Narozeniny jara

Tak jsem náhodou zjistila, že Jarní blok slaví rok existence. Hm. Přežil jaro, o kterém si myslel, že nepřežije, a dokonce celý ten rok, co následoval. Naštěstí data nemají city - jinak by se na ty žvásty už dávno vykašlaly. Protože tento rok došlo k okamžikům, kdy zbyla pouze poslední cesta - vyblít to do klávesnice.

Teď už je jinak, mnohem lépe. Ale existence je i nadále nejistá. Recyklováním sebe sama se však lze taky uživit (nějakou dobu). Co tedy naplnilo první blogařský den před rokem? Gogo a Jarní volání.

Předmluva

Umělec je stvořitel něčeho krásného.
Zjevit umění a ztajit umělce, to je cílem uměleckého díla.

Kritik je ten, kdo dovede tlumočit jinou formou a novými prostředky svůj dojem z něčeho krásného.
Nejvyšší stejně jako nejnižší forma kritiky je jakýmsi druhem autobiografie.

Ti, kdož objevují v něčem krásném ošklivý smysl, jsou zkažení a přitom neokouzlují. To je nedostatek.
Ti, kdož objevují v něčem krásném krásný smysl, jsou lidé s kulturou. Pro ty je naděje.
A vyvolení jsou ti, pro něž něco krásného znamená jenom krásu.

Není nic takového jako morální nebo nemorální kniha. Knihy jsou buď dobře napsány, nebo špatně napsány. Toť vše.

Žádný umělec netouží nic dokazovat. Vždyť dokázat se dá i to, co je pravda.
Žádný umělec nemá mravoučné záliby. Mravoučná záliba u umělce je neodpustitelný formalismus.
V žádném umělci není nikdy nic morbidního. Umělec smí vyslovit všechno.

Myšlenka a jazyk jsou umělci nástroji umění.
Neřest a ctnost jsou umělci surovinami k umění.

Všechno umění je zároveň povrch a symbol.
Ti, kdož jdou pod ten povrch, činí tak na vlastní nebezpečí.
Ti, kdož luští ten symbol, činí tak na vlastní nebezpečí.

Diváka, nikoli život, umění doopravdy zrcadlí.

Oscar Wilde : Obraz Doriana Greye

Dojmy nezaměstnaného

Zajímavý úkaz – mám pocit, že pro jakéhokoli kamaráda bych našla několik relativně zajímavých nabídek v jeho oboru. Pro sebe však nic. Napadá mě, jak si osud s člověkem hraje – je mi jasné, že je těžké najít práci v textilním průmyslu, když českým domácnostem a šatníkům vládne textil asijské provenience. A když už existuje česká textilka, tvrdohlavě produkuje, zřejmě za pomoci všech svých zaměstnanců od ředitele logistiky po paní uklízečku, nesmírně originální designy (kdo to může kupovat?).
Proč jsem to vlastně studovala?
To samé se ovšem můžu ptát ohledně uměnověd. Lze se kulturním institucím divit, že nikoho nenabírají, když neví, jestli záchvat ekonomické hysterie samy přežijí?

No, možná to není osud, ale vlastní blbost. Tak to vypadá, když člověk zásadně studuje jen to, co ho baví, bez ohledu na pravděpodobnost přežití v budoucnu. Mám dojem, že jsem si nemohla najít lepší čas pro ukončení studia než leden 2009. Už před státnicemi mi při sledování zpráv běhal mráz po zádech. Tušení se plní a velmi cílevědomě. Sedět na pracáku a čekat na audienci je zajímavější alespoň o to, jaké typy se tam sejdou dohromady...

Nojo, no

Pravděpodobně jsem se stala obětí softwarové kriminality.
(následuje hlasitý smích)

Nové kousky

Včerejšek byl plodný...







... posílám velké díky Pošty za stálé zásobování zajímavými kamínky...

Galerie tu.

Nicest Thing

By Kate Nash:

All I know is that you're so nice,
You're the nicest thing I've seen.
I wish that we could give it a go,
See if we could be something.

I wish I was your favourite girl,
I wish you thought I was the reason you are in the world.
I wish I was your favourite smile,
I wish the way that I dressed was your favourite kind of style.

I wish you couldn't figure me out,
But you always wanna know what I was about.
I wish you'd hold my hand when I was upset,
I wish you'd never forget the look on my face when we first met.

I wish you had a favourite beauty spot that you loved secretly,
'Cos it was on a hidden bit that nobody else could see.
Basically, I wish that you loved me,
I wish that you needed me,
I wish that you knew when I said two sugars, actually I meant three.

I wish that without me your heart would break,
I wish that without me you'd be spending the rest of your nights awake.
I wish that without me you couldn't eat,
I wish I was the last thing on your mind before you went to sleep.

All i know is that you're the nicest thing I've ever seen
I wish that we could see if we could be something

Chyby kdyby

Kdybych byla chlap, byla bych stěhovákem.

