, za třetí zrcadlově:-). Čtverec mě fascinuje, je pro mě kompozičně stále zajímavý a nevšední.
U obou těchto starých aparátů je důležitým faktem také to, že objektivy nemají zoom. Což znamená, že člověk před exponováním hodně chodí, plazí se, leze do výšek, prostě vydá více energie při komponování snímku. A protože každé políčko něco stojí, taky se před exponováním zamyslí.
Olympus používám pouze pod nátlakem, nejčastěji k běžnému dokumentování. V jeho hledáčcích není nic vidět, takže si cvičím intuici. Nicméně i s ním se dá udělat hezká fotka.
S "Denisou"(D70) se stále seznamuji. Začala jsem na ni montovat ten starý objektiv, což vede k zajímavým výsledkům, nicméně digitální políčka (=zadarmo) mě často vedou k nepřemýšlení a zbytečnému plácání.
Tak, to jsou mé postřehy. Někdy mám pocit, že je třeba s sebou tahat všechny aparáty, protože na každý záběr se hodí jiný "pohled". Dalo by se to vyřešit více hodinami strávenými ve fotošopu, což mě ale vůbec neuspokojuje. Pořád ještě považuji fotografii za opticky estetickou alchymii a věřím, že snímek se tvoří před stisknutím spouště.
Diletantství v proměnách času
Diletantem byl ještě před pár desítkami let nazýván ten, kdo se velmi dobře vyznal v nějaké oblasti, která nespadala do jeho profese.
Například pan náměstek, vedl-li kroužek fotografů amatérů ve svém obecním městě, přispíval svými články o technice či technologii fotografie do celostátního časopisu, vedl kurzy pro mladé amatéry, mohl být nazýván diletantem a byla to pocta. Znamenalo to, že ačkoli není fotografem profesionálem a nikdy jím nebude, je v této oblasti tak vzdělaný, že by se za profesionála téměř mohl považovat. Dokázal kromě své profese proniknout ještě do jiné oblasti tak hluboko...
Někteří diletanti dokázali v některých oblastech více, než profesionálové.
Škoda, že časem došlo k devalvaci tohoto slova, tak příhodného. Jak teď nazýváme podobného člověka? Nadšencem? "Je fakt dobrej"? "Vyzná se"?
Nic nevystihuje to, co chceme opravdu vyjádřit, ale slovem diletant bychom dnes každého hluboce urazili.
Například pan náměstek, vedl-li kroužek fotografů amatérů ve svém obecním městě, přispíval svými články o technice či technologii fotografie do celostátního časopisu, vedl kurzy pro mladé amatéry, mohl být nazýván diletantem a byla to pocta. Znamenalo to, že ačkoli není fotografem profesionálem a nikdy jím nebude, je v této oblasti tak vzdělaný, že by se za profesionála téměř mohl považovat. Dokázal kromě své profese proniknout ještě do jiné oblasti tak hluboko...
Někteří diletanti dokázali v některých oblastech více, než profesionálové.
Škoda, že časem došlo k devalvaci tohoto slova, tak příhodného. Jak teď nazýváme podobného člověka? Nadšencem? "Je fakt dobrej"? "Vyzná se"?
Nic nevystihuje to, co chceme opravdu vyjádřit, ale slovem diletant bychom dnes každého hluboce urazili.
Srdeční záležitost
Jsem esteticky závislá. Nebo závisle estetická? Případně estét-závislák...
Jeden z mnoha příznaků mé nemoci je potřeba fotografovat. Někdo potřebuje psát, někdo malovat, někdo zpívat, nebo běhat, jíst, mlátit ostatní. Cokoli, bez čeho se prostě neobejdete.
Já potřebuju fotit (kromě mnoha dalších věcí, udržujících mě naživu a relativně šťastnou).
Ovšem není fotit jako fotit. V dnešní době digitalizace téměř všeho je chození s klasickým fotoaparátem (rozuměj na kinofilm) téměř podivínskou záležitostí. A co teprve procházka s Flexaretem! Dvouoká zrcadlovka na svitkový film s políčkem negativu o velikosti 6x6 cm je mým ochraňovaným miláčkem, na kterého teď nemám vůbec čas, případně peníze. Ale pořád si říkám, až udělám tohle, až budou prázdniny... Fotografie z těchto filmů nemám vyvolané několik let zpět.
Ale tyhle prázdniny už určitě! Na začátku července mě najdete pouze v podzemí, v naší fotokomoře. V červeném světle budu míchat prapodivné chemikálie a znovu se nechám fascinovat tím zázrakem, když na bílém papíře začnou pomalu vystupovat stíny lidí, budov, krajin... Zatímco ostatní budou snědí a z jejich kožních pórů ucítíte kokosový odér mléka po opalování, já budu načichlá vývojkou a mé prsty budou na koncích rozmokvané.
