"Kdyby...

... byl svět spravedlivější, dožila by se Zuzana Navarová 18.června padesátky."
Slyšela jsem asi z rádia.
A večer s jehlou v ruce vzpomínala na tu úžasnou ženskou.

Komunismu na stopě

Komunismu na stopě - velká letní fotosoutěž
Jana Kubátová, 10. června 2009

Obecně prospěšná společnost Opona vyhlašuje v rámci projektu Nezapomeňte.cz velkou letní cestovatelskou fotosoutěž o nejzajímavější fotografii zobrazující stopy komunismu v dnešním světě. Prostřednictvím soutěže KOMUNISMU NA STOPĚ se může každý zapojit do letošních oslav 20. výročí pádu železné opony a navíc za to být odměněn.

Obecně prospěšná společnost Opona vyhlašuje v rámci projektu Nezapomeňte.cz velkou letní cestovatelskou fotosoutěž o nejzajímavější fotografii zobrazující stopy komunismu v dnešním světě. Prostřednictvím soutěže KOMUNISMU NA STOPĚ se může každý zapojit do letošních oslav 20. výročí pádu železné opony a navíc za
to být odměněn.

Úkolem soutěžících je najít a vyfotit stopu komunismu v dnešním světě a doručit její fotografii organizátorům soutěže. Snímky mohou zachycovat místa, kde jako by se zastavil čas, předměty nebo situace v České republice a dalších demokratických zemích či v zemích, kde komunismus či podobný režim panuje dodnes.

Galerie fotografií bude volně přístupná přímo na portálu nezapomeňte.cz. Každý bude moci sledovat, jaké snímky soutěží a kolik bodů dostaly. Pokud se sejdou skutečně unikátní fotografie, po ukončení soutěže z nich bude připravena výstava.

Soutěž začala 5. června 2009, poslední snímky budou do soutěže přijímány 10. září 2009. Tři nejzajímavější fotografie vyhlásí organizátoři do 15. září 2009. Pro fotografa vítězného snímku je připraven zájezd pro dva na festival dokumentárního filmu Verzio (www.verzio.ceu.hu), který se uskuteční 3.−7. 11. 2009 v Budapešti.

Každá fotografie by měla být opatřena alespoň krátkým popiskem, který bude informovat o tom, kdy a kde byl snímek pořízen. Fotografie pořízené fotoaparátem nebo mobilním telefonem je možné zveřejnit několika způsoby. Nahrát je přímo na www.nezapomente.cz do kategorie Fotosoutěž - Komunismu na stopě nebo je zaslat na emailovou adresu nezapomente@nezapomente.cz. Fotky pořízené mobilním telefonem je možné zaslat na telefonní číslo 774 135 123.

převzato z: Institut umění

Před heřmánkem smekni, před bezinkou klekni II.

Před heřmánkem smekni, před bezinkou klekni

Bezinka je naložena. Zbytek květů bude teď pár týdnů vonět na chodbě, když se bude sušit na čaj. Od soboty můžete chodit na šťávu:-)

Před rokem jsem sem dala recept, tak tu je znovu:
recept na bezinkovou šťávu (nebo spíš sirup, ředím tak 1:6):

Na 3 litry vody potřebujeme 30 květenství bezu (sklízí se ještě za žluta, v bílém stadiu to taky ještě jde, nikdy už v nahnědlém!), 1 citron nakrájený na tenká kolečka, 50-70 g kyseliny citronové (podle toho, jak moc máte rádi kyselé), 1 kg cukru (krystal).

Ve vodě ve velkém hrnci rozpustíme kyselinu a cukr a necháme krátce přejít varem. Do vhodné nádoby (objem min.3 litry) vložíme čisté květy (odstraníme mušky, pavoučky, poškozené části, tlusté stonky, listy) a citron. Roztok necháme lehce vychladnout a zalijeme jím květy a citron. Zakryjeme a dáme na tmavé a studené místo odležet min. na 24 hodin (může být i dvakrát tolik).

