Učení na poslední zkoušku, tématicky absolutně mimo dosavadní učivo - Česká kultura, umění a společnost po r.1945. V rámci opakování z dějepisu jsem si přečetla příslušné kapitoly v učebnici Dějiny zemí koruny České (do r.1993), a neubránila jsem se na několika místech slzám... kolik promarněných příležitostí a ztracených nadějí je v těch padesáti letech.
Události 1968 asi jen umocnily "Mnichovský syndrom" celého národa, který je podle mě pořád pevně zakořeněn... pocit, že se můžeme snažit sebevíc a někdo nás stejně prodá.
Tohle jsou dějiny, které se mají na školách učit přednostně, diskutovat o všech událostech, příčinách a důsledcích. V tomto ohledu by mohli učitelé ovlivnit pocity svých studentů, učit je vyrovnávat se s "ranami dějin" a hledat cesty, jak se na to všechno dívat z jiných úhlů pohledů. Pořád mě děsí představa, že se žáci doteď učí o hrdinných skutcích Husitů bez jakékoli reflexe dopadů těch šílených válek nejen na České země, ale na celou Evropu, a taky vzpomínka, jak jsme pořád dokola probírali úžasné události doby kamenné... :-).
Vlastně jsme nikdy nedošli dál než k začátku druhé světové. Katastrofa, vezmeme-li v úvahu, že jsem druhý stupeň základního vzdělávaání absolvovala dost let po revoluci. Možná se to bere na gymplu... ale co to velké procento dětí, které na gympl nejdou? Jsou odsouzeni k tupé nevědomosti v mnoha základních oborech lidského vědění.
Pak se divme, že takto vzdělaní volí tak, jak volí, věří tomu, čemu věří...