To bude božííí.
Jeden z mnoha příznaků mé nemoci je potřeba fotografovat. Někdo potřebuje psát, někdo malovat, někdo zpívat, nebo běhat, jíst, mlátit ostatní. Cokoli, bez čeho se prostě neobejdete.
Já potřebuju fotit (kromě mnoha dalších věcí, udržujících mě naživu a relativně šťastnou).
Ovšem není fotit jako fotit. V dnešní době digitalizace téměř všeho je chození s klasickým fotoaparátem (rozuměj na kinofilm) téměř podivínskou záležitostí. A co teprve procházka s Flexaretem! Dvouoká zrcadlovka na svitkový film s políčkem negativu o velikosti 6x6 cm je mým ochraňovaným miláčkem, na kterého teď nemám vůbec čas, případně peníze. Ale pořád si říkám, až udělám tohle, až budou prázdniny... Fotografie z těchto filmů nemám vyvolané několik let zpět.
Ale tyhle prázdniny už určitě! Na začátku července mě najdete pouze v podzemí, v naší fotokomoře. V červeném světle budu míchat prapodivné chemikálie a znovu se nechám fascinovat tím zázrakem, když na bílém papíře začnou pomalu vystupovat stíny lidí, budov, krajin... Zatímco ostatní budou snědí a z jejich kožních pórů ucítíte kokosový odér mléka po opalování, já budu načichlá vývojkou a mé prsty budou na koncích rozmokvané.
To bude božííí.
úterý 8. dubna 2008
Cizincem ve vlastním životě
Taky se vám někdy přihodí okamžik, kdy se podíváte kolem sebe nebo na sebe nebo na to, co děláte, jako cizí člověk? Jako někdo, kdo jde náhodou kolem a pozoruje vás?
Co si o vás asi myslí?
Takové okamžiky jsou pro nazírání na sebe asi dost zajímavé a také důležité. Možná je to i specifický druh zpětné vazby, jsme-li schopni vnímat se s odstupem.
Samozřejmě se to nestává na přání... alespoň ne mně. Občas se prostě sejdou zvláštní podněty v jeden okamžik, který nás rozdvojí a máme možnost pozorovat.
Stalo se mi to dnes po četbě stati od Karla Teigeho. Zvedla jsem oči od stránek a ještě myšlenkami jinde jsem přelétla svůj pokoj. Pozdě odpoledne už mi sem dopadá pár paprsků slunce, které se odráží od sytě žlutých stěn a noří pokoj do zlatavé atmosféry. A v tom okamžiku se ze mne stal cizinec. Pomyslela jsem si, jaká osoba bydlí v takovém prostředí? Co si o ní můžu myslet jen na základě věcí, kterými se obklopuje? Mé oči se dotkly obrázků, knih ve sloupcích, vnímaly barvy a struktury...
Můj cizinec nedošel k žádnému závěru, na to byla jeho existence příliš krátká. Nicméně myšlenka, co by si o mně mohl myslet po návštěvě mého hnízdečka náhodný kolemjdoucí, mě zaujala.
Pominu-li pracovní nepořádek, nepochybuji, že o nás vypovídá spousta věcí, kterými se v soukromí obklopujeme. Máme tam knihy? Jaké? Jaká alba se povalují vedle přehrávače? Co je na obrázcích, které nám visí na zdi nebo jsou zastrčené za dřevěnou lištou obložení? Jakými barvami se obklopujeme?
Řekla bych, že se ten člověk dozví i to, co bychom sami do světa nevykřikovali...
Co si o vás asi myslí?
Takové okamžiky jsou pro nazírání na sebe asi dost zajímavé a také důležité. Možná je to i specifický druh zpětné vazby, jsme-li schopni vnímat se s odstupem.
Samozřejmě se to nestává na přání... alespoň ne mně. Občas se prostě sejdou zvláštní podněty v jeden okamžik, který nás rozdvojí a máme možnost pozorovat.
Stalo se mi to dnes po četbě stati od Karla Teigeho. Zvedla jsem oči od stránek a ještě myšlenkami jinde jsem přelétla svůj pokoj. Pozdě odpoledne už mi sem dopadá pár paprsků slunce, které se odráží od sytě žlutých stěn a noří pokoj do zlatavé atmosféry. A v tom okamžiku se ze mne stal cizinec. Pomyslela jsem si, jaká osoba bydlí v takovém prostředí? Co si o ní můžu myslet jen na základě věcí, kterými se obklopuje? Mé oči se dotkly obrázků, knih ve sloupcích, vnímaly barvy a struktury...
Můj cizinec nedošel k žádnému závěru, na to byla jeho existence příliš krátká. Nicméně myšlenka, co by si o mně mohl myslet po návštěvě mého hnízdečka náhodný kolemjdoucí, mě zaujala.