Čisté lahve (ze tří litrů to vyjde na čtyři lahve sedmičky), nejlépe vyvařené (stačí vypláchnout vařící vodou, je třeba použít silné lahve od vína, které vydrží), si připravíme spolu se špunty (korkové se dají koupit v drogerii nebo domácích potřebách), které taky vyvaříme a necháme vyschnout.
Šťávu z nádoby přelijeme přes velmi jemné sítko do jiné čisté nádoby. Místo sítka používám plátno, napnuté přes hrnec pomocí gumy. Na závěr v plátně vymačkám z vylouhovaných květů a citronu co nejvíce šťávy. Výsledný roztok rozléváme do lahví, špuntujeme a ukládáme na chladné tmavé místo (sklep, spíž).

Šťávu můžeme zajistit proti kvašení a kažení přidáním konzervačního prášku na ovoce, prodává se v potravinách někde vedle želírovacích přípravků. Píšou na něm, že se má přidávat do horkého roztoku, já ho přidala až úplně na závěr do studeného, tak uvidíme.

Malé město – maloměsto?

Být v rámci své země klasifikován jako malé město, přestože fakticky druhé největší, má své klady i zápory. Zápory spočívají v tom, že jste ve věčném stínu toho jediného většího, hlavního města. Máte pocit, že váš význam přesahuje ten, který vám přisuzují obyvatelé hlavního města, ale nemůžete s tím vůbec nic dělat. Vzhledem k rozloze, která je výrazně menší, jsou zde i výrazně menší možnosti (např. pracovní příležitosti včetně odborných praxí a stáží, protože drtivá většina státních institucí, mezinárodních organizací či firem všeho druhu zde nesídlí). Skvělá kombinace, pokud toto město není ani označováno za turisticky zajímavé.

Na druhé straně, malá rozloha a zdánlivá nedůležitost má také dost výhod. Celkově větší klid a pohoda, víc zeleně v centru, menší kriminalita, obecně zdravější prostředí, rychlejší doprava, atp. V minulém režimu mělo Brno ještě další zásadní výhodu – bylo daleko od Prahy, a tak se sem jeli ukrývat neposvěcení umělci, kteří nehodlali přestat tvořit. I na oficiálních scénách se tedy objevovaly počiny (výstavy, představení, koncerty, vzdělávací akce), které by byly v Praze a jejím rádiusu nepředstavitelné.

Dnes je situace v kultuře jiná. Vládní strany už kulturním aktivitám nevládnou a cestovat lze s omezením minimálním. Na rozdíl od důležitějšího hlavního města sem ale neteče tolik peněz a s návštěvníky odjinud jsme pořád na štíru, takže soukromé aktivity tu nekvetou. Peníze na svůj provoz dokáže sehnat spíše zavedená instituce, však víme, jak to s tím sponzoringem kultury u nás chodí (viz kauza malých divadel). Brno tedy stojí před složitějším úkolem než za minulé éry – jde o to dělat významné počiny, být přínosný a zajímavý, přenést se nad svou provinčnost. Právě malosti lze využít – třeba pro prezentaci mladých umělců, kteří by se ve velkém městě ztratili, případně by ani nedostali šanci.

Je fakt, že zas tak moc s Prahou srovnávat nemůžu. Když už se tam dostanu, mám co dělat, abych stihla vidět alespoň to nejdůležitější, často v těch nejvýznamnějších galeriích. Každopádně, výběr z toho množství je mnohem náročnější, obzvlášť v případě, kdy se vyplatí dlouhodoběji sledovat kvalitu výstav a podle ní se rozhodovat o další návštěvě (takhle jsem zvládla vyškrtnout jen NG).

A taky je možné, že jsem patriot a na akce v Brně se dívám příliš růžovými brýlemi. Nedávno jsem četla, že žádná česká instituce se nemůže srovnávat s těmi zahraničními, konkrétně Albertinou, a že na dobrou výstavu musí jet chudák Čech za hranice. Proti tomu se musím ohradit – dobré výstavy tu jsou, samozřejmě ne formátu Rembrandta a jeho doby nebo od Manetta k Picassovi, na to ještě nemáme. Ale podobně srovnávací výstavní akce probíhají a retrospektivy významných umělců také (musím se mrknout na autora článku, určitě to byl pražák a za kulturou do menších měst moc nejezdí :-). A dobré instituce, s jasnou výstavní strategií, zajímavou tváří, bohatými doprovodnými akcemi a velkými příbuznými projekty tu jsou taky. Jako příklad bych, samozřejmě, uvedla třeba Dům umění města Brna, jehož hlavní budova je sice v rekonstrukci a tudíž mimo hru, ale druhá budova pokračuje v nastavené laťce a na letní období připravili kromě velkého projektu Sochy v ulicích také alternativní výstavní projekty Kontejnery umění v kontejnerech právě kolem rekonstruované budovy na Malinovského náměstí.