Dostala bych se do prostor, kam se normální smrtelník nedostane, navštívila bych nespočet cizích domovů, které takhle nikdy neuvidím...
Setkala bych se se spoustou lidí a většina z nich by mi přišla zajímavá, zvláštní, divná a možná i srandovní.
Viděla a nosila bych spousty nábytku a mohla si udělat představu o vkusu spoluobčanů.

No prostě, je to nefér. Doufám, že existuje aspoň jeden stěhovák, který touží být uměnovědcem, ale kvůli fyzickým předpokladům jím být nemůže.

Jak to bylo s těma kytkama

Kromě tulipánů, které jsem si koupila sama hned v pondělí jako náplast na pohovor v Plzni, jsem všechny ostatní dostala – žlutou primulku od maminky, štěstíčko od strejdy a dvě ohromné kytice lilií od bratranců, když jsme celá rodina v úterý povečeřeli v Tortuze na počest toho, že už mi tatínek nemusí platit studium. Takže ani ta moje nová váza ten nával nestíhala.

Včera o půlnoci, po návratu z Prahy, jsem zkoumala, jak vysoké už jsou výhonky tulipánů a narcisů v záhonech. Za pár týdnů to bude nádhera. Už teď kvetou sněženky a zahlédla jsem v trávníku i sedmikrásky...

Co si vlastně odnést?

Každá zkušenost - dobrá zkušenost.
Ale někdy člověk neví, jestli se má smát nebo brečet... Poučení jsou nečekaná.

Váza

Koupila jsem si vázu.
Tu nejlevnější, která mi padla v Ikea do oka, i když jsem se původně koukala na jinou, čtyřikrát dražší. Pak jsem si spočítala, kolikrát za rok dostanu kytku, a rozhodla jsem se pro tu levnější.
Je to takový dárek k narozeninám Udělej si sama.

Pravdou je, že přesto, že těch kytek za rok nepřichází tak moc, přece jen už mě provizorium lahví od vína přestalo bavit. A mamka má takové nepoužitelné tvary a barvy...

Tak si říkám, kolik kytek k těm narozeninám dostanu. Když je konečně mám do čeho dát.

Do Plzně ?!?!?!

V jakkoli virtuálně propojeném světě žijeme, cestovat fyzicky během jednoho dne na druhou stranu republiky a zpět je stále stejně náročné - fyzicky, psychicky i finančně. Včerejší avantýra v Plzni znamenala následující: ráno vstát neobvykle brzy, přesunout se busem do Prahy, počkat na Florenci na bus do Plzně, tam utíkat do centra, za hodinu jít zpět na bus oklikou přes náměstí (najít v Plzni bankomat spořky je téměř keškárna), přitom uvažovat, jestli by se tam člověk přece jen neodstěhoval s větší chutí, než si původně myslel - v každé hospodě, která je na každém rohu, točí plzeň:-). Přežít cestu do Prahy, po pravé ruce obdivovat Brdy, kde jsme ještě nebyli, na Florenci získat lístek na osmou do Brna, setkat se s Ášuš, řešit málo účastníků, a při půlhodinkové poradě obejít Florenc kolem dokola, přesunout se na Letnou do Junu, vyzkoušet tři trika, sbalit Šotíka a vrátit se do centra, zjistit, že ve Staré poště je zase plno, přesunout se Pod jindřišku, kopnout do sebe jedno plnocenné a vývar, usadit starostu a Blonďáka, prohodit pár slov, a pak utíkat zase na Florenc, sednout do busu vedle neuvěřitelně rozložité paní a přežít cestu domů (pomohla k tomu animovaná blbárna Happy Feet). Doma jen padnout do betle a v bezvědomí dočkat jitra.

Pokud by se tam člověk přestěhoval, musel by zapomenout na příliš časté návštěvy rodného štatlu a především těch, kteří se v něm zdržují.... a to je asi to nejhorší pomyšlení a největší mínus jinak úžasné příležitosti.

Hurá na Elbu!

Dneska jsem dostala nápad.
Na dovolenou.
Týden pro ty, co nutně potřebují k moři, ale chtějí si to užít aktivně a dostatečně dobrodružně, ale taky si odpočinout, protože už jsou v procesu a přehnaný adrenalin je neláká.

Takže: týdenní dovolená na Elbě made by us:
(s lehkým batůžkem, spacák, karimatka, triko a gatě, plavky, ručník a možná kus stanu) busem do Florencie, pozdrav Davidovi, přesun do Piombina, odtud trajektem na Elbu. Tam si půjčit skůtříky a vyrazit na pár dní toulačka po ostrově, válení u moře, vínečko na pláži nebo v místní vinárně, výstup na nejvyšší vrchol. Výměna skůtříků za kola, trocha makačky v sedle, spaní za keřem u pláže, stravování místní a bagetové. Na konci týdne zpět do Florencie, návštěva Uffizi a Mostu zlatníků, busem zpět do vlasti.