Pominu-li pracovní nepořádek, nepochybuji, že o nás vypovídá spousta věcí, kterými se v soukromí obklopujeme. Máme tam knihy? Jaké? Jaká alba se povalují vedle přehrávače? Co je na obrázcích, které nám visí na zdi nebo jsou zastrčené za dřevěnou lištou obložení? Jakými barvami se obklopujeme?
Řekla bych, že se ten člověk dozví i to, co bychom sami do světa nevykřikovali...
pondělí 7. dubna 2008
Šlapu vodu...
... uprostřed moře a hledám, kde uvidím břeh, aspoň srpeček příslibu pevné země pod nohama, abych věděla, kterým směrem se vydat.
Nemám ráda, když se neorientuji. A v posledních týdnech plavu více než kdy jindy v informacích, neschopna odhadnout, co všechno do závěrečné práce patří a co ne. Situaci komplikuje hejno žraloků, piraněk a delfínů, ztěžujících soustředění tak, že občas zapomenu i na to šlapání vody. To se pak člověk pořádně naloká hořké mořské vody a motivován zvýšeným tlakem udělá i pár temp naslepo. Pak se zase zastaví a rozhlíží, proč mu aspoň chobotnice neporadí?
V sobotu nabídl odpočinek kolemjedoucí člun. Chytila jsem se bortu a poklábosila s posádkou o věcech na tisíce námořnických mil vzdálených od hloubky, která byla v tu chvíli pode mnou. Pak odpluli. Dobrou náladu udržel ještě pozdně večerní rozhovor s delfínem, který mě ocasní ploutví párkrát propleskl.
V hlavě mi přeskočilo pár spojení a druhý den jsem začala jednat, vysílajíc pleskáním dlaní naplocho na hladinu alarmující zprávu tomu, kdo mě čeká na tom břehu. Ozval se, sice s alternativnějším návrhem na využití temp, než jsem čekala, ale psychicky to pomohlo. Zachytila jsem směr jeho vysílání a učinila pár zkušebních temp jeho směrem. Začít se musí pomaličku, aby nepřišly křeče...
A jak dokládá tato spousta řádků, technická vybavenost a připravenost by snad byla. Teď ještě doplnit obsahovou stránku, rozvrhnout dobře síly a plavem vpřed!
Nemám ráda, když se neorientuji. A v posledních týdnech plavu více než kdy jindy v informacích, neschopna odhadnout, co všechno do závěrečné práce patří a co ne. Situaci komplikuje hejno žraloků, piraněk a delfínů, ztěžujících soustředění tak, že občas zapomenu i na to šlapání vody. To se pak člověk pořádně naloká hořké mořské vody a motivován zvýšeným tlakem udělá i pár temp naslepo. Pak se zase zastaví a rozhlíží, proč mu aspoň chobotnice neporadí?
V sobotu nabídl odpočinek kolemjedoucí člun. Chytila jsem se bortu a poklábosila s posádkou o věcech na tisíce námořnických mil vzdálených od hloubky, která byla v tu chvíli pode mnou. Pak odpluli. Dobrou náladu udržel ještě pozdně večerní rozhovor s delfínem, který mě ocasní ploutví párkrát propleskl.
V hlavě mi přeskočilo pár spojení a druhý den jsem začala jednat, vysílajíc pleskáním dlaní naplocho na hladinu alarmující zprávu tomu, kdo mě čeká na tom břehu. Ozval se, sice s alternativnějším návrhem na využití temp, než jsem čekala, ale psychicky to pomohlo. Zachytila jsem směr jeho vysílání a učinila pár zkušebních temp jeho směrem. Začít se musí pomaličku, aby nepřišly křeče...
A jak dokládá tato spousta řádků, technická vybavenost a připravenost by snad byla. Teď ještě doplnit obsahovou stránku, rozvrhnout dobře síly a plavem vpřed!
neděle 6. dubna 2008
Kouřit či nekouřit?
Otázka aktuální už věky. Pro některé z nás existuje jasná odpověď, kterou nezměníme. Někteří jsou přesvědčeni o opaku a vytrvale nás produkty svého rozhodnutí obtěžují.
Co o kouření psali "už" v roce 1932?
A proč mám pocit, že se od té doby nic nezměnilo?
Co o kouření psali "už" v roce 1932?
A proč mám pocit, že se od té doby nic nezměnilo?
pátek 4. dubna 2008
Gogo
Gogo je můj nový hrdina. Seznámila jsem se s ním dnes dopoledne v MZK.
Mezi sedmdesátiletými hustě potištěnými stránkami kdysi jistě populárního časopisu Světozor na mě vykoukly výrazné, ostrou linkou a přesnou zkratkou charakteristické kresbičky. Většina z nich se dotýkala aktuálních politických, sociálních a společenských témat.