Jak tak koukám na upoutávky akcí v blízké budoucnosti, které jsou součástí průvodce včerejší Muzejní noci, začínám se těšit na summer in the city...

Vzpomínka mihla se...

Na webu Oikosu mám v „profilu“ napsáno „chce zase na Korsiku“. Člověk velmi často přiživuje něco, o čem už ani neví, proč to žije...

Dnes večer jsem si vzpomněla. Mamka žehlila a já byla jejím bezdrátovým dálkovým ovladačem se skutečným ovladačem v ruce. Po několika minutách brousení po našem skromném digitálním televizním výběru jsem zakotvila pro zvědavost v Korsickém případu. V hlavní roli Jean Reno, hmmm...?

Třeskutá honičková podívaná, téměř kriminální skoro komedie o tom, jak pařížský detektiv hledá jednoho z hlavním banditů mezi svéráznými obyvateli tohoto ostrova s opravdu zajímavou historií (aniž by věděl, že onen je bandita:-). Jo, pozor, na Korsice není mafie (teda asi je, ale) - ti, co se tam řeší jsou vlastně zbojníci, bandité. Společné s mafiány mají mnoho, včetně výpalného pro nezvané hosty, ale jejich motivace je založena spíš na rodinných důvodech, přeloženo – krevní mstě (hm, to o těch italských asi platí taky... tak teda nevím). O jejím skutečném rozměru v dnešní době bych nechala promluvit někoho povolanějšího. Sami jsme viděli... během třítýdenního cestování ostrovem před mnoha lety jsme neplánovaně projeli kolem posledního vybouchlého zábavního podniku (už nevím, jestli to byl bar nebo hotel ve velkém stylu)- v tomto případě, ostatně jako dost často, nebyl nikdo zraněn, a bylo to „jen“ varování přistěhovalcům z pevniny, že tu o ně nikdo nestojí.

Nicméně, střídající se záběry na obrazovce mi vyvolaly zasuté obrázky z hlavy.

Rozstřílené cedule jsou velmi ohrané (a jsou běžné i na Sardinii, jak tvrdí naši, kteří se právě vrátili), rozstřílené vraky aut v nejnečekanějších místech o něco méně. Korsičani jsou asi moc pohostinní, ale pouze, když mluvíte francouzsky nebo korsicky. My se pokoušeli o angličtinu a pochodili jen jednou. Zajímavé skóre, alespoň v těch turističtěji rušnějších místech. Pokoušeli jsme se naučit základní slova (mlíko, bageta), ale nejlíp vždycky pochodil Šotek . Napochodoval do obchodu, divoce zagestikuloval, zřetelně česky vyslovil MLÍKO a BAGETU a vždycky dostal, co chtěl. Taky se tam jezdí velmi velmi úzkými uličkami a silnicemi nad srázy úplně bez svodidel, přičemž místní to zkušeně hasí nadzvukovou rychlostí otlučenými miniauty či na motorkách, zatímco bělostní skopčáci se tam mačkají s obytňáky, nebo, ještě lépe, autobusy. Ale co, nějak se vyhnem, i kdybychom museli pět kiláků couvat.

Nejvíce fascinujícím, a především tím pravým důvodem pro touhu po návratu zpět je ale korsická příroda. Nikdy nikde jsem na tak malé ploše neviděla tak rozmanitý terén a rostlinstvo.

Toužíte po poušti? Doporučujeme sever ostrova, vlevo od poloostrova.

Opuštěné bílé pláže se zřícenými strážnými věžemi a krávami za každým šutrem? Rozhodně sever ostrova, případně poloostrov nad Bastií.

Rozeklaná skalnatá horiska, jejichž údolími žene vítr chuchvalce šedivé mlhy, najdete v prostředku ostrova.

Výstup na Monte Cinto je spíš opičí dráhou a honbou za nejbližším mužíkem, nakonec skončíte na tom nejméně nápadném (a atraktivním) kopečku v okolí. Když vzpomenu na půldenní sestup, zabolí mě kolena.