Tak co, kdo se přidá???

Reakce na pesimistickou

Pošty přišla s postřehem s knížky Nevyšlapanou cestou: Romantická láska je blud. Láska je rozhodnutí vůle.
Vlastně k této myšlence moje úvaha směřuje, jen nebyla důvodem napsání úvahy... Každopádně je to něco, na co jsem si po tom šokujícím zjištění přišla a co mi dalo naději.
Důvod.

Je to realistické a má to budoucnost.

Malá, ale velmi, velmi pesimistická

Pod vlivem okolností si užívám prázdniny a mám čas přemýšlet. Z mnoha souvislostí, které kolem mě už dlouho krouží, na mě zcela náhle a zákeřně vyskočil jeden fakt - nevěřím v romantickou lásku. Takovou tu, co nám líčí ve filmech, dokonce i těch, které označujeme za kvalitní, při které jsme šťastní, ať se děje cokoli, rozdáváme úsměvy a chováme se celkově divně (to ty hormony).

Nevím, co lidi kolem mě motivuje být spolu, hádat se a usmiřovat se, spát v jedné posteli, vařit si navzájem a čistit si zuby stejnou pastou.

Možná je spolu drží láska, ale bude to druh, který nevidím (možná proto, že ji neukazují).
Možná mám špatnou představu, zkreslenou okolím a tím, co se mi nikdy nestalo.
Možná mám smůlu a příliš zřídka se setkávám s těmi páry svých kamarádů, kteří si náklonnost v podobě, po které toužím i já, projevují.
Možná opravdu neexistuje a celý svůj život trávíme hledáním či čekáním něčeho, co nikdy nepřijde. (a když už, tak jen jednostranně)

Každopádně, na závěr musím konstatovat, že i když se mi nedaří uvěřit, že v té každodenní realitě se lidi opravdu mohou milovat, nedá mi to, a po lásce toužím.
Jsem asi mediálně správně zpracovaná...

Bohužel, toužit po něčem, čemu člověk nevěří, je dost vyčerpávající...

Praha pocukrovaná

Přesunutá porada odboru dala dobrý důvod k návštěvě zlaté matičky, tentokrát, po dlouhé dlouhé době v prodlouženém čase - s plánem vidět nějakou instalovanou kulturu.
Porada byla velmi plodná, možná kvůli tomu prostředí intelektuální čítárny, obřím hrnkům s heřmánkovým čajem a plnotučné šlehačce na horké čokoládě. Ještě než byl čas ke srazu, zabloudila jsem do tepla obřího palladia (kvůli záchodům) a dalo mi dost práce odtam vybloudit úplně jinou dírou. Nicméně, propojka do metra pod Náměstím Republiky mi tak intenzivně připomněla torontskou PATH, že se mi nezvykle silně zastesklo po nějakých cizokrajných dobrodružstvích.

Večer, absolutně vypustíc z hlavy antibiotika, jsem si Pod Jindřišskou věží nalila žaludek plzničkou a byla jsem spokojená jak želva... taky díky pokecu s Áš a následně Uff, u které jsem našla noční útočiště. Téměř dva týdny churavé izolace mi nastřádaly velkou slovní zásobu, která se ve dvě v noci špatně zastavovala...

Ráno jsem vyrazila do Umprum na výstavu Artělu, a to pěkně pěšky, oblíbenou trasou Prašný most, Hrad, obchůzka Víta s kochačkou u Zlaté brány, Nerudovkou dolů a na Janském vršku po schodech doprava, kolem hodně zajímavého obchůdku s originálními oděvy, stočení k ambasádě USA a výlez na Malostranské náměstí, přes Karlův most (s pietním pohledem na Mlýn na Kampě, kde bydlela Evi a kde se mi podařilo jednou přespat), obhlédnutí problematických kvádrů na Karlově mostě a pak rychle kolem Klementina do Umprum muzea. Po Artělu jsme s Áš šly ještě poobdivovat středověké oděvy v Klementinu a už byl čas to přímo přes Staromák vzít na Florenc.

Snad díky mrazivému ránu, nebo málo rušné turistické sezóně, se mi na nádvoří Hradu povedlo být na slušnou chvilku absolutně sama samotinká, stejně jako na Nerudovce... Tyhle okamžiky v Praze nejvíc miluju, je to, jako by město neznalo nápory turistických davů, ignorujících poezii starobylých budov a vysokých střech a úzkých ulic a především jejich přirozených obyvatelů, a lovících jen aranžované zážitky... Užít si prázdnou plochu od Plečnika, které dominuje vznešená a neotřesená gotika, ten prostor...

Výlet to byl prostě nadmíru příjemný, vzbudil ve mě takovou prázdninovou náladu... při loučení s městem už byly střechy i chodníky pocukrované a poslední dojmy jsou tedy velmi poetické.