Původně jsem šla cíleně za jedním článkem, nakonec jsem si ale do paměti foťáku uložila i tyto stránky. Postupně se o ně budu dělit, první ochutnávku jste dostali v předchozím záznamu.
Tvrdá černá linka mi trochu připomněla tvůrčí začátky Adolfa Borna, jehož Bornografie na motivy vztahů žen a mužů, případně nevěst a ženichů či manželek a manželů mi přijde geniální.
Člověk se zasměje, ale současně ho mrazí - a to platí i pro Goga.
Tentokrát na téma módy...
Mezi sedmdesátiletými hustě potištěnými stránkami kdysi jistě populárního časopisu Světozor na mě vykoukly výrazné, ostrou linkou a přesnou zkratkou charakteristické kresbičky. Většina z nich se dotýkala aktuálních politických, sociálních a společenských témat.
Původně jsem šla cíleně za jedním článkem, nakonec jsem si ale do paměti foťáku uložila i tyto stránky. Postupně se o ně budu dělit, první ochutnávku jste dostali v předchozím záznamu.
Tvrdá černá linka mi trochu připomněla tvůrčí začátky Adolfa Borna, jehož Bornografie na motivy vztahů žen a mužů, případně nevěst a ženichů či manželek a manželů mi přijde geniální.
Člověk se zasměje, ale současně ho mrazí - a to platí i pro Goga.
Tentokrát na téma módy...
Jarní volání
Láska kvete v každém věku, a na jaře obzvlášť.
Tento obrázek je opět z časopisu Světozor, ročník 1936.
Výklad ponechám na vás.
Tento obrázek je opět z časopisu Světozor, ročník 1936.
Výklad ponechám na vás.
Olympiáda v Berlíně 1936
Blížící se "svátek sportu", který už dávno není oslavou kultury těla a ducha, ale svátkem konzumu, rozhazování a prázdných mírových fází, vyvolává diskuze všude možně. Během dnešního listování časopisem Světozor, ročníkem 1936, jsem narazila na velmi zajímavý postřeh k Olympiádě před sedmdesáti lety. Na rozdíl od mnoha ostatních se ta Berlínská zapsala do dějin spíše politicky a ví o ní i ti, co se narodili o desítky let později.
(po kliknutí se obrázek zvětší)
Nějak se začít musí
Jaro je tady, což většinu lidí potěší, některé rozesmutní. Zima jim připadala nevýrazná - málo studená, bílá a nelítostná. Jak máme cítit znovuzrození, když jsme necítili smrt?
Každopádně, jarní sluníčko a voňavý vánek pohrávající si s barevnými tečkami květů v zelené trávě potěší i ty největší mrzouty - alespoň ty, co znám já. Tento víkend nás čeká první přespání "téměřvenku". Snad tam nezmrznem. Měla bych se jít sbalit.
Přemýšlím nad důvody, proč si vést blok.
Možná potřeba občas vypustit do světa pár myšlenek, které hnízdí tam někde vzadu a není příležitost se o ně podělit.
Možná potřeba podělit se i o cizí myšlenky, nebo o zajímavosti, na které narážíme každý den. Pozorování světa a vyjadřování názoru na to, co se děje a neděje - snad je to jedna ze základních lidských potřeb v přecivilizovaném světě, kde nám své názory cpou často daleko hloupějšími způsoby ostatní.
Nicméně, na těhle řádcích je budu ostatním cpát já.
Těžko říct, zda moje aktivita přežije tohle jaro. Proto ten název. Ale předpokládám, že svěží jaro potěší i na podzim nebo v zimě. A za rok se zase šikne.
Každopádně, jarní sluníčko a voňavý vánek pohrávající si s barevnými tečkami květů v zelené trávě potěší i ty největší mrzouty - alespoň ty, co znám já. Tento víkend nás čeká první přespání "téměřvenku". Snad tam nezmrznem. Měla bych se jít sbalit.
Přemýšlím nad důvody, proč si vést blok.
Možná potřeba občas vypustit do světa pár myšlenek, které hnízdí tam někde vzadu a není příležitost se o ně podělit.
Možná potřeba podělit se i o cizí myšlenky, nebo o zajímavosti, na které narážíme každý den. Pozorování světa a vyjadřování názoru na to, co se děje a neděje - snad je to jedna ze základních lidských potřeb v přecivilizovaném světě, kde nám své názory cpou často daleko hloupějšími způsoby ostatní.
Nicméně, na těhle řádcích je budu ostatním cpát já.
Těžko říct, zda moje aktivita přežije tohle jaro. Proto ten název. Ale předpokládám, že svěží jaro potěší i na podzim nebo v zimě. A za rok se zase šikne.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)