Jestli toužíte po vodopádech a ohlazených šutrech s mohutnými, větrem tvarovanými borovicemi, a druhý den toužíte brouzdat se po kolena v moři a sbírat kamínky, jeden den večeřet v restauraci na terásce pitoreskně splácaného městečka místní speciality (co takhle dršťková z divočáka s dršťkama přes celou lžíci?) a druhý den kuchtit nudle na opuštěném ostrohu pod majákem, mít stále poškrábané nohy od macchie, užít si každý kopeček zmrzliny a tři týdny zjišťovat, jak se objedná ledová káva, po setmění na vyhřátém šutru nad zálivem popíjet víno ze sudu nedalekého vinaře, prochodit podrážky skalnatým terénem i na promenádách mezi dámami, v každé kapse mít písek a sůl, pokud milujete Středozemí, ale nechcete přijít o sportovní zážitky, chcete se kochat modrými obzory, ztrácet se v zelených lesích jedlých kaštanů a korkových dubů, na každém kroku zakopávat o krávy, kozy a divoká prasata, pohladit každou kočku a zatoulaného psa a udělat si to přesně takové, jaké chcete – jeďte na Korsiku. A sežeňte si k tomu pár stejně střelených lidí, na jejichž nadšení byste se vsadili (ale to ze mě mluví vzpomínkový optimismus).

Ano, ještě stále tam chci, a dnes víc než kdy dřív!

více fotek v galerii...

Těším se na

noční kulturní smršť ze soboty na neděli.

Hm... asi Obrok, ne?

S jakkoli velkou nechutí jsem se balila na Obrok, odjížděla jsem domů příjemně naladěná. Když se zamyslím nad tím, čím to bylo, vracím se k otázce, kterou jsme řešili na RP09 a kterou vznesla Beru s Pajou na jejich vapráckém programu o velkých akcích:
Jaký mají velké akce smysl?

V rámci tohoto programu některé skupinky účastníků vymyslely úctyhodně dlouhé seznamy. Kdybychom se ale zamysleli nad každým jednotlivým bodem a poctivě jej zvážili, seznam by se výrazně zkrátil.

• Jak velkou možnost vzdělat dvacet lidí mám za hodinový program?

• Kolik účastníků se skutečně seznámí s někým novým, kolik kmenů skutečně naváže spolupráci s jiným kmenem, jak dlouho tyto nové známosti opravdu trvají?

• Kolik účastníků si večer sedne s jinými a sdílí své zkušenosti – ohledně řešení problémů v kmenech, programů pro kmen, s vedením kmene, inspiruje se k činnosti?

Můj osobní seznam je krátký – snad vlivem zkušeností i skepse:

Především je to místo setkání. Lidí, kteří se normálně nevídají, protože nemají příležitost (a vyrábět takovéhle příležitosti je pro jak známo vytížené skauty úkol navíc, na který obvykle nedojde). Byli spolu na kurzu, kdysi spolu pracovali na projektu... Je to místo porad těch, kteří něco řeší. Může to být místo nových myšlenek a nápadů.

Je to skvělá příležitost se medializovat, protože 1400 párů očí z jedné komunity není málo. Někdo toho využívá pro prospěch dobré věci, někdo exhibuje...

Programově bych vyzdvihla možnost realizovat něco, co v malém počtu nejde – nějakou davovku – hru v lese nebo ve městě apod.

Pro servis tým je to neopakovatelná příležitost vyzkoušet si organizaci obrovské akce, kterou jinde nedostanou – třeba jen proto, že v tom nemají vlastní peníze, a když se něco nepovede, „ti nahoře“ to za něj zalepí. Dá se to vzít i z té kladné stránky – realizují se tu dobré nápady chytrých lidí. Bohužel dost často je servis tým útočištěm doma zneuznaných „géniů“, pro které je účast na organizaci dalším zářezem v pažbě, frčkou na kroji, schodem nahoru, o kousek povyrostlým egem, předpokládaným povýšením v očích ostatních (třeba opačného pohlaví), ...

Možná na takové akci dojde u účastníka k uvědomění si sounáležitosti s komunitou. Může ho inspirovat nějaký program k vlastní aktivitě, k proniknutí do hloubky nějakého nastřeleného problému. Pokud to podmínky, náhoda a naladění účastníka dovolí.

Nejvíce je to ale prostor pro zábavu, realizaci nabídky a poptávky. Účastník se nemusí moc snažit, stačí mít vůli být baven a zabaven. V podstatě zadarmo.

Takže přemýšlím, proč jsem po tom všem tak v pohodě. Asi je to těmi setkáními. V téhle organizaci je tolik zajímavých a skvělých lidí !!!

:-))

Lítá to kolem

Předchozí příspěvek mlžně odkazuje na dlouhý rozhovor se dvěma moooc dobrýma kamarádama. Odehrálo se to v pátek, poměrně neplánovaně, poté, co jsme nakoupili materiál na svatební košili, v oblíbené kavárně, kterou jsme si oblíbili nezávisle na sobě. Probrali jsme spoustu témat a já děkuju, především za odborný vhled do současné situace v našem školství a upřímné naslouchání. Po několika pivech mi bylo doporučeno, abych si tu nezaměstnanost začala užívat... Makat budeš celý život:-).
Vyrazila na výlet, na dlouho a daleko.
Škoda, že to nevidím tak jednoduše.

Nicméně, myslím, že si to užívám:
Velikonoce jsem zcela nečekaně strávila v Rakousku, bydleli jsme v Linzi a v sobotu a neděli lyžovali (Obertauern a Schladming). Byla to dost spontánní akce, a byla to dost zajímavá sestava. Nevyplodila jsem ani jednu německou větu, která by měla německou hlavu i patu (hrůza, musím s tím něco dělat). Na lyžích jsem se cítila jako ryba ve vodě (holt bylo to už mokrý:-), tančila jsem na vlnkách bílé třpytivé nádhery jako plachetnice při dobrém větru. Fakt. Fyzický požitek z nejkrásnějších. Užili jsme si sluníčka jak u moře, výhledy do hor a údolí a lyžovali jen tak v mikince. Ufí vždycky všechno našla:-)
Sobotní večer byl naplněn nečekaným rozhovorem a ten nedělní procházkou po Linzi. V pondělí ráno jsme to namířili zpět... moc děkuju všem zúčastněným, především panu hostiteli.

Ve středu jsem si ohromně užila pravidelné frisbee. Začíná mi to trochu běhat.
Ve čtvrtek večer jsme s Kec koukaly na Into the Wild, silný filmový zážitek následovala ohnivá diskuze těsně před spaním. V pátek ráno jsme to vyplavaly v bazénu...

Spoustu energie strávím na zahradě, která během pouhých dvou týdnů neuvěřitelně vyrostla, rozkvetla a zazelenala se. Bohužel... je to moc rychlé, narcisky i tulipány sotva vykvetly a už je slunko spálilo, na duben bylo prostě až moc teplo. Jsem zvědavá, jak se vyvede záhon před barákem, který jsem se rozhodla zásadně rekultivovat. Momentálně je to velká hliněná plocha:-). Záhon s bylinkama, zdá se, přežil zimu úspěšně a brzy bude možno ochutnat čaj z čerstvé meduňky.

V sobotu jsme jela k babičce. Známou silnici lemovaly lány tak krásně zelených polí, že jsem měla chutě pustit volant a běžet k obzoru... byl nádherný výhled, od Hádů k Pálavě, na vinohradech uklizené řádky pučících hlav, barevné mraky a kouzelné světlo, všechno vonělo, v dědinách rozkvetlé předzahrádky. Myslím, že budu muset jet zkontrolovat Pálavu, musí tam teď být nádherně.

A v neposlední řadě, v tomto volném období dochází na věci, které jsem tak dlouho odkládala - ušít, zašít, zajít do sklenářství, spravit, vymyslet a vyrobit, dočíst, probrat a vyházet, poskládat, achivovat,vyvětrat, navštívit...

Když si to tak vezmu, mám víc práce, než když jsem studovala. Kdybych měla bohatého sponzora, mohla bych být nezaměstnaná pořád - udělala bych spooousty práce.

Ondro,
já teď ze sebe nic kloudného nevyplodím. Ale abys měl co číst, tak to sem píšu.
Jestli jsi tohle četl, napiš do komentáře hvězdičku, jo? dík. (metodologicky nepromyšlený a příliš konkrétně zaměřený průzkum, sorry:-)

Co potěší po úžasném víkendu v horách?

Umět říci "ne" mnohonásobně silnějšímu "soupeři". A přitom k němu cítit nekonečný vděk.
Upomínka z knihovny, že rezervovaná kniha je k dispozici.
V antikvariátu Saturnin vydaný roku 1954, Vlastní životopis Agathy Christie a Ecovo O zrcadlech a jiné eseje.
U Vágnera nová červená pentelka, tlustá lihovka, lepidlo v tyčince a hnědé papírové pytlíky.
Na zahradě rozkvetlé růžové tulipány.
Nemuset vařit oběd.

Cecily: Muž, o kterém se hodně mluví, je vždycky velmi atraktivní. Člověk má pocit, že by na něm přece jen mohlo něco být.

Žena, která bude zbožňovat svého manžela, jej zcela jistě ztratí;
žena, která si jej ochočí, jej zcela jistě mít bude, ale jenom jako pejska, který se k ní lísá.

Muž může být šťasten s každou ženou, pokud ji ovšem nemiluje.

Jsme dnes natolik vzdělaní, že nás už nic kromě šťastného manželství nemůže překvapit.

Kdybychom si brali ženy, které si opravdu zasloužíme, byla by to tragédie a děsivý život.

Opravdu rozumná žena by nás za necelý půlrok přivedla do stavu dokonalé imbecility.

Nikdy bych se neprovdala za muže, který má budoucnost. Proč bych mu měla pomáhat v kariéře - a ke druhé ženě?

Oscar Wilde, výběr:-))

Proti kouření

Když už byly zmíněny podniky, ve kterých je příjemné sedět (viz předchozí příspěvek) - zajímavá jsou kritéria pro tuto příjemnost.
Dá se říci, že se s drtivou většinou svých kamarádů shodnu na podmínce nekuřáckého prostoru.

Zajímavý (ovšem pro znalce tématu nepřekvapující) článek jsem našla na idnes : Boom nekuřáckých hospod apod konečně dorazil do Čech.
Dalšími důležitými odkazy jsou: Stop kouření, Dokuřte (v pravém okraji lze vyhledávat nekuřácké podniky a pod heslem Projekty lze vlastní nekuřácký podnik do této databáze zařadit), portál Nekuřácké restaurace (také pro vyhledávání).

Dobrou chuť. :-)

Hospodské/kavárenské povalečství...

... je zřejmě jeden z nejzajímavějších (praktických, příjemných,...) rozměrů života, kterému se lze naučit při studiu vysoké školy. Udržování tohoto zvyku po ukončení studia záleží na mnoha okolnostech - zda jsou v okolí často nového bydliště vhodné podniky, zda existuje kapitál, který je pro tento koníček potřeba, zda je pro jedince dostatečnou prioritou čas ve zvoleném podniku, nebo naopak čas strávený vyráběním kapitálu, a zda je jedinec závislý na společnosti kamarádské, či se neostýchá vyrazit si sám.

Pro lepší orientaci, kam vyrazit v městě domovském, či hostovském, založili jsme s podobně založenými přáteli stránky s osobními doporučeními. Navštivte Dobrou kavárnu a dozvíte se víc.

Výpisky z archivu...

"Víme, že jsme zvířata, že jsme součástí řádu přírody, jsme svázáni zákony, které nás poutají k přírodním silám, jež vládnou celému světu. Jsme přesvědčeni, že bohové jsou náš výmysl a že smrt je přesně tím, čím se zdá být. Náš svět byl zbaven kouzla a naše iluze byly zničeny. Přesto však nedokážeme žít tak, jako by toto byla celá pravda o našem životě. I moderní člověk je přinucen k tomu, aby chválil a obviňoval, miloval a nenáviděl, odměňoval a trestal. I moderní člověk – a zvláště pak moderní člověk – si uvědomuje své „já“, středobod svého bytí. A i moderní člověk se snaží spojit s ostatními „já“ kolem sebe. Proto vnímáme ostatní, jako by byli svobodnými bytostmi, jimž „já“ nebo duše dává život a jež čeká osud, přesahující tento svět. Když však tuto představu opustíme, promění se mezilidské vztahy v mechanickou parodii sebe sama, svět bude zbaven lásky, povinnosti a touhy a zbude pouhé tělo (dříve jeviště duše), přepínající kanály své soukromé televize. Moderní věda dodala povahu „jako by“ i lidské svobodě, nikdy by se jí však nemohlo podařit přimět nás žít bez bez víry ve svobodu.“

Scruton, Roger. Průvodce inteligentního člověka po moderní kultuře. Praha : Academia, 2002. S. 